Innocent

7.

Ráno se cítím úplně divně. Kvůli včerejšku. Všemu, co jsem mu řekla. „Sakra. Bože můj,” proklínám. V posteli se zakryju až po hlavu. Na postel mi skočí Boom. Odkryju se. „Boome? Co ty tu?” Ve dveřích stojí Chris. „Promiň, chtěl jít za tebou.”
„Aha.” hladím ho všude. „Máte dnes něco v plánu?” zeptám se a sednu si. „No, záleží jak bude tvojí mámě. Jinak bych chtěl do města, abyste jste se mohli podívat do obchodů.”
„Fajn. Ten včerejšek mi promiň. To jsem fakt nechtěla.”
„Nic jsi neudělala, jen už hlavně jsi promluvila o něčem.”
„Jasně.” řeknu ironicky.
„Chelseo, já nekoušu. Nemusíš se mě bát.” Mlčky se na něj dívám, kývnu. „Tak jo, jdu se mrknout, jak je na tom tvá máma.”
„Dobře.” odejde. „Pojď, vstávej Boome.” pes skočí na zem, já se jdu převléct.

V centru, v obchodě jsme prošli několik menších obchůdků. Máma má nápad, zajít ještě do velké budovy, kde je toho víc. Zrovna teď tam jdeme. „Tak co? Jak vám šlo sezení?” Máma. Je vždy na tohle zvědavá, ale málo z toho ví. „Mami, dost. Ptáš se už tisíckrát. Normálně jsem se za včerejšek úplně styděla. A stydím. Zrovna máma musí být prozíravá. „Chci jen vědět, jak jste pokročili.” Chris se směje. „Chelsea už je lepší. Už se rozpovídala, dnes určitě s ní ještě budu mluvit.”
„Hej. Nejsem tu, abych se vyzpovídala.”
„Zlato, chci aby ses uzdravila.”
„Já jsem v pořádku mami, nic mi není.”
„Dobře.” usměje se falešně a pohladí mě na rameni. Vlezli jsme do prvního obchodu. „Tak jo, jdu něco sobě najít.” usmívá se a zmizí za rohem s oblečením na ní, já se spíše tak toulám. „Proč o tom neřekneš mámě?” hrabu do oblečení, i když nevím, co hledám.
„O čem?” opře se Chris o zábradlí.
„Co jsem ti včera řekla.”
„Protože to se neříká. To jsou soukromé věci. To můžeš říct ty, pokud se na to cítíš.”
„Ne, díky.” přehazuju oblečení.
„Večer ti něco řeknu.” moje srdce začne víc bít. „Co?” dost se vylekám.
„Zklidni se. Jen se o včerejšku s tebou pobavím.” Asi jsem dostala infarkt. „Chrisi, radši mi nic už neříkej.”
„Dobře.” zasměje se.
„Co mi chceš říct?” špitnu. Stojí za mnou a hlídá mojí mámu. Směje se. „Říkala jsi, že nemáš žádné zkušenosti, tak jestli tě zajímá, jaké to je.”
„Uh?” vystřelím očima na něj. „Chrisi ne. Jednou na to sama přijdu.”
„Je ti dvacetčtyři a stále jsi neměla partnera. Takže asi vázne komunikace. Což s tím problém máš.”
„Ne, Chrisi, fakt ne.”
„Neboj se toho.” mrkne na mě. „Nebudu tvůj psycholog, berme to tak, že jsem tvůj nejlepší kamarád.” koukne na mě. Zasměju se. „Kéž by.”
„A ne? Jsem jediný, co to ví. Pravděpodobně. Jestli se mýlím, tak přestanu.” Nějak nevím, co říct. Měl prakticky pravdu, vše ví jen on. Max máma, ale ta ví spoustu věcí minimum. Nadechnu se a vydechnu. „Chrisi, nebudu tu hru hrát.”
„Nehrajeme ji, chci ti jen ukázat, o co jsi přišla.”
„Tak. Doufám, že zůstanu ještě pannou.” Chris se tiše směje. „Co?”
„Myslím to vážně.”
„Dobře,” řekne ironicky.
„Ale fakt.”
„Fajn.” mrkne.
„A to taky nedělej.” ukážu na něj prstem a jdu dál hrabat do oblečení. „Dobře.” Jde za mnou.

