Innocent

27.

„Co se stalo?” stojím v obýváku u mámy.
„Kdo jsi? Znám tě?”
„Mami?” Zmatená koukám na mámu a na Chrise.
„Co tu děláte? Vy tu nemáte co dělat, běžte z mého bytu!” naprosto po mě křičela.
Otevřu oči. „Ne.” kouknu se zmateně na Chrise.
„Co ne?” odloží notebook stranou a věnuje pozornost mi.
„Zdálo se mi o ní, jak po mě křičela.” otočím se na bok a opřu se tak o Chrise.
„To bude dobrý.”
„Nemyslím si. Možná jsem s ní měla trávit víc času, měla jsem být u ní, nezapomněla by na mě.”
„Alzheimer je nevyzpytatelný. Jednou si tě pamatovat bude a pak přepne a bude tě mít za cizí.”
„To teď bude pořád?”
„Nejspíš, bylo by dobrý, kdyby jsi využila toho, kdy ji bude dobře.”
„Chrisi, co mám dělat?”
„Teď nic. Zítra uvidíme, co a jak.”
„Co když ji pošlou do ústavu?”
„Nemůžu do toho mluvit, hele. Ještě nic nevíme, přestaň dělat unáhleně závěry.”
„To nejde. Je to moje máma.”
„Já vím.”
„Je to horší, než jsem si myslela.”
„Co?”
„Cítím se špatně. Jakoby mi něco chybělo.”
„Tělo bojuje s tím, co jsem ti řekl.”
„Asi jo.” prohrábnu si vlasy. „Ještě před měsícem byla v pořádku.”
„Život neovlivníš, co se má stát, stane se.”
„Já už mám život zničený.”
„Nemáš.”
„Jaktože ne? Moje nejlepší kamarádka je mrtvá, měla jsem být místo ní a teď máma.”
„Ani nevíme, jestli to je to, co si myslím.”
„Dobře, už toho nechám.” vstanu a jdu do kuchyně. Chris mě následuje. „Co je?”
„Jen se dívám na tebe.”
„Proč?”
„Protože můžu a taky nechci abys náhodou sis něco neudělala.”
„Co bych si asi tak měla udělat, to je směšný.”
„Nikdy nevíš, směšný to není. Je to vážná věc, prožila sis šok, teď máma, takže bych se vlastně nedivil, kdyby jsi se rozhodla spolknout tabletky. Hodně tabletek.”
„To je až tak bídné?”
„Nejsi ještě v pohodě.”
„To víš jak?”
„Když začnu mluvit o mámě a vše o tom, co předchází. Tak utíkáš.”
„Kam?”
„Kamkoliv, jen se mnou o tom nemluvíš.”
„Proč je to pravda?” položím sklenici vody na stůl a sednu si na židli.
„Protože to pravda je. Ještě nejsi v pohodě. Cítíš se tak, ale já to vidím jinak. Nespíš, nejíš. Do toho tvoje máma. Určitě i já, když do tebe hučím. I když to myslím dobře.”
„Promiň.”
„Jsi na tom líp, ale ještě nejsi v pohodě. Stále máš potřebu se bránit sama před sebou. Před světem. Bojíš se do něčeho pustit. Chce to čas, trvá to týdny, měsíce, roky.”
„Co mám dělat?”
„V první řadě, se mnou o tom mluvit, uleví se ti.”
„Mluvím s tebou.”
„Ale málo, vždycky se snažíš soustředit se na dobré věci, ano, je to fajn, ale potřebuješ ze sebe dostat zase to špatné.”
„Bude to s mámou dobré?”
„Já nevím, potřebuje první vyšetření, pak uvidíme.”
„Promiň, že jsem s tebou málo mluvila, že s tebou málo mluvím.” uvědomuju si, co bylo špatně. Vlastně mi je špatně. Vstanu a jdu co nejrychleji do koupelny. Chris mě následuje. Opět. „Bože, Chrisi. Zavři. Nechci, abys mě takhle viděl.”
„Ne.” dojde za mnou a podrží mi vlasy. Znovu zvracím, hned dvakrát po sobě. Chvíli se můj žaludek uleví, unaveně se kouknu na Chrise.
„Promiň, že mě musíš takhle vidět.” Chris utrhne kousek ubrousku a utře mi ústa.
„Jsem lékař. Viděl jsem horší věci.” sváže mi vlasy do gumičky.
„Co se děje?” narážím na to, proč je mi tak špatně.
„Nejspíš stres.”
„Nemůžu být těhotná, že ne?”
„Ne, hned zvracet ten den je blbost a použili jsme ochranu, je to stres. Stále se bojíš. A nejíš. Proč myslíš, že chci, abys jedla?”
„Sakra,” chytnu se za břicho, otočím se a opět zvracím. „Promiň.”
„V pořádku, neomlouvej se. Tělo takhle reaguje. Tohle už nesmíš dělat. Budeš pravidelně jíst.”
„Promiň, fakt se omlouvám. Nechápu, co se děje. Prostě, mám úplně zmatek ve všem.” Chris mi znovu utře koutky.
„To napravíme.”
Vzdychnu. Jsem unavená.
„Kolik je vůbec hodin?”
„Um, bude za chvíli devět.”
„Večer. Jasně, je tam tma. Jak dlouho jsem spala?”
„Ne moc dlouho, dvě hodiny.”
„Bože, jsem zmatená.”
„To se stává.”
„Asi už je to dobrý.”
„Ano?” vstane a pomůže mi. Umyju si obličej a jdu do kuchyně si sednout. „Udělám ti čaj. Na žaludek, mělo by se ti ulevit.”
„Můžeš to zkusit, ale nemyslím si, že teď něco do sebe dám.”
„Musíš. Zkusíš se i najíst.”
„Odkdy si mě nárokuješ?” zavtipkuju, ať tu není hnusná nálada.
„Od té doby, co jsem se s tebou vyspal, jinak celkově od začátku, co jsi mi vlezla do bytu.”
„Jsi zlý.”
„Jen upřímný.” usměje se na mě a položí mi čaj na stůl. „Tohle sněz, položí mi pečivo s talířem na stůl.
„Ne.”
„Ale ano, prosím.”
„Fuj, jen to vidím.”
„Chels, nepůjdeš spát, dokud to nesníš.”
„Fajn.”

