Innocent

30.

Měli jste někdy pocit, že daná situace se opakuje? Jen jako pouhý sen a za týden či za rok se vám to stane reálně? Přesně tohle se stalo i mi. Háček je v tom, že já měla těch situací více. A stalo se to fakt. A já to nedokážu teď nijak pobrat. Ani z jedné, ani z druhé stránky. Vůbec nechápu, proč se to vůbec děje.
Stojím nad umyvadlem a snažím se přesvědčit své tělo, že se nic neděje. Že je to normální reakce. Jenže mi to jako normální nepřijde. Jen malé říznutí a stane se z toho závislost. Stále to leží na jednom místě. Touha po nich je šílená. Potkala bych se přece se Zoe. Zasměju se křečovitě. Slyším otevření dveří. Škubnu sebou. Jsem nesvá, celou noc jsem nespala, spíše jsem ho probrečela a mám chuť to vše vzdát. Chris stojí ve dveřích a vidí to všechno na mě.
„Chels.” Jo já vím, musíme si promluvit. Asi už nejsem normální. Suše polknu. „Pojď se mnou.” Jo, jasně. Nechceš, abych tu byla zavřená celé dny přece a náhodou si nevzala život. V pořádku. To se přece nestane. Pomalu dojdu k němu, následuju ho dolů do obýváku. Sedne si naproti mě.
„Nic se neděje, jen jsem neuměla spát. Věřím, že dnes usnu. Asi to byl ten včerejší kofein, kdoví.” falešně se zasměju, až mě to bolí i na srdci.
„Chels.” promluví tiše Chris.
„To je v pořádku, jsem v pohodě, je mi fajn.” Ujišťuji sebe i jeho ne? Tak by to mělo přece být. „Věděl jsi, že Boom mi pomáhá? Je to chytrý pes, vážně chytrý pes, asi by možná naučil i Arta.”
„Chels!” zvýší trošku svůj hlas. Zmlknu. Jenom se dívám na něj. „Je v pořádku, že něco prožíváš.”
„Je mi fajn, nic mi není.” postavím se na nohy, Chris mě chytne za paže a posadí mě.
„Není to fajn, znám tenhle stav.” A je to venku. No co. Vítejte v mém depresivním světě.

Těžko se s tím bojuje, co na to říct? Není to žádná sláva.
„Můžeme si o tom prosím promluvit?”
„Není o čem.”
„Zbytečně se trápíš, dusíš to v sobě. No tak, prosím.”
„Ne.” zvednu se a odejdu do kuchyně.
„Chels. Děláš to pro sebe, ne pro mě nebo pro někoho jiného.”
„Jsem v pohodě.”
„Nevypadáš tak, nejsi.”
„Jsem!” ostře po něm vyjedu a hned nato mi tečou slzy. „Nejsem. Já nemůžu.” klesnu na zem. Chris jen stojí. Čeká, co se bude dít.
„Nemůžu teď, prosím. Ne.”
„Dobře, nic se neděje. Jsem tu s tebou.” klekne si ke mě. „Nic se neděje, nevadí, že mi to neřekneš.”
„Můžu si jít jenom lehnout?”
„Jasně.” pomůže mi na nohy. Vsadím se, že ze mě, teď nespustí oči. Kdyby náhodou. Je fakt, že nikdy nevíte, co se může stát.
„Nechceš něco?”
„Radši ne.”
„Mám tu být?”
„Když chceš.”
„Radši.”
„Pochybuješ o mě?”
„Teď jsi schopna všeho.”
Sednu si na postel v mém pokoji a vedle na mém stolku je kousek žiletky. Schovám si ji pod polštář. Chris si ničeho nevšiml. Lehnu si a zavřu oči.