Doma jsem celý den jako na važkách. Nervozita na mě šla vidět. Asi nevylezu z pokoje. Je tu se mnou Boom. Otevřou se dveře. „Boome, co tu děláš?”
„Nech mi ho tady prosím. Dělá mi psychickou podporu na večer.” ležím na něm.
„To se tak bojíš?” zavře za sebou dveře.
„Jo, ani nevíš jak.” sednu si.
„Ale no tak. Nechci tě takhle stresovat.”
„No, tak právě se ti to podařilo.” sedne si naproti mě. Odsune trochu Booma ode mě. „Líbala ses už s někým někdy?” úplně mi zamrazí mozek. „Ehm, jestli myslíš takovou tu dětskou pusu, tak asi jo. Jinak ne.”
„Jak jsi mohla přežít střední?”
„Normálně.” můj strach byl tady. Úplně jsem rozklepaná. „Klid.” dotkne se mé ruky a já silně polknu. Nejsem na tohle vůbec zvyklá. „Je to normální činnost. Mluvím teď k tobě jako kluk, ne psycholog.” sedne si ke mě ještě blíž. Moje srdce šlo slyšet, jak bije. Chris se směje. „Proč se tak bojíš?”
„Já nevím. Asi protože to není ještě má zkušenost.” začínám s ním mluvit, jako bych mluvila se Zoe. Chris je tváří v tvář mojí. „Uvidíš, že se ti to bude líbit.” Špitne. Přitiskne své rty na moje. Chvíli mi trvá než pochopím princip jeho líbání. Po chvilce už taky spolupracuju, ale uvnitř se mi vše úplně rozplývá. Chris se ode mě odsune. Kouká se mi do očí. Znovu mě políbí. Asi jsem se roztopila před ním. Chytnu se rukama za jeho záda. Vůbec nepřestává, dává mi čas, abych si to zkusila. Úplně roztaju, ale dost. Slzy mi tečou. Chris se zamračí a přestane mě líbat. „Co se děje?”
„Nic.” chytnu se rukama za obličej a brečím. „Chels. No tak.” zvedne mi hlavu. „Asi jsi měl pravdu.”
„Dobře.” obejme mě. Boom mi na ruku položí packu. „Boome, nech ji teď.”
„To je dobrý.” pohladím Booma.
„Opravdu jsi v pohodě? Neděje se nic?”
„Ne, jen jsem si něco vybavila. Ale už je to pryč.”
„Fajn. Večer to chci vědět.”
„Ne, to je dobrý.”
„Chels, věř mi. Čím víc mi toho řekneš, tím víc se ti uleví. Neděláš to pro mě, ale pro sebe.”
„Hm.” lehnu si, ať jsem od něj trošku dál. „Já už půjdu, nechci tě rušit, jen jsem tě chtěl zbavit stresu, ne abys tady brečela.”
„Nikam nechoď, prosím.” zavřu oči. Chris mě pohladí po obličeji. „Já vím co bys chtěla, ale chci abys o tom uvažovala. Říkal jsem ti, že vztahu se bát nemusíš. Ale zase musíš opatrně.” všechno mi najednou uteklo.

