Innocent

4.

„Mami? Chceš čaj?" podívám se na ní do obýváku. „Jasně zlato, děkuji." dnes byl její očividně po měsíci a půl jeden z lepších dnů. A můj taky. Naliju horkou vodu do hrnku a zamíchám do něj čaj. Dojdu do obýváku, „tady máš."
„Děkuji zlatíčko. Máš dneska něco?"
„Dnes ne mami." sednu si na pohovku. „To je dobře, protože sem přijde Chris za chvíli, chci s ním něco probrat a chci abys u toho byla."
„Aha. Hm, jak chceš ty."
„Děkuji." usmívá se.
„Chtěla jsem ti říct, že jsem napsala na školu, příští měsíc nastupuju na druhý semestr."
„To je super. Co takové odhodlání?"
„Nemůžu se v tom pořád užírat. Za dva týdny mě čeká ještě soudní proces a pak uvidím, co a jak bude dál. Ale ještě se předčasně neraduj, včera jsem nad tou školou právě dumala, jestli to nemám radši zrušit, ale zatím si trvám na svém, tak uvidíme."
„To je dobře, hlavně s někým vždycky o tom mluv." kývnu.
Tohle mi vždycky říkávala moje kamarádka Zoe. „Kdyby se něco stalo, tak musíš o tom s někým mluvit, nikdy si to nenechávej pro sebe, to je nejhorší co můžeš udělat."
„Jojojojo, já vím. Snažím se ji umlčet. „Co se asi může stát? Nic." smějeme se.
Tohle byli vždycky ty naše dny, kdy jsme se strašně všemu moc smáli, dělali u mě v bytě hodně blbosti. Koukám před sebe a vzpomínám na Zoe a ostatní. Máma vstane a dojde ke dveřím. „Ahoj, pojď dál."
„Chelsea není doma?"
„Je, ale opět v transu. Asi zase na něco vzpomíná." slyším mámu jak moc zase kecá. „Mami, to není pravda."
„Jak by ne, tak bys slyšela zvonek a říkala jsem ti, že máš jít otevřít."
„Hm, ahoj. Nic takového jsi určitě neříkala, rozhodně jsem nebyla v transu."
„Znám tě, jsi v něm často a neříkej, že ne."
„Ne."
„Tak to já jsem pak zdravá a můžu dál normálně fungovat." zasměje se a sedne si chvilku na židli. „Každý máme někoho s kým jsme měli ty nejlepší vzpomínky. Vyvoláváme je tím, že tupým zíráním někam nás donutí vzpomínat na něco."
„Zase ta filozofie." zvednu se.
„Jsi nějaká podrážděná."
„To ona je furt, hlavně když vidí tebe. Jakoby nějaká alergie na tebe."
„Já? Na mě?" směje se. „Podráždění má mnoho důvodů. Jako třeba tady teď, protože jsem začal mluvit o něčem, o čem ona nechce, abych mluvil, že?" zrudnu. Měl pravdu. Vidí do mě? Nebo to jde na mě tak vidět? „Dobře, fajn. Mlčím." odcházím do pokoje.

Uvědomím si, že jsem to asi přehnala. V pokoji narazím v uzavřené krabici fotky od mojí mámy. Byla jsem na ní já a Zoe, věčně usmívající štěstí, další fotka byla, když jsme odmaturovali. Největší radost v mém životě. „Chybíš mi." tečou mi slzy. Silně polknu ať nezačnu opět plakat. Koukám se na další fotku. Stojíme u Eiffelové věže. Bylo to v létě před třemi lety. Jeli jsme tam na dovolenou. „Postav se tam, já nařídím foťák a přiběhnu rychle k tobě." Zoe i já se smějeme. „Tak, tři, dva, jedna. Teď."
„Pojď honem." křičím přes celé město a smějeme se hodně nahlas. Podařila se tahle fotka. „Proč tak brzo? Měla jsi k tomu nějaký důvod? Říkala jsi, že se nikdy nám nic nestane." špitnu si pro sebe, jako bych mluvila s ní. „A stalo se to, proč?" sednu si na zem a dívám se na tu jedinou fotku. Byla to poslední fotka z kolotoče. Pár minut předtím než se to celé stalo. Někdo tiše zaklepe. Utřu si slzy do rukávu. „Ano?" dveře se otevřou. Chris.
„Je všechno v pořádku? Nestalo se nic? Nechtěl jsem tě takhle urazit, promiň." stojí na práhu. „Je to dobrý, nic se neděje. Jen...." lehce se usměju, „jsem našla nějaké fotky." otáčím je v rukou a dívám se. „Nějak.... ehm..." Neumím najít správné slova. Když mám prostě mluvit o ní, tak se v tom ztrácím. Podívám se zpátky na něj. „Asi si budu potřebovat promluvit, ne teď... možná jindy, nejsem si jistá." položím fotky zpátky do krabice, celý obsah zavřu a strčím zpátky do skříně. Postavím se a vzpamatuju se. „Asi to chce čas ještě." Chris se na mě usměje. „Tak jo, s tvojí mámou jsme mluvili spolu a mysleli jsme si, že by ti udělalo dobře, kdyby jste spolu někam jeli. Na dovolenou, něco takového. Vím, že máš ráda cestování, tak by ti částečně pomohlo, co?" tuhle novinku musím vstřebat. „No, asi jo." pokrčím rameny. „Nevím."
