Innocent

38.

Doma jsme byli v brzkých ranních hodinách. Ležíme oba v posteli, Chris sedí na mě. Drží za obě ruce, líbá mě na bříšku. Vrtím sebou. Vrátí se k mým rtům. „Buď tiše, jinak nic nedostaneš.”
„Dobře.” špitnu. Povolí mi ruce a svoje položí na moje boky. Roztáhne mi nohy od sebe. Nemůžu je k sobě stisknout. Silně polknu.
„Co je?” zaměří se na můj obličej.
„Ale nic.”
„Řekni mi to.” vzdychnu.
„Bojím se.”
„Čeho?” pohladí mě na tváři.
„Je to blbost.”
„Tak mi to řekni.” sleduje každý můj sebemenší pohyb.
„Že se pak na mě vykašleš.” schovám si rukama obličej. Chris mi obě ruce stáhne z obličeje a políbí mě.
„Proč bych se měl na tebe vykašlat?”
„To muži dělají ne?”
„Já teda určitě ne.” odhrne mi vlasy z obličeje. „Mám tě rád, nemám důvod tě nechat a doufám, že ho mít ani nebudu.” líbne mě na špičku nosu.
„Dobře.” lokty se opřu o postel. Líbá mě na krku až k rameni. Opatrně se do mě zasune a zrychlí. Prohnu celé své tělo. Už je to jiné, lepší. Obejme mě celou, silně a dosti pravidelně rychle opakuje pohyby. Později zpomalí, až přestane. Vsune mi tam dva prsty, leknutím uskočím. Drží mě za rameno, roztáhne mi stehna co nejvíc ven. Líbá mě na bříšku. Políbí mě na rty, otočí mě na břicho a vzklouzne do mě.
„Opři se o dlaně.” pomůže se mi postavit na čtyři. Chytne mě pod břicho. Tohle mě už bolelo. Musím položit nohy trochu níž a zvyknout si na to. Chris mě za chvíli znovu postaví na čtyři. Nezvládám se. Ruce mi podjedou na postel. Chytne mě za ramena a postaví na kolena. Oba si sedneme. Já teda sedím spíš na něm.
„Chrisi, prosím.” špitnu. Rukou se držím prostěradla. Pomalu mě otočí na záda. Položí mě.
„Už je to dobrý.” podloží svojí ruku pod mojí hlavu a políbí mě. Jednu nohu přehodím přes jeho. Stále ve mě drží dva prsty a dráždí. Dostaví se mi vyvrcholení během chvilky. Na dlouho dobu. Jenom ležím, mám zavřené oči a vnímám celé své tělo. Užívám si ten pocit. Chris mě přikryje a podepře na sebe.
„Jak to děláš?” špitnu tiše.
„Už jsem ti říkal, mám zkušenosti.”
„Jsem ráda, že zrovna ty.” otočím se k němu a s pláčem opřu se o něho. Chris si mě změří.
„Ty něco tajíš, že?” podívá se mi na obličej.
„Jo.” otevřu oči. „Dlouho mi to trvalo, než jsem si uvědomila, že je to vlastně normální.”
„Kolik ti bylo?”
„Dvanáct.”
„Jak se ti to stalo?” drží mě za rameno, ať sebou neškubu. Chce mi vidět do obličeje.
„Zase táta, pozval mi tam kamaráda, chtěl, ať se něco naučím.”
„Chels. Zneužíval tě.”
„Já vím.” přestanu sebou zmítat. „Jenže v té době jsem neměla takový rozum. Rodiče se v té době dosti hádali. Tak jsem s tátou občas jezdívala na jeho ranč. Ty koně. Ten kluk. Všechno je to pro mě uzavřená záležitost. Opravdu.” vzdychnu. Sednu si. „Stalo se to asi třikrát. Pak jsem nechtěla, protože mě to od něho bolelo.”
„To je mi líto.” hladí mě na zádech.
„Nemusí. Bylo fakt, že mě to zajímalo, bavilo nás to, ale jak došlo k samotnému sexu, tak po svých prvních zkušenostech jsem je už nikdy nechtěla znovu zažít. A táta tomu říkal, že ať si na to zvykám. Byl divný. Pořád se mě i ptal na něco.”
„Ale nemáš z toho trauma.”
„Ne, jen mi to bylo nepříjemné a dodnes se občas leknu, že je něco špatně.”
„Nemusíš se bát, hlídám tě.”
„Já vím, jenom to jen ten pocit.”
„Dobře, jsem rád, že to vím. Příště ti pomůžu jinak. Budu něžný.”
„To jsi. Neříkám, že ne. Musím si na to zvyknout a zjistit, že je to dobrý. Je to dobrý, přímo úžasný. Jen se to ve mně drží. Nic víc. Je to už hodně dávno.”
„Ale zůstalo ti to.”
„No, mám potřebu to s tebou opakovat znovu, protože se bojím, abych o něco nepřišla.”
„Nepřijdeš, uspokojím tě takto pokaždé.” zasměju se. Zní to divně, když to řekne nahlas. Chytne mě za hýždě a posune k sobě. Jemně mě políbí na rty. „Musím zajet do nemocnice, vedu tam skupinovou terapii, odpoledne budu zpátky, ano?” kývnu. Pustím a nechám ho odejít.