Po pěti hodinách spánku mě probudí bolest na předloktí. Vyplašeně otevřu oči a těžce se nadechnu, odhrnu polštář, ale zpátky ji položím. Očima mihnu po pokoji. Chris tu není. „Do háje.” moje pravá ruka je zcela od krve. Říct mu to nebo ne? Polknu suše. Vytáhnu si mobil z mikiny, kterou mám položenou o konec postele a napíšu mu krátkou sms. Za ani ne minutu Chris stojí v pokoji u mě.
„Co to?” Chris hledá něco čistého. Držím si svoji krvavou ruku. „Co jsi dělala?” mlčky se na něho dívám.
„To je moje vina, neměla jsem si to tam dávat.”
„Co? Počkej. Co?” vůbec nechápe.
Vzdychnu.
„Vážně jsem nechtěla. Na stole jsem měla kousek žiletky, bála jsem se, že si budeš myslet něco jiného.” Pomaličku vydechnu. „Tak jsem ji schovala pod polštář a zapomněla jsem, že tam byla. Usla jsem.”
„Chels. Jak je to možný?”
„Vážně jsem nechtěla.”
„No, fajn. Podrž to.” do ruky mi strčí kousek čisté látky a odejde do vedlejší místnosti.
„Vážně jsem nechtěla, vůbec jsem si neuvědomila, že jsem to tam dala. Nikdy by mě to nenapadlo, nechci aby sis myslel něco špatného.”
Chris přijde zpátky ke mě. Dezinfekci mi to nalévá na poraněné místa.
„Nejsem jako ti ostatní, nenapadlo by mě to ani za milion let.”
„Chels.” koukne se na mě.
„Ne. Vážně, tohle dělají jenom nemocní, já nejsem přece nemocná ne?”
„Chels!” oběma rukama mě chytne za hlavu. „Uklidni se, neřekl jsem ti, že to bylo úmyslně.” sklopím oči k zemi. „Prostě se stalo, nesoudím tě.” ruku mi zaváže. Pomalu se postaví na nohy.
„Potřebuju jet do města, budu pryč chvíli. Dole jsem nechal otevřené dveře na zahradu, pusť psy a udělej si něco na jídlo, ano?”
„Dobře.”

Jdu Chrise doprovodit dolů až ven k autu. Boom s Artem si na zahradě najdou to nejlepší místo na odpočinek. Odejdu dovnitř a sednu si na židličku. „Co jsem to udělala?” vzdychnu. Zazvoní telefon. „Uh, volá máma?” Jsem překvapená, telefon samozřejmě zvednu.
„Ano?”
„Ne, není tady... Aha, dobře.” znovu zklamaná, žádné šťastné návraty, žádné, to byl jenom omyl. Máma chtěla jenom Chrise. Napíšu mu sms ohledně mámy.

Ležím venku na houpačce. Slunce pomalu zapadá, ale teplo je stále. „Řekni mi, co by se změnilo, kdyby tu byli? Obě dvě? A co kdybych tu nebyla já?” hraju si s kouskem látky na konci houpačky a koukám přitom na Booma. „Buď by bylo vše jinak nebo by se stalo to samé. Ne?” Boom zavrtí ocasem. Art se převalí na bok, čímž se dotkne zády Booma. „Odkdy jste se vy dva takhle skamarádili?”
„Od té doby, co se potkali.” odpoví mi Chris nade mnou. Vylekám se.
„Neslyšela jsem tě přijít.”
„Já tě zase slyšel, co jsi tu mluvila.”
„Uhm, to ještě nic neznamená.”
„V pohodě, klidně s ním mluv, dovezl jsem psům žrádlo a stavil se ještě u kamaráda.”
„Co tam?”
„Musel jsem s ním mluvit.”
„Tak jo. Můžu pak s tebou mluvit?”
„Jasně. Mám pak přijít sem?”
„Klidně.”
„Fajn.” usměje se a odejde k autu vynést granule dovnitř.

