Innocent

3.

Ráno v šest mě vzbudí otevření dveří. Sedím na zemi, suše polknu. Cítím se úplně mizerně. Máma spí a bude pravděpodobně spát ještě dlouho. „Ahoj," špitne Chris. Jenom zvednu ruku a zase ji zpátky položím. Hlavu jsem měla opřenou o pohovku. „Je ti zle?"
„Ne." dívám se do prázdna. „Tak si pojď sem sednout. Nech ji spát." opatrně zvednu hlavu, dost mě bolela. Vstanu a dojdu k židli. Naproti mě sedí Chris a něco si píše. „Chceš aspirin?"
„Ne, já nemůžu nic. Přece.. -"
„Ne, nemusíš se bát. Aspirin můžeš."
„Tak asi jo." chytnu se za hlavu. Chris vstane a dojde pro vodu. Dívám se na mámu. Co když tu příští rok už nebude? Nebo za týden či zítra? Musím na tohle přestat myslet, žere mi to mozek. Chris dojde s vodou a aspirinem ke stolu a postaví ji přede mnou. „Díky."
„Chceš ještě něco?"
„Já teď momentálně radši nebudu mluvit jestli něco chci, protože bych mohla říct něco, co nechci. Úplně mi tříská hlava."
„Napij se, uleví se ti. Změnilo se něco přes noc?"
„Ne," vzdychnu a napiju se. „A co ty?"
„Já.... Já nevím. Přijde mi, že jsem nějak o své tělo dočasně přišla."
„Je to šok, tělo s tím potřebuje pracovat, hlavně mozek potřebuje zpracovat tu informaci. Za týden budeš přemýšlet jinak. Hlavně se chci zeptat, dojdeš dnes na terapii?"
Terapie! Úplně mi vypadlo z hlavy že musím k němu chodit. „Já nevím co bude dnes."
„Dobře, takže takhle. Nebude ti vadit, když přijdu večer sem? Místo toho, abys přišla do ordinace, tak budeme tady."
„Asi ne."
„Dobře, musím jít, za chvíli se najez, jinak nebudeš schopná celý den fungovat." vstal a odchází ke dveřím. „Kdyby cokoliv, tak volej."
„Hm." nemám v plánu jíst, nedokážu to. Postavím se a jdu na pohovku, budu celý den s mámou. Bůhví, jak dlouho tu ještě bude. Přemýšlím snad úplně nad vším, co jsme dělali, když jsem byla ještě dítě. Chce se mi brečet a to se mi podařilo. Po pláči a nehorázném uvažování jsem opět usla.

Zvoní mi telefon, otevřu oči. „Sakra!" podívám se na telefon. „Chris." mám to zvednout nebo ne? Zvednu to.
„Je vše ok?"
„Ano." zaskřehotám.
„Ty jsi spala?"
„Trošku?"
„A jedla jsi?"
„Ehm, jo."
„Za chvíli budu u vás."
„Dobře." položím telefon a opřu se zpátky na pohovku. „Do háje, má vedle manželku, to nemá žádné povinnosti nebo co?" špitnu si pro sebe. Vstanu a jdu do pokoje. Lehnu si na chvíli ke svojí kočce, hezký hřeje. „Aspoň ty tu jsi." obejmu ji a znovu tak nějak usnu.

„Chelseo." slyším hlas z dálky. Vidím svoji nejlepší kámošku, jen krátce, pak už vidím jen krev a nic. Nebo to nechci vidět. V realitě jsem se šíleně potila nebylo to zrovna fajn. „Chelseo." otevřu oči a chytám dech, protože brečím. Chytnu se ve strachu Chrise. „Chels? Dobrý?" kývnu a rychle se zorientuju. „Jsi teprve třetí týden z nemocnice. Dezorientace je naprosto normální." přikývnu a vzdychnu. „Co máma?" špitnu.
„Ta už zase spí, vyměnil jsem ji infuzi a odpočívá. Chtěla ať si s tebou o tom promluvím, ale tuším, že máš v tom zmatek co?"
„Hm." kývnu.
„Tak můžeme navázat na to, kde jsme skončili v úterý co?"
„Asi jo." koukám do blba. Upřímně? Nevím jestli to má nějakou budoucnost mě napravovat, máma nechce bojovat, tak já taky ne. Honí se mi to hlavou. „Dobře, řekneš mi ještě jednou, koho si to minule kreslila?" i když to ví, tak přesto se bude ptát. Vzdychnu. „Moje kamarádka." zavřu oči a snažím se jí vybavit. Tečou mi slzy. Ale jen trošku. „Co studovala tvoje kamarádka?"
„Literaturu a umění." odpovídám krátce, nechce se mi o ní moc mluvit. Přece jenom ta rána je stále otevřená a nedokážu se ještě smířit, že se něco takového mohlo stát. „Zkusíš se vrátit zpátky do školy?"
„Já nevím, ale teď ne kvůli mě, ale mámy."
„Ach, dobře. Teď se tě zeptám trošku citlivě. Dokázala by jsi později mluvit o tom, co se stalo?"
„Ne, určitě ne." zvednu se, ale Chris mě chytne za paže. „Dobře, tak nebudeme o tom mluvit, pokud sama nechceš. Sedni si, nic se neděje, jen jsem se zeptal." kývnu. A zpět si sednu. „Co s ní ráda děláš?"
„Dělala, je mrtvá, chápeš?" řeknu to dost rázně. Chris mlčí. „Kvůli mě je mrtvá. Nebyla to její vina, ale moje." dívám se jemu přímo do očí a po chvilce je odvrátím. „Jezdili jsme rádi jen tak po městě, stavili se na kafe, do cukrárny. Prostě městský život."
„A ten den?" opět na to naráží.
„Nechci abys popisovala, co se stalo, ale co jste dělali."
„Ehm, ona ten den spala u mě, takže jsme se ráno probudili, jeli jsme nakoupit mámě domů jídlo a pak jsme tady u ní plánovali, co budeme tedy dělat. Zoe navrhla jet se znovu podívat do města na akci. Ten den tam měli kolotoče a všechno možné. Takže jsme se tam jeli podívat. Užívali jsme si to. Až do posledního momentu, dokud.....se to nestalo, to si pak už nic nepamatuju. Jen něco málo." klepu se, to jsem si uvědomila, až jsem přestala mluvit. „Dobře, to mi stačí pro dnešek. Půjdu zkontrolovat vedle tvou mámu a půjdu." jen kývnu. „Všechno v pořádku?"
„Ano." lehnu sebou na postel. Chris odešel. Nějak se mi trošku ulevilo. Ale stále mě trápí máma. Bojím se o ní.
Večer bylo mámě líp, povídali jsme si, smáli se. Vzpomínali jsme na vše dobré.

