Innocent

14.

„To není fér.”
„Už to tak asi bude. Já jsem ti říkal, že mě nedostaneš.”
„Sakra. Sakra. Teď musím s tebou někam jít a já se začínám bát.”
„Nemáš proč.” směje se.
„A já se tak těšila na balík bonbónů.”
„Smůla, vyhrál jsem já. Ale příště tě určitě nechám vyhrát.”
„To už ne, to není potom hra.”
„Smiř se s prohrou.”
„Jasně.” obejmu Booma a lehnu si na něj. Ten se vyvalí na bok. „Slyšíš to, já prohrála. A on mě beztak vezme někde do sklepa a tam mě znásilní.” okem sleduju Chrise.
„Hahaha, fakt vtipný. Kdoví, třeba jo.”
„Nikam nejdu.”
„Nech toho. Bude se ti to líbit.”
„Ne, nebude. Budou tam řetězy, různé pomůcky a bůhví co ještě.”
„Teď jsi mě pobavila.” uklízí karty.
„Tak vstávej, jdeme hned.”
„Co?” vyjeknu.
„No, honem.”
„Chrisi, ty mě touhle léčbou zabiješ jednou.”
„Tak se pořád nestresuj. Neměj z toho strach. Těš se.”
„Na ty tvoje řetězy.”
„Jo.” zasměje se.
„Fajn.” vyhrabu se z postele.
„Neboj, věř mi, že to bude zábava. Boome.” pes skočí z postele za námi.

Dojedeme na místo, už jsem poznala kde jsme. „Proč tady?”
„Chci jim ukázat Booma.”
„Počkej, on je odsud?”
„Ano. Chci jim udělat radost.” usměju se. „Naposledy jsme tu byli, když jsem si odvážel domů.”
„Víš, že riskuješ?”
„S čím?” má úsměv na rtech.
„Že odsud bez psa pravděpodobně neodejdu. Už jsem ti to říkala předtím.”
„Dobře, to zvládneš.” odepne si pás a vystoupí. Chvíli sedím a koukám na Booma dozadu, je nadšený, že půjde ven. „Tak jo, jen kvůli tobě.” vzdychnu a vylezu též. Otevřu dveře Boomovi. Vejdeme do budovy.
„Dobrý den, vy jste vrátil. Copak vás žene k nám, snad ne vrátit psa?” zavtipkuje milá paní.
„Ne, přišli jsme se podívat a ukázat vám, jak můj pes vyrostl a že je jiný, než býval. Taky se chceme mrknout dozadu na pejsky. Tady slečna a já chceme dalšího psa.”
„Co?” špitnu v tichosti. Asi mi prasklo v hrudi. „Chrisi.”
„Věř mi, že další pes ti prospěje a Boom bude mít kamaráda.”
„Já nemůžu.”
„Chels, můžeš. Podívej se na Booma, je šťastný jako nikdy, jen díky tobě. A myslím, že i tvá máma by uvítala psa doma, když budeš chodit do školy.”
„Já ale ještě nejsem připravená.”
„Ani podívat se nechceš?” táhlo mě to tam, to ano, ale fakt se bojím, abych si jednoho přece jenom nevzala.
„Dobře.”
„Tak jo, pojďme.” usměje se paní a pohladí moc nadšeného Booma. Chris mě zničehonic chytne za ruku. „Neboj se, pes ti změní život. A ty ho potřebuješ.”
„Ale nemůžu mu dát všechen ten čas.”
„Můžeš, vše jde. A když, je to náš pes, nenechám tě v tom sám, budu se o něj starat i já.” možná někde vylezla ze škvíry špetka naděje na lepší zítřky.