„Dobře, máma by to potřebovala, takže vezmeme to tak, že tam pojedeš ty s mámou."
„Na jak dlouho?" rovnám si věci.
„Čtrnáct dní." vyděsí mě to.
„Ale já nevím co mám dělat, kdyby mámě bylo špatně. Nevím spoustu věcí."
„To jsem taky řešil. Jedu s vámi, ani jedna nemůžete řídit." nějak částečně se mi uleví ale ta další část je divná. Jakoby se těšila, ale ne zase tak moc. Já vím, co to je, ale tady to neřeknu. Je to pro mě předčasně a navíc, dyť on je ženatý, co když pojede se svojí ženou. Chris odejde do kuchyně a za chvíli se vynořím i já z pokoje a jdu za nimi. Tiše si sednu na židli, oba na mě koukají. „Co je?"
„Nic zlato, jen jestli jsi v pořádku." ptá se máma. „Zatím jo."
„Zatím? To znamená co?"
„No, asi nic." vzdychnu „Určitě nic." Je mi těžko na srdci. Mrknu několikrát, abych se přesvědčila, že nebudu tady před nimi brečet. „Půjdu na chvíli ven." to byla teda velká lež. Odešla jsem za dveře, popojdu o půl schodů výš a tam si sednu na schody. Vytáhnu mobil a projíždím si videa a fotky se Zoe. „Jen mi řekni, proč mě to tak bolí?" špitnu tiše. „Proč ty, proč ne já? Proč je moje máma nemocná?" slzy se mi opět hrnou ven. Slyším dveře, asi se moc tady nezakryju co? Klepu se. Zavřu oči a budu doufat, že si mě nevšimne. „Dobře, kdyby něco, tak volejte." otočí se, dívá se na mě. Vidí na mě všechen strach. Tak jen do toho, řekni mámě, že tu sedím, ať mě vezme zpátky domů, kde se cítím už spíše jako ve vězení. „V pořádku, běžte si lehnout a večer se přijdu mrknout." Máma zavře dveře a Chris jde ke svému bytu. Strčí klíče do dveří a koukne se na mě. Když otevře dveře, vyběhne na chodbu pes. Docela mě to překvapí. Nevěděla jsem že má psa. Chris vezme vodítko, zavře opět dveře a významně mi ukáže, že mám jít s ním ven. Jdu za ním, až vyjdeme ven z paneláku mi otevře dveře. Vyjdu ven. „Hm." podá mi vodítko se psem. Nevím co dělá, ale vezmu si to vodítko do ruky, musím si kleknout. Pes vrtí ocasem na mě a čumákem do mě strká. „Ale ne, tak ne." usmívám se. Postavín se zpátky a nahodím opět svoji masku na obličeji a vracím mu vodítko. „Já nemůžu. Nejde to."
„Proč ne?"
„Protože nemůžu."
„Můžeš," vrací mi vodítko. „Pojď. Tady se těžko vyvenčí." stál už pár kroků dál. „Jedno venčení." poznamenám.
„Ano, dobře. Beru na vědomí."
„Jak se jmenuje?" ptám se.
„Boom," usměju se na Booma. Pohladím ho na hlavě. „Originální jméno." Už jsem ho přestala nějak zajímat a táhnul mě. „Proč jsi mě vůbec vytáhnul ven?"
„Protože se doma trápíš. A já nevěděl jak tě vytáhnout ven, aby ses trošku vzpamatovala z toho, tak mě právě napadl Boom. Vím, že psy miluješ, je to tak?"
„Jasne, že jo. Jen mi nejde do hlavy jedna věc, ale o tom nebudu mluvit."
„Klidně povídej." strčí si ruce do kapes a pomalu jdeme někam do neznáma. „Radši ne."
„Tak dobře, nebudu tě nutit, slyšel jsem, že příští měsíc nastupuješ na semestr."
„No, je to čerstvé, ale asi ano. Pořád o tom ještě pochybuju, jestli radši nemám ustoupit."
„Neustupuj, jdi do toho. Čím víc se zase začleníš zpátky do kolektivu, tím líp pro tebe."
„Dobře, ale pořád mě to nutí přemýšlet, vracet se zpět na to místo." můj hlas začíná chraptit. Cítím, že selhávám v mluvení, nechce se mi o tom moc mluvit. „Musíš se tomu postavit čelem a bojovat. Na to asi nepůjde zapomenout, ale lze zase být opět ta holka, co ráda studuje, dělala radost druhým, cestovala."
