Innocent

25.

Pustím televizi a zapnu kazetu. Rozjede se video. Celou dobu jenom nečinně sedím a koukám se, občas se usměju. Chris mě zezadu chytne za rameno.
„Vidím, že tě asi opravdu neznám. Kolik ti tam vůbec bylo?"
„Tak patnáct? Šestnáct? Určitě ještě předtím, než mi bylo osmnáct."
„Bavilo tě to?"
„Hodně, mám i samotnou galerii v muzeu. Jen jsem to nikdy nikomu neřekla."
„Chceš se tam podívat?"
„Radši ne, mám s tím spojené nepříjemné chvilky."
„A řekneš jaké?"
„Možná, jednou."
„Dobře. A nechceš se k tomu naplno vrátit?"
„Asi ne."
„Je to škoda, nevyužít takový talent."
„Já vím, ale nechci se vracet zpátky v čase."
„Rozumím."
„Počkej, ty jsi říkal, že jsi měl přítelkyni?"
„No, jo. Proč?"
„Proč jste se vlastně rozešli?"
„Abych mohl chodit s tebou." zasměje se.
„Haha, vtipný. Teď vážně. Proč?"
„Nesnášela mého psa."
„To je všechno?" nechápu.
„Jo, vlastně jo."
„Takže ona odešla od tebe?"
„Ne, já od ní."
„Aha."
„Měl jsem se rozhodnout. Buď ona nebo pes. Nechtěl jsem se psa vzdát."
„Byla pěkně blbá."
„Myslíš?"
„Nemyslím, vím." Chris se zasměje.
„Jsem rád, že jsem se takhle rozhodnul."
„Dát psovi přednost?" přemýšlím nad tím.
„No, Boom ji hodně pomáhal ve spoustě věcí, ale ona nechtěla a stále ho odsuzovala a odstrkovala od sebe."
„Aha."
„Ale to tě trápit nemusí, odešel jsem od ní, když nebyla ráda, že má pomocníka vedle sebe. A jsem rád, že jsem aspoň podruhé neudělal chybu, co se týče psa." Boom mi skočí na nohy a vrtí se celý po mě. Musím se smát. Chris ho hladí po hlavě. „Neměl jsem to srdce se ho zbavit."
„A odejít od ní?"
„Nebylo to lehké, ale už nějaké problémy jsme spolu ke konci měli. Takže jsem se definitivně rozhodnul."
„A udělal jsi dobře?"
„Myslím, že jo. Nelituju toho."
„Tak jo." usměju se na něho.
„Nepůjdeme něco podniknout?"
„Nechce se mi moc."
„Pojď, zaměstnáš aspoň trochu svoji hlavu."
„Hm, tak jo."

Sedíme v menší restauraci, kde mají otevřeno nonstop.
„Jsou dvě hodiny ráno a ty mě taháš po barech?"
„To je restaurace, ne bar. A navíc, v noci to má své kouzlo."
„To jo, nikdo tu není, každý tě na rohu může zmasakrovat."
„Až tak?" zasměje se Chris.
„Jo, až tak." směju se nakonec s ním. „Ne, kde jsi na tohle přišel? Neznám to tady."
„Objevil jsem to náhodně před několika lety. Líbilo se mi tady."
„To věřím.”
„Ty máš nějaké své místo? Kde ráda chodíš všechno zahodit za hlavu?”
„Mám, ale ne takové co ty.”
„A řekneš?”
„A co ukázat?”
„Tak jo.”
„Tak dneska ráno brzo se někam vydáme.”
„Počkej, to spát asi nebudeme?”
„Nejspíš ne. Chceš se radši vrátit?”
„Ne.” lehce se usměje.
„Nemáš hlad?” Zeptá se mě najednou.
„Docela jo.”
„Tak něco objednáme.”

Kolem půl čtvrté jsme se vrátili domů. Vyměním si tričko a hledám vodítka od psů.
„My bereme psy?”
„Ano.”
„Tam, kde půjdeme, můžou i oni?”
„Určitě.”
„Dobře.”