Prošli jsme už řadu psů, ani jeden mi nepadl do oka.
„Pojď sem.” jdu z druhého konce za ním. „Co tenhle?”
„Art,” kouknu se na něj. Leží v rohu kotce a nemá jako jediný pes zájem. „Vypadá smutně.”
„Je nešťastný.” ozve se na námi paní. „Už je tady v kotci celé tři roky, odmalička. Někdo říká, že kvůli své barvě se nedostane ven, ale, myslím si, že je kvůli něčemu jinému.” semkne rty a podívá se na něj. „Teskní, protože nemá nikoho, kdo by ho měl rád. Je tu jediný pes nejdýl.”
„Vypadá normálně, kleknu si a strčím ruku přes mříž. Stále tam leží.
„Chels?” čeká na mé rozhodnutí. Boom se postaví vedle mě. To Arta konečně postaví a pomalu se doplazí k nám. Je bez jedné zadní nohy.
„ Bože můj.” tečou mi slzy. „No tak.” Art stojí před mřížemi a pomalu si očichá spíše Booma než mě. „Chrisi.” utřu si slzy do rukávu.
„Je to tvoje rozhodnutí.” sehne se ke mě a poplácá Booma.
„Myslím, že Boomovi se líbí, co ty? Chceš takového psa?”
„Já nevím.” chytnu se ho kolem krku. Bylo mi ho líto.
„Ani nevrtí ocasem. Není šťastný.”
„Bude, díky tobě bude.” kývne na paní, ta se usměje a odejde dozadu.
„Koukej.” otočím se. Art přišel blíž k plotu, strčí čumák přes mříže, Boom ho olízne. „Dobře, když to zvládne Boom, zvládnu to i já.” postavíme se.
„Kam ho dám? A víš o tom, že ho máš na starost i ty?”
„Ano vím, chtěl jsem ještě jednoho psa, ale jsou tu jisté okolností a změny v mém životě. Takže jsem rád, že ho budeme sdílet spolu. Sice spolu nechodíme, ale psa můžeme mít.”
„Zatím.” prohodím nevinně.
„Dobře, zatím. Asi si budu muset zvykat na tvoje každodenní návštěvy co?”
„Já nevím. Najednou se mi nechce ani do bytu.”
„Možná máma bude ráda, že budeš s ní.”
„Asi jo.” přišla k nám paní, otevřela kotec.
„Snese Booma?”
„Ten pes je miláček. Nikdy hodně věcí nechtěl. Spokojil se i s málem. Další pes v rodině bude jenom pro něho pozitivní. Má rád psy.”
Řekla v rodině. Oba se na sebe podíváme. „Dobře.” prohlásí Chris. Paní vyleze i s Artem ven a předá mi vodítko. Stále nevrtí ocasem. To mě také činilo nešťastnou. Nechám mu očichat ruku. Jemně ho pohladím.
„Jak se tu vůbec dostal?” napadlo mě.
„Přišla tu jedna starší paní. Říkala, že se omlouvá, ale musí ho dát pryč, byl v krabici pod dekou. Nechápala jsem proč, ale příjmula jsem ho pro jistotu. Nechtěla jsem pak mít špatné svědomí, že by zůstal někde pohozený na ulici. Když jsem odkryla tu deku, tak jsem pochopila už, proč se ho zbavila.”
„Tak jsme mu už našli domov.” pohladí ho Chris a podepíše nějaké papíry. Pes je na něho, ale bude patřit i mi. Přišlo mi to spíš, jakoby jsme podepsali dohodu, že nesmím od něj utéct. Přišlo to jenom mi? Nebo už začínám blbnout nejspíš. Chtěl mít jen asi jistotu, že nejsem jeho bývalá. Nebo to podepsal opravdu z upřímnosti. Pes je přece jenom závazek na několik let. Přestaň to už tak rozebírat! Myšlenky mi zmizí a vrátím se zpět do reality. Chris se ještě s paní baví. Arta mám na vodítku. Boom stojí naproti něj a s údivem ho sleduje. Boom bude asi vždycky taková ta výjimka, ten magor. Ten co rozesměje. „Boome, z tebe by byl dobrý herec.” dá hlavu na stranu a zakňučí na mě. Dá si packu na čumák.
„No jo, to tady už bylo. Něco jiného.” Postaví se na čtyři a dojde ke Chrisovi. Skočí na něho. „Hej, blázne.” splnil účel, rozesměje mě. Chris se podívá na mě. „Už zase hraješ pana psychoše?” pohladí ho na krku. Jo, Chris je jiný. Zachránil svého psa, další pes je jeho. Teda náš. Podívám se na Arta. Ten civí někam jinam.
„Copak je?” kleknu si k němu. Sedne si. Má smutný výraz. „U něj. Teda u nás budeš šťastný, o to se postarám. Neboj.” poplácám ho na boku.
„Tak jo, jdeme. Děkujeme za psa. Mějte se.” Chris byl ve tváři plná očekávání. Jako, když máte velký cíl před sebou. Boom se tváří tak stejně jako Chris.

