Innocent

17.

„Spíš?”
„Už se mě ptáš milionkrát, ne nespím.” zasměju se.
„A proč nespíš?”
„Protože se furt ptáš.” dostanu záchvat smíchu. Chris se taky zasměje. Boom skočí na mě. „Blázne blbej.” chytnu Booma kolem krku, ten se mnou bojuje, až se mu podaří se vyvléct.
„Kolik je?”
„Um, budou dvě za chvíli.”
„To jsem teda zas dopadla.”
„Spala jsi přes den.”
„Já bych spala furt. Tuším, že to má něco společného s tímhle.”
„Jako myslíš, že ležím u tebe?”
„U mě? Ty jsi na mě nasáčkováný, běž si na svoji půlku.”
„Jasně, už jdu.” přesune se na svoji stranu a otočí se zády na mě. Směju se. „Boome, nech toho. Ne.” Boom si lehne na můj kraj z druhé strany, což mě donutí se posunout víc ke Chrisovi. Zakňučí na Arta. Skočí také za mnou, musím se zas posunout. „Já vás dva zabiju.” dotknu se zad Chrise. Otočím se. „Ty se se mnou nebavíš?”
„Spím.”
„Haha, kdybys spal, neodpovídáš.” tentokrát už mi vážně nic neřekne.
„Chrisi, no tak. Nespi.”
„Bojíš se?” zní jak moje babička, které už dochází hlas. Mluví suše.
„Jo.”
„Máš tam psy. Oni tě zachrání kdyby něco.”
„Jasně.” vyprsknu smíchy, „oba jsou strašáci.” zvednu se a jdu do koupelny. Za chvíli dojde i Chris.
„Stalo se něco?” on i vlastně chodí jak moje babička, ještě mu chybí hůl.
„Jo, stalo. Nebavíš se se mnou.”
„Vážně? A co právě dělám?”
„Já nevím, asi mi přeskočilo.” kouknu se na něj.
„Jsi často v noci vzhůru?” chvíli přemýšlím, co mu řeknu. Nakonec přikývnu.
„Nechceš prášek na spaní?”
„Chrisi. Radši budu vzhůru.”
„Jak často máš ty noční můry?”
„Skoro, každý den.” polknu. „V noci se prostě bojím spát.”
„Jo tak. Musíš přestat na to myslet. Vypusť to z hlavy.” sedne si na kraj vany. Chytne mě za pas a posadí mě na sebe. „Je velmi těžké se s tím zatím smířit, ale spát musíš. Budeš nesoustředěná, nevyspaná, to se mámě, až bude potřebovat pomoc, nehodí.”
„Já nevím jak.”
„Stačí na to nemyslet, je to minulost, nevrátíš to.”
„Asi to nedám.”
„Ale dáš, jen potřebuješ podporu. Proto chci abys docházela na terapii.”
„Nezačínej.”
„Dobře, tak co třeba tady? Domácí prostředí, není to žádné lékařské prostředí.”
„Možná. Už s tebou mluvím, to nestačí?”
„Nestačí, musíš víc mluvit o citech, co se ti líbí, co zas naopak ne. Pomůže ti to tak řešit různé situace a vždy se nad tím pozastavíš, jen musíš o tom a někým mluvit. Třeba i kdyby na psa.”
„Takový blázen asi jsem no.” hraju si s jeho trikem.
„Nenutím tě, ale zkus to. Uleví se ti.” postaví mě a také se postaví. „Pojď spát.” chytne mě za ruku. On naprosto přesně ví, co to se mnou začíná dělat.
„Dobře,” zhasnu světlo v koupelně a jdu s ním. Vlezu pod deku a stejně mám oči otevřené.
„Spi.” kouká na mě. Zavřu oči. Dotkne se moji ruky. Cuknu sebou, lekla jsem se. Chris se tiše zasměje. Chce, ať vím, že tu nejsem sama. Proto mi drží ruku a opře se o mě. Oba nakonec úspěšně usneme.

V pět mám budík v hlavě. Zas nemůžu spát, opět se mi o Zoe zdálo, ale tentokrát hůř. Sednu si. Musím se z toho snu vzpamatovat. Chris spí, naštěstí. Vstanu a jdu do kuchyně. Psi jsou vzhůru už se mnou. „Panebože.” sednu si a chytnu se za celou hlavu. Slzy mi tečou, vylekala jsem se snu. Byl jako opravdový. Ke mě přijde Boom. Odstrčím ho nechtíc. Sednu si na zem a přemýšlím, proč jsem ještě naživu. Byla to má vina. A Zoe to schytala za mě. Kdyby se to nestalo, nemusela jsem mít tyhle noční můry. Rozpláču.
Boom přijde z pokoje do kuchyně, ve dveřích stojí rozespalý Chris. Má ustaraný výraz v obličeji.
„Promiň jestli jsem tě vzbudila.” vzlyknu, vstanu a chci odejít. Chris mě chytne za paže a obejme mě. Rozbrečím se ještě víc. Odsune mě od sebe a vezme do pokoje, tam mě posadí na postel.
„Proč nic neříkáš?” utírám si slzy do trička.
„Protože není třeba, vidím jak se trápíš. Nechci jen, abys byla sama na to.”
„Asi jo.”
„Chceš něco? Čaj, vodu?”
„Ne, ale můžeš mě nechat přemýšlet.”
„Chels, řekni mi to, prosím.”
„Mlčky se na něho dívám.
„Prosím, nenechávej si to pro sebe, nechci aby ses trápila sama.”
Silně polknu. „Hledala jsem ji, neuměla jsem ji vůbec nikde najít, až když jsem přišla na hřbitov a tam byl otevřený hrob a....” víc nemůžu říct, protože to mám ještě pořád živé. Slzy mi opět tečou.
„Chels.” rychle mě jde obejmout.
„Já nevím, je to čím dál horší.”
„Rád bych ti dal tabletky. Prosím.” podívá se mi do tváře.
„Fajn.” pokrčím rameny. Chris hned odejde do kuchyně a během chvilky je zpátky.
„Zapij to vodou.” poslechnu. Uloží mě do postele a sám si jde ještě lehnout. Usnu opravdu natvrdo. Beze snu.