Kráčíme už hodinu po nějaké stezce, vedle nás se táhla obrovská louka.
„Jak daleko ještě?”
„Kousek.”
„To je nějaké tajné místo?”
„Ani ne, spíš to tu mám nejradši. Cítím se tu jako doma.” vkročím do trávy a přejdeme ještě malinkatý kopeček.
„To je asi pro tebe důležité, viď?”
„Ano.” pustím Arta z vodítka, Boom následně běží za ním. Oba si hrajou.
Ještě byla tma, nic nešlo na delší dálku vidět.
„Ještě půjdeme?”
„Ne, už jsme tady.” povolím si vlasy ze copu a otočím se směrem ke psům. Ti tam stojí dál od nás a pozorují do dálky. Usmívám se. „Jsou tam.”
„Kdo?” postaví se Chris vedle mě.
„Uvidíš.” chytnu se jeho ruky a pořádně se nadechnu čerstvého vzduchu, který postupně přichází s novým dnem. Slunce už brzo bude vycházet.
Zavřu oči a pustím slzu. Stisknu mu silně ruku a rychle si otřu oči. Chris se na mě dívá.
„Koukej.” podívá se směrem ještě do tmy. Slunce pomalu stoupá na povrch. Každý kousek špičky z hor se obarví, až se ukáže dlouhá linie. Oranžová směs se drží vrcholu hor jen chvilku. Světlo ukáže vše, na co koukají psi. Stádo divokých koní, dostatečně daleko od nás a chráněno dlouhým plotem.
Chris jen vydechne. Já se usmívám.
„Tady jsme přesně dvacátého června, loni stáli naposledy.”
„Zítra je to přesně rok.”
„Ano. Tohle bylo naše nejoblíbenější místo. Hodiny jsme tu seděli a povídali si snad o všem.”
„Mi můžeš říct všechno.”
„Já vím, ale,” zastavím se.
„Nejsem holka, respektive nejsem nejlepší kamarádka.”
„Ne, tak jsem to nemyslela. Jen ještě pořád je tohle pro mě citlivé téma.”
„Já vím,” obejme mě.
„Můžeme tu chvíli zůstat? Rok jsem tady nebyla, bála jsem se tu jít.”
„Klidně, jak dlouho budeš chtít, psi ti budou vděční.” sedneme si na trávu.
„Nevěděla jsem, jestli třeba mi nebude špatně, až uvidím tohle místo.”
„Jak špatně?”
„Že budu brečet, že si na všechno vzpomenu, že to nedám.”
„Jak ti je?” chytne mě za ruce.
„Vcelku dobře, překvapeně.”
„Prošla jsi už to nejhorší a teď tě čekají jenom hodně vzpomínek a ty potřebuješ je po svém zpracovat.”
„Máš pravdu, poslední dobou mi je lépe, ale vzpomínky se mi vracejí. Jen už to není takové šílené.”
„Ale není to procházka růžovým sadem, jednou bude dobře, jako třeba teď a pak za týden ti může být mizerně. A to já neovlivním.”
„Chápu, můžu se nějak bránit?” zasměju se tomu, co jsem řekla.
„Částečně můžeš, zkusit se zabavit. Nemyslet na to nijak moc, není špatné vzpomínat, jen ne moc.”
„Aha, tak jo.”
„Opravdu je to v pořádku.”
„Dobře.” opřu se o jeho rameno a jen sleduju sluníčko a psy, jak dovádí a hrají si.

Cestou zpátky už mám lepší náladu.
„Co dneska?”
„Nevím, spát? Celou noc jsi nespala.”
„Ale ne, no tak. Snad půjdeš spát taky ne?”
„Já ne.”
„Víš, co ti říkal Michal?” šťouchnu do něj.
„Jo vím, ale musím nějak pracovat.”
„Můžeš večer. No tak.”
„Jsi manipulátorka.”
„Já vím, jde mi to dobře.”
„To teda jo.” zvedne obočí a zasměje se.
„Ale, mám pravdu. Taky si musíš odpočinout. Není to jenom o mě.”
„Dobře, máš pravdu, odpočinu si taky.”
„Super.” uleví se mi dostatečně.

Doma pustím psy z obojku a doslova padnu do postele.
„Někdo je tu unavený.”
„Já to nejsem.” otočím se a pokusím se vstát. Chris mě dostane na nohy.
„A kdo?”
„Ty.” šťouchnu do něj, ve snáze, aby spadnul na postel. Jo, spadnul, ale také se mnou. Stáhnul mě s sebou. Podívám se mu do očí. „To bylo naschvál?”
„Nějak tak.”
„Ach jo.” převalím se od něho zádama na postel a nehnu se. Chris se jen otočí a opět jsme tváří v tvář. „Bude to i jiné?” Chrise docela zaskočím.
„A co?” zasměje se.
„Vždycky tohle a jsem nervózní. Vždycky.”
„Neměla jsi ještě žádný vztah, žádný pohlavní styk.” zasměju se.
„To zní divně.”
„Myslíš?”
„Ne?”
„Tobě. Mi už ne.”
„A co z toho potom máš?” pokrčím obočí. Bojím se, co řekne.
„Potěšení.”
„Co?” trošku se vylekám.
„Ehm, je to vlastně potěšení, navzájem se... Ehm.... Uspokojit.”
„No, wau. Ty to teda umíš říct.” směju se. Chris musí taky.
„Nikdy jsem to nemusel nikomu vysvětlovat.”
„Aha, tak to už chápu, proč jsi z toho tak zaskočený.”
„Stavíš mě do takové situace.”
„Ne, jsem ráda, že jsi mi to řekl. Aspoň mám na co vzpomínat. Tohle mi nikdo určitě už neřekne, jenom ty.”
„Jasně, bereš to někdy vážně?”
„Jo, beru.” schovám smích někam za hlavu. „Beru!” nastavím ruce nad paže.
„Jen nebuď nervózní, nemáš proč.”
„Vážně ne?”
Chris zatočí očima.
„Ano, pane.” zasměju se.
„Ty ještě nemáš zkušenosti, vážně nejsem pro tebe.” chce se zvednout, ale já už zvážním, stáhnu si ho k sobě a políbím ho.
„Jsem jenom nervózní, promiň.” omotám si ruce kolem jeho krku a opřu se hlavou o postel. „Počkej!” přestanu ho líbat.
„Děje se něco?”
„Ty jsi měl manželku a pak přítelkyni?”
„Ano, ale jen krátce, psa nechtěla přijmout, tak jsem se s ní rozešel.”
„Takže jsem třetí?”
„Chels, nejsi třetí. Nikdy nevíš jak vztahy dopadnou, ale pokud si dva rozumí, důvěřují si mezi sebou, tak potom není problém.”
„Věříš mi?”
„Ano, proč ne?”
„Já nevím, neumím to rozlišit.”
„Věř mi, že vztah jsi ještě nezažila. Dej tomu volný průběh a poznej to.”
„Dobře.” usměju se.
„Fajn.” chytnu se ho a obejmu ho. „Půjdeme radši spát, jsi unavená. Jde to na tobě vidět.”
„Jen, když půjdeš i ty.”
„Ano.” lehneme si pod deku a oba usneme.