A ještě jedna věc. Máma o tom vůbec neví, tak spí ještě po včerejší párty. Vlezeme tiše do baráku. Zůstaneme dole v obýváku. „Tady by se mi líbilo.”
„Mi též, ale bohužel mám byt. Tady jezdím, jen když mám příležitost.”
„Ty nejezdíš na jiné destinace? Vždycky jen sem?”
„Ano, jen sem. Je tu nádherně, nepotřebuju měnit.”
„To je fakt.”
Art si lehne a stále má ten výraz jako v útulku. „No tak, copak je?”
„Asi potřebuje chvíli čas.”
„Vypadá jako já.”
„Nějak asi ano.” Boom k němu přijde a lehne si stejně jako Art. „Z něho je fakt komik.” Ale podaří se. Art zvedne hlavu a dívá se na něj. Chris ho pustí z vodítka a jdeme od nich kousek dál. Boom také zvedne hlavu a pomalu se k němu plazí.
„Máš skvělého psa, vede si s ním fakt famózně.” opřu se o stůl. Art položí hlavu stranou. Boom si lehne na záda. Podřizuje se i když je o něco starší než Art. Art našpicuje uši a hlavu si dá mezi packy.
„Tak fajn, myslím si, že si budou rozumět perfektně. Co s tebou?”
„Co se mnou?”
„Chceš dneska o něčem mluvit nebo ne?”
„Nějak mě dostal Art. Myslím, že to nechám na zítra.”
„Fajn, večer je můžeme vzít ven.”
„Super, bude romantika.” směju se.
„To brzdi, se psem romantiku asi těžko, zvlášť s Boomem. Vidíš co dělá?”
„Je to správné ucho. Ví, kdy je ta příležitost.”
„K čemu?”
„Ten pes mě naváděl na tebe.”
„Vážně? To poznáš jak?”
„Je to tvůj pes a neznáš ho?”
„Za tu dobu jsem měl rande možná tak s ním.”
„Fajn, venku ti to předvedu.”
„Platí. Koukej co mám.” zašustí pytlíkem.
„Moje oblíbené!!” obejdu jídelní stůl, Chris uteče ode mě. Musím ho nějak dohnat. Z druhé strany skočím na jeho záda. Boom už byl u nás a skákal po Chrisovi.
„Hej, nech toho, bože. Ten pes mě jednou zabije.”
„Vážně?” hodí mě sebou na gauč. „Ne ne. Nikam nejdeš. Budu vraždit i pro bonbóny. Pojď sem.”
„Nejdu.”
„Jak myslíš.” shodím ho silně na gauč a sednu si na něho, vytrhnu mu z rukou pytlík bonbónů. V ten samý moment mě chytne za ruce a přetočí mě, takže Chris teď sedí na mě. Vezme mi bonbóny.
„Se mnou si nehraj.”
„No tak.” snažím se dostat z jeho sevření.
„Co za to?”
„Co chceš.”
„Vážně? Tak si se mnou večer popovídáš, potřebuješ ještě pořád pomoc.”
Vzdám to, nehýbu se. „Tak jo.”
„Fajn,” vezme si jeden bonbónek do pusy a sehne se k mé tváři. Čekám, co bude dělat. K mému překvapení tiskne své rty na moje. Chutná jak bonbón. Jak nefér. Opět mě líbá dlouze, ale už to bylo příjemný. Ne taková ta nutkavost, ale spíš ten okamžik, kdy na to čekáte. Odtrhnu se od něho.
„Tak jo, teď mi dej bonbóny.”
Pustí mě a postaví se. „Tady.”
„Bylo to... Jiné.”
„Že?” mrkne na mě a jde se podívat na psy.