Poslední kousek pečiva rozdělím mezi psy.
„Chelseo!” napomene mě Chris.
„Co? Stejně bych to už nesnědla. Aspoň ne teď.” Chris semkne rty.
„Promiň, ale už fakt nemůžu.”
„Dobře.”
V posteli je mi zas divně. Chris mě sleduje a tuší co bude následovat.
„Zkus na to nemyslet.”
„To nejde.” zkusím si lehnout na záda. Je mi jenom hůř. Podívám se na Chrise a polknu. „Můžu jít zvracet?” v tom hned vstanu a běžím do koupelny.
„Chels.” vstane a jde za mnou.
„Prosím, nebuď tady.” držím hlavu v záchodu.
„Budu, ať se ti to líbí nebo ne.” sáhne mi na krk. „Teplotu nemáš.”
„Fuj, už nechci. Už nemůžu.” rozpláču se.
„Ne. No tak.” hladí mě na zádech.
„Co mám dělat? Zase něco sníst? A pak zase opakovaně mi bude špatně?”
„Ne, v tomhle případě už ne.”
„Jak dlouho?” vím, že naráží na infuzi.
„Do rána, pak uvidíme, jak ti bude.”
Jen vzdychnu. Vstanu a dojdu do postele. Chris si vše připraví a přijde taky.
„Sedni si a opři se.” mlčky poslechnu.
Píchne mi jehlu do žíly, zalepí, povolí pásek a zaváže. Lehnu si a brzy usnu.