Ráno jsem jela s mámou do nemocnice, potřebuje vyšetření a také se doktoři musí rozhodnout zda ji hospitalizovat nebo ne. Sedím a čekám, až mámě udělají všechny kontroly a pak půjdeme na onkologii. Čirou náhodou kolem mě projde Chris. „Ahoj, co ty tady?"
„Ahoj, ehm, s mámou. Šla na vyšetření."
„Tak jo, snad to dopadne dobře." odejde svižným krokem pryč. Jak to může být dobré? Má rakovinu pitomče. Jsem nějaká unavená, vyčerpaná. Otevřou se dveře, hned na to zapomenu a vstanu. První vyleze doktor a pak máma. Netvářila se nijak. „Tak jo, příští týden znovu přijdete a začneme." usměje se na mámu, podívá se na mě a odejde. „Tak co?" klepu se strachy. „Zatím je to dobrý, ale musím chodit na chemoterapii. Hlavně prosím tě klid, smířím se s tím a ty musíš taky." vzdychnu. „Když já mám už jen tebe."
„Já vím, budu se snažit." pohladí mě po vlasech. „Tak jo, zajdu si ještě za Chrisem, doktor říkal, že mám jít k psychologovi. Takže půjdeme ještě tam." usměje se. Mi tepe mozek, neumím teď nijak rozlišit radost a smutek. Máma mě chytne za ruku a jdeme za Chrisem. Jeho tvář si budu pamatovat na dalších pár životu před sebou. Divím se, že jeho manželka nezuří. Musím se pousmát při téhle myšlence, kdyby zuřila. Podle sousedů dole a nahoře se prý hodně rozčiluje a kolikrát jde slyšet i jak řve v bytě. Samozřejmě, když není Chris doma. Před ním by se takhle nejspíš nechovala. „Tak jo, jdeš tam dovnitř sama nebo?"
„Ráda bych, kdybys šla se mnou."
„Hm, tak jo." zase ho musím vidět. Máma otevře dveře do ordinace a ve mě se to úplně sevře. Zavřu za sebou tiše a sednu si. Máma se s Chrisem baví a já si nasadím sluchátka a poslouchám hudbu. Mám pocit, že se to táhne šíleně dlouho. Nevím proč, vzala jsem si papír před sebe, tužku a maluju to, co jsem nečekala. Konečný výsledek po skoro hodině mě vyděsí. Zpět to vrátím na stůl a vstanu. „Jdu se na chvíli projít." Máma se na mě usměje, působila už trošku volněji. „Běž."
Jdu druhou stranou, tam jsou lidi na traumatologii. Než se dotknu kliky, slyším řev a další zvuky. Moje tělo zareagovalo a otevřu dveře. „Sakra." špitnu. V půli cesty na chodbě byla žena a křičela na svoje dítě, které leželo bezvládně na lůžku a všude krev, doktoři se ji snaží dostat bokem a zachránit to maličké. Tohle bylo pro mě silné. Zezadu mě někdo chytne za paže a táhne mě zpátky. Chris zavře za sebou dveře a podívá se na mě. „Tady už nechoď. Ne pokud nejsi vyrovnaná se sebou." kývnu. „Pojď zpátky, s mámou už pojedeš domů. „Ona nezůstává tady?"
„Zatím ne, dostane léky, infuzi a příští týden půjde na první terapii."
„Aha."
„Ale pod jednou podmínkou." zamračím se, určitě to má spojitost se mnou. „Jakou?" špitnu.
„Budeš se taky snažit, najít si znovu nějaký koníček, chodit do školy, začít žít normální život. Docházet na sezení." tohle mi sklaplo pusu. Přemýšlím. „Nevím. Nevím jestli to všechno zvládnu."
„Nikdo neříkal, že musíš všechno. I malá snaha se cení." došli jsme k jeho ordinaci. „Takže, v úterý?"
„No, asi jo." pokrčím rameny. „Dobře."
Odjeli jsme s mámou domů, tak jsem v klidu počkala, až ona si lehne a půjde spát. Sedla jsem do křesla a též jsem zabrala.