Musela jsem přemýšlet spíš nad ním a jeho líbáním, než nad samotným líbáním. On líbal božsky. Nevím jak ostatní, ale on vedl. Sedím na posteli a krmím Booma svým jídlem, co jsem měla sníst.” přišla mi sms. „Nekrm toho psa. Bude za chvíli jak kulička.” otočím se k balkonu. Stojí tam Chris. Usměju se, dám poslední kousek šunky psovi a postavím se na nohy. Otevřu balkon. „Co tu děláš?”
„Jdu si s tebou promluvit.”
„O čem?”
„O psovi a jeho krmením a o tom odpoledne.”
„Promiň, já nemám hlad.” opřu se o dveře.
„Měla bys jíst, jinak si na to pravidelné jezení nezvykneš.”
„Pokusím se.”
„To se mi líbí.” usměje se a sedne si. Nějak... Jako doktor. „Tak co?”
„Co?” uhýbám.
„Jaké to bylo?”
„Ehm, radši nic.”
„Řekni mi to, čekal jsem, že něco takového řekneš. Neboj se. Ono to má stejně své následky.” sednu si naproti něj.
„Jaké?”
„První mi řekni své pocity.” silně polknu.
„Nemůžu přestat na to myslet.” špitnu. Usměje se. „To jsem čekal.”
Zase jsem nervózní. Nechápu proč. „Chceš ještě?” zírám na něho. A kdo ne? Honí se mi hlavou. „Neboj se. Pojď sem.” Nabízí mi svou náruč. Vstanu a pomalu dojdu k němu. Šíleně se mi motá hlava. Notně mě donutí sednout na sebe, odhrne mi vlasy a políbí mě na krk. Teprve teď jsem asi umřela. „Chrisi. Co když to uvidí máma?” přestane. „Máma spí. Musela dostat další kapačky, to odpoledne ji zmohlo, zítra najdu méně náročnou aktivitu.”
„Dobře.” bojím se ho teď jakkoliv dotknout. Kontroluje mi tep. „Buď úplně v klidu, máš úplně vysoký tlak. Neboj se.” otočí mě před sebe a políbí mě na rty. To už jsem znovu omdlela. „Jaké to je teď?”
„Lepší.”
„Jsi pořád nervózní, proč, prosím tě?” přestane a koukne na mě. Nemůžu se nijak uklidnit. „Nic ti neudělám, nejsem jako tvůj táta.” to se rozklepu ještě víc. „Dobře, tak jo. Přestanu.” postaví mě na nohy a mrkne mi do očí. „Ještě jednou, nic se nestalo.” drží mě za ruku. Nemůžu ani mluvit. „Sedni si.” donutí mě a dojde pro vodu. Boom svou hlavu opřel o moje nohy. „Tady máš, napij se.” sedne si blízko mě. „Řekni mi proč se tak bojíš.”
„Protože můj táta bil mámu. Zrovna při tom. Viděla jsem to.” Chris mě chytne za ruce. „Nic ti neudělám, nemusíš se vůbec bát. Nenutím tě do něčeho, co nechceš. Jenom jsem chtěl, ať si uděláš o tom představu.” sklopím hlavu a přemýšlím. „Já za to nemohla, ona tam vlezla a nechtěla zpátky.” špitnu. Spadnu na zem na kolena hlavou se mu opřu o nohy. Pláču. Posadí mě zpátky do židle. „Co se stalo přesně?” koukne mi do očí. „Šli jsme od kolotočů pomalu domů a viděli jsme jednoho kluka, jak jsem ti řekla a Zoe pak šla na cestu a já ji říkala, ať jde zpátky na chodník. Šla jsem pro ní, ale už jsem nestihla jít zpět. Já za to můžu.” brečím. „Klid, to bude dobrý.” obejme mě. „Hlavně, není to tvoje vina. Zoe tam přece neměla chodit, na cestu.”
„Je to moje vina, měla jsem ji víc hlídat.”
„Není, opravdu není.” popadne mě do náruče a odnese do postele. „Chrisi, prosím. Nechci být sama.”
„Dobře, hlavně už spi.” slyším jen párkrát posunutí židlí z venku a cítím pak jeho teplo za mnou. Usnu.