Ráno otevřu oči. Nevěřím tomu, co vidím. Chris sedí na pohovce a spí.
„Chrisi?” pomalu si sednu. Podívám se na infuzi, je prázdná.
„Chrisi.” odvážu si obvaz. Chris už otevře oči. V rychlosti vstane. Vůbec nespal. Pomůže mi s obvazem.
„Proč nejsi v posteli?”
„Musel jsem tě hlídat.”
„Chrisi.”
„Ano?”
„Proč jsi nespal v posteli? Proč jsi vůbec nespal?”
„Kdyby se ti přitížilo náhodou.” podívá se na mě unaveně. Opatrně mi vyndá jehlu a místo zalepí.
„Nemusíš být tak starostlivý, nic mi není, jen mi nebylo dobře.”
Chris vzdychne. „Jak ti je?” také uhýbá od tématu.
„Je mi už líp,” dívám se na něj.
„Dobře, pojedeme do nemocnice.”
„Chrisi.”
„No?”
„Jsi unavený, nemůžeš řídit.”
„Nejsem, můžu.” odsune držák na infuzi a sedne si.
„Co tě trápí?”
„Nic mě netrápí.” usměje se na mě.
„Řídit budu já.”
„A je ti opravdu dobře?”
„Ano.”
„Fajn.”

„Nemůžu tomu uvěřit.” podepisuju papíry na přijetí mé mámy do pečovatelského domu.
„Je mi to tak líto.”
„Já ani nevím, jak to bude dál. Co mám dělat bez ní.”
„Máš mě.”
„Podívej, ani nevím, jak na tom vlastně to naše chození je.”
„Au, to bolelo.”
„Promiň, neumím v tom chodit. Říkala jsem ti to.”
„Podepiš to, probereme to doma.”
„Je mi to líto mami.” vzdychnu, tečou mi slzy. „Vážně jsem si myslela, že to bude jako dřív. Že by mohlo být.”
„Chels, podepiš to.” Na papír napíšu svůj podpis.
„Cítím se divně.”
„Jak?”
„Jakoby kus mě odešlo někam pryč.”
„Máma. Neboj se, mámu tu budeš mít pořád, jen už to nebude takové, jako kdysi.”
„Děkuji, fakt.” hodím pero na stůl a naštvaně odejdu k autu. Chris jen vzdychne.

V jejím bytě házím všechno na zem. Vlastně, rozbíjím.
„Chels, přestaň.” Chris stojí kousek ode mě a přišlo mi to jako včera, kdy na mě máma křičela a Chris stál kousek dál od ní.
„Nemůžu! Všechno je ztraceno.” třísknu s talířem, který jsem držela v ruce.
„Tvoje máma žije, jenom je nemocná. Nic víc.”
„Nic víc?! Vážně!?” ve vzteku se rozbrečím a vyhodím vše na zem. Zvuk to je neuvěřitelný, chudáci sousedi. Chris si už jen mnul spánkovou kost.
„Chels.”
„Já nikoho už nemám, máma mě nepoznává, kamarádka mi umřela, nemám tátu, nemám už nikoho. Chápeš to!?” sklenici, kterou držím v ruce, jsem rozbila, až se mi střepy zapíchly do ruky. Krev tekla hned.
„Chels.” Jde hned ke mě s utěrkou a ruku mi zaváže. „Přestaň. Nestal se konec světa.”
„Ty to nechápeš. Nemám nikoho.”
„Chelseo! Mi máma umírá, moje rodina mě nenávidí, u nich jsem to poslední, koho by chtěli vidět, můj táta se na mě vykašlal, s výchovou, se vším. Kamarádi se mi zabili v autě, jen já jsem jediný přežil. Přestal jsem pracovat. Prošel jsem si stejným utrpením jako ty, možná ještě hůř, než ty. Moje rodina neměla o mě takový zájem, jako tvoje máma. Rozdíl je v tom, že tvoje máma za to nemůže. Přestaň!” Zmlknu. Musím si sednout. Točí se mi hlava. Sednu si na zem. „Teče ti hodně krve.” vezme mě do náruče a dá mě posadit na pohovku. Rychle mi zastavuje krev a přitom se dívá na mě. Je mi špatně. „Chels.” podívám se na něho. „Nic se neděje, je to jenom krev.” provizorně mi ruku zaváže tak, abych neztrácela krev a odnese mě do svého bytu. Kde má svoje věci na tohle. Položí mě na gauč a vytáhne kufřík. „Poslouchej, až ti to vytáhnu, musíš si to místo držet.” jen na něho zírám. Nic víc, nic míň.
„Hej! Tady jsem.” podívá se mi na zorničky. „Ne, teď mi to nedělej.” vytáhne mi střepy naráz a zastavuje krev. Omdlím.