Později odpoledne. „Sky, koukni.” Natáhnu dlaň s pamlskem. Whisky si sedne. Po chvíli se zvedne a opatrně si přijde vzít pamlsek. Druhou rukou ji pohladím na hlavě. „Hodná holka, děláš pokroky. Šikovná.” hladím ji na hlavě.
Zazvoní mi telefon. Zvednu to.
„Ano?...
Ano jsem, stalo se něco?....
Jak se ji to podařilo?...přijedu tam hned.” vypnu hovor jak jen rychle to jde. Zavřu dům, sednu za auto a jedu rychle do pečovatelského ústavu. Za mámou. Naštěstí jsme ji s Chrisem dali kousek od jeho domu. Jinde pro ní nebylo místo. Zvoní mi telefon. Chris. Nemůžu to zvednout, řídím.
Zaparkuju u domu. Chtěla jsem tam být co nejrychleji.
„Slečna Velartová?” zavolá na mě sestřička.
„Ano.”
„Pojďte za mnou.”

„Bude potřebovat vaší pomoc, sama je z toho v šoku. Nechápala, proč je tady. Říkala, že má být někde jinde.”
„Jak dlouho je takhle při vědomí?” Nedokážu nic z toho pochopit.
„Od rána. Nevíme jak dlouho bude takto v bdělém stavu.”
„Je šance na plné uzdravení?”
„Ta šance tam je, ale opravdu malá.”
„Pořád tam je.” modlím se, aby se to
zlepšilo.
„Můžu ji vidět?”
„Ale doporučuju vám, abyste jste se připravila, když zjistila, kde je, pořezala se. Nechápala to. Bylo ti neúmyslně. Zpočátku mluvila stále o vás.”
„Dobře.”
„Tak pojďte.” vyvede mě z kanceláře do dlouhé chodby.
Otevře nějaké velké dveře. K mému překvapení tam sedí s ní i Chris. Mluví s ní.
„Mami.” otočí se. Vstane a jde ke mě. Obejme mě.
„Kde jsi byla?”
„Pryč. Promiň.”
„Kde?” drží mě.
„Doma.” dívám se na Chrise. Chce se mi brečet a zrovna teď nesmím.
„Proč tam nejsem i já?” byla v šoku. I brečela.
„Protože jsi nemocná.”
„Ano, vím. Ale myslela jsem, že mám jen rakovinu.” usměje se na mě. Ano. Byla to ta stará máma. Opravdu se modlím, aby se uzdravila.
„Něco se stalo.”
„A co?” jsem zoufalá. Nevím, co mám říct, podívám se na Chrise. Zareaguje. Vstane a dojde k nám.
„Pojďte si sednout.” mě chytne za ruku a dovede mě na křeslo. Sedne si naproti nás. Máma s úsměvem si sedne na lůžko. Je mi těžce. Vidět ji takhle. Pravé zápěstí má zavazané. Nevěřím, že to nebylo úmyslně. Chtěla se přece odsud dostat. Očima se dívám na Chrise a mámu.
„Budete muset zůstat potom tady.” vysvětluje ji Chris.
„Proč nemůžu domů?” podívá se na nás. Já to pomalu nevydržím.
„Protože jste nemocná, zapomněla jste na několik měsíců. Vůbec nevíte co se odehrálo mezitím. Uběhl už půlrok.”
„Cože?” vůbec se neorientuje v čase.
„Mami, v nemocnici ses naposledy se mnou bavila, to si pamatuješ?”
„Ano, pak ještě jak jsme se pohádali, to vím taky. Pak už nic.” chytne mě za ruce. Vzdychnu.
„Dobře, můžu si na chvíli půjčit Chelseu? Potřebuju s ní mluvit.”
„Jasně.”
Chris mě donutí vstát a jít na chodbu.
„Co se vůbec stalo?” spustím záchvat pláče.
„Chels, potřebuju, abys mámě řekla, že tu musí zůstat.” obejme mě.
„Já chci být s ní.” můj pláč byl horší.
„Budeš schopná ji to říct?” napřímím se a otřu si slzy.
„Jo, asi jo.”
„Dobře.” otevře mi dveře do pokoje za mámou.
„Mami.” usměju se na ni.

K večeru, jak jsme přijeli domů, jsem se zavřela do pokoje. Nechala jsem si tu jen Whisky. Kluci stejně jsou venku. Po dvou hodinách se Chrisovi nedaří se mnou.
„Chels, otevři prosím.”
„Nech mě na chvíli být.”
„Nenechám, otevři ty dveře. Mám o tebe starost. Prosím.” zazvoní mu telefon, odejde dolů a volá.
Ležím bezzduchá na posteli. Šlo pouze o jediný den. Jeden jediný den, kdy byla máma normální. Těsně před odjezdem na vše opět zapomněla. Pro mě bylo těžké ji říct, že nemůže už odjet domů, že je tam doma. Na postel skočí Whisky. Překvapí mě. Lehne si těsně u mě a hlavu položí na moje břicho.
„Sky.” špitnu.