„Tak jsem zpátky.” uběhlo snad deset minut.
„Jsi rychlý.” docela znérvozním.
„Tak,” sedne si vedle mě, „copak?”
„Doufám, že nejsi naštvaný, kvůli mě. Co se stalo odpoledne.”
„Nejsem, jen proč jsi to dáváš pod polštář?”
„Nevěděla jsem v ten moment, co mám dělat.”
„Dát to tam, kam to patří ne? Co tam vůbec dělala na stole?”
„Ehm, o tom jsem chtěla s tebou mluvit. Včera mě přepadly podobné myšlenky jako dnes před chvílí. Hrála jsem s ní na zemi. Potom jsem ji položila na stolek a zapomněla ji do dnešního rána.”
„Jak ses cítila včera a jak dnes?”
„Dnes dobře, ale včera mi bylo mizerně.”
„Proč jsi na to nesáhla?”
„Mám svůj život ráda, jen někdy mám špatné dny, taktéž i myšlenky.”
„Jako včera?”
„Třeba. Ano.”
„Dobře. Kdykoliv ti bude takhle špatně, neboj se. Přijď za mnou a lehni si nebo nesnaž se být sama.”
„Protože, kdyby něco, tak ty zasáhneš.” domluvím za něj.
„Ano. V podstatě za to nemůžeš, něco ti chybí. O někoho jsi přišla a tvoje tělo se brání si užívat chvilky radosti s někým. Je to normální, tvoje tělo se s tím pere, ale bude líp. Ještě je brzo na to, aby ses cítila, když to tak řeknu, volná. Svobodná. Nabitá energii, těšíš se na každý den.”
„A nebudu ti vadit?”
„Ne, normálně přijď. I kdyby bylo brzo ráno nebo pozdě večer, kdykoliv.”
Opřu se hlavou o jeho rameno. „Dobře.”

„Víš co mě napadlo?” ozve se po delší době ticha Chris.
„Vůbec netuším.”
„Vzali by jsme si dalšího psa.”
„Chrisi. Máme dva, to ti nestačí?”
„Spíš bych se měl ptát já tebe ne?” zasměje se. „Bohužel, asi mi nestačí dva.”
„Ne.”
„Co ne?”
„Dal jsi mi naději.” Já psy miluju, to on ví a určitě mi to dělá naschvál. Beztak třetí pes nebude.
„Tak tu naději nejspíš mít budeš.”
„Počkej. Proč další pes?”
„Mám rád psy. Ty ne?”
„Ano, ale je to další zodpovědnost.”
„To mi nikdy nevadilo.”
„Na psa jsi přišel odkud?”
„No, myslím, že by ti další pes udělal i radost ne?”
„Jo, to asi jo.” odtáhnu se od něho a podívám se mu do očí.
„Kamarád, u kterého jsem byl, má sestru. Ona má mladou fenu. Stěhuje se a nemůže si ji vzít s sebou.”
„Aha, takhle.”
„Jo.” hladí mě po vlasech.
„Je to tvoje rozhodnutí, jestli tu chceš mít dalšího psa.”
„Já vím, ptám se i tebe, aby ti nevadila, že bude i tvoje.”
„Mi ne.” složím si nohy na houpačku do tureckého sedu.
„Fajn, zítra mu zavolám. Co tvoje ruka?”
Moje nálada je znovu na bodu mrazu. Jen si vzpomenu, co jsem to udělala. „Dobrý.”
„Neber si to tak, stalo se. To by jsi neovlivnila.”
„Možná jo, kdoví. Kdybych to jenom nechala na stolku.”
„Já jsem byl na tom hůř.”
„Vážně?”
„Uhm, ale už to mám dávno za sebou.”
Vzdychnu. „Tak, co chceš dělat?” přejdu na jiné téma, ať mu nemusím otvírat staré rány, stačím mu já.
„Už je čas jít dovnitř, zítra jedeme do nemocnice.”
„Co?”
„Ty jdeš na vyšetření.”
„Aha. Nevěděla jsem to. Nebo zapomněla.”
„Měla jsi toho hodně. Stane se, že zapomeneme.” Posunu se více k němu a sledujeme poslední paprsky slunce.