„Já nevím jestli vše bude zase jako předtím."
„Postupně, nebo si najdi třeba něco nového."
„To chceš po mě moc."
„Vůbec ne, stačí třeba nějaká maličkost. Já třeba rád jezdím na akce, kde můžu být aspoň trošku užitečný. Při první pomoci nebo pomoci druhým. Jezdím i se psem. Je canisterapeut."
„Boom?" dobře, to mě taky dost překvapilo.
„Ano, nejezdíš na společné sezení, tam boom většinou je se mnou."
„Tam bych nešla ani za milion let."
„Neříkám, že musíš, jen o tom popřemýšlej."
„Ne." rázně jsem se rozhodla. „Dobře. A na akce se mnou nechceš jezdit? K dětem, by jsme dělali radost."
„Nevím." kleknu si, Boom si na moje nohy postaví packy a nechá se hladit. „Já jen chci, aby ses začlenila, nic víc."
„Stačí mi máma, ty. Nikdo jiný není potřeba."
„Chceš Booma venčit častěji?"
„Řekla jsem jedno venčení, ne."
„Fajn, myslím, že by ti pes pomohl." Po hodině jsme došli zpět. „Jsem rád, že jsme si už víc popovídali."
„Nojo, nevím k čemu ti to je."
„Mi to není k ničemu, ale ty jsi to pustila ze sebe ven. Uleví se ti."
„Asi, no. Vracím psa. Díky za procházku." jdu na svoji stranu bytu. „Počkej, pojď se mnou dovnitř, něco ti chci dát." zastavím se, „dobře." V duchu jsem se modlila, ať není jeho manželka doma. Pustí mě dovnitř a zavře. „Počkej tu." pustil Booma, který se hned šel napít vody a lehnul do pelechu. Mě to nedalo a musela jsem ho jít ještě podrbat. Leží v klidu. „Tady." postavím se, podal mi do ruky dvě knížky. „Za úkol ti je dávám přečíst."
„A co když je nebudu číst."
„Pak přijdeš o hodně."
„Být statečný a Noc hrůzy?" čtu jejich nápisy.
„Ano, nebudeš litovat, až si to přečteš."
„Fajn." odcházím ke dveřím. „Tak zatím."
„Ahoj." rozloučí se se mnou.

Večer jsem měla přečtenou jednu půlku první knížky, Noc hrůzy. Máma už od pěti odpočívá a polehává. Tak jsem úklidila v kuchyni, pustila pračku, dala jsem věci do pořádku a sedla si ke knížce, až doteď čtu. Někdo zaklepe a následně otevře. Odložím knížku a rychle doběhnu do kuchyně. „Co je?" Chris si sundavat boty a udiveně se na mě dívá. „Ale nic."
„Vážně nic?"
„Ne." dojde schválně do kuchyně a vidí mě, jak polykám prášek. Zatnu zuby. „Něco jsme si o tom říkali."
„Jo, promiň. Já na to doslova zapomněla." napiju se vody. „A jaký byl důvod zapomenutí?" čekala jsem, až mi sedne první tabletka, spolkla jsem další. „Četla jsem si. Nějak jsem do toho zabrala. Fakt promiň."
„Četla? A co?" byl nějaký nadšený. Najednou. „Jo, dobrý."
„To je dobře, jen tak dál." zvednu obočí. „Někde začít musíš." opře se o dveře. „Jen.... Můžu se zeptat?" špitnu.
Chris mlčky kývne. „Proč se to muselo stát?" Nemohlo se něco změnit? Vrátit čas?" Opřu se o kuchyňskou linku. Chris zvážní a přemýšlí, co říct. Přivře dveře. Nečekal, že tohle zrovna řeknu. „No, je to život. V životě lidi odcházejí a přicházejí. Mají nějaký důvod."
„Já prostě nevím, co mám dělat. V jednu chvíli si myslím, že to tak prostě asi je, ale pak zase třeba si řeknu, že to nebylo fér, aby někdo tak úžasný prostě... Odešel."
„Musíš si to první přebrat. Nedokážeš zpracovat ještě, že se to stalo, že se vůbec něco stalo. Čekáš, že zaklepe na dveře a řekne ti, že to byl ošklivý sen."
Povzdechnu si. „A stále na to čekám."
„To je v pořádku, budeme se o tom postupně bavit, ať nemáš tolik naloženo."
„Já ani nevím, proč mě to napadlo."
„co nevíš?"
„Slib mi, že se nebudeš zlobit a že mě nikam nepošleš."
„To uvidím." suše polknu a vyhrnu si rukáv. Zápěstí jsem měla zavázané.
„Nechceš mi říct, že-."
„Já za to nemůžu. Nevím, co dělat." Chris si silně vzdychne a postaví se naproti a sundá mi špatně zavázaný obvaz.
„Chelseo."