Innocent

2.

„Bolí to?” Zeptá se sestřička. Máma zatne zuby.
„Ne, je to v pořádku.” což evidentně nebyla. Obě sedíme zase po dvou dnech v nemocnici, tentokrát s mámou na testy. „Dobře, tady si odpočiňte, jdu to dát sestřičce do laborky.” Máma tu je podruhé, má pocit, že se s ní něco děje. Asi dva týdny zpátky doma omdlela a doktor ji řekl, že má přijít na krev. Napoprvé ji nic nezjistili, tak tu jsme dnes podruhé, což snad by už mohli něco přes přístroje vědět. Sedím na mobilu a nezajímám se o okolí. Nemocnice mě vždycky stresuje. Někdo zaklepe na dveře. „Zdravím, tak co?” ptá se mámy.
„Nevím, teď mi vzala sestra krev, šla to odnést.”
„Mám tu počkat?” usmívá se. Kde pořád bere tu energii. Práce doktora musí být přece unavující.
„To záleží na tobě.” ano, máma doktorovi Chrisovi tyká, je to náš soused v bytě, jaká náhoda. Určitě budu skákat až na strop. „Co ty?” ptá se mě. Pokrčím rameny. „Dobře no, kdyby cokoliv, tak se určitě nebojte říct nebo zavolat.”
„Dobře, děkuji.” usměje se a Chris odejde. Během chvilky, kdy máma si už normálně sedla, přišla od mámy její doktorka. Nebyla nijak nadšená.
„Můžu s vámi chvíli mluvit o samotě?” podívají se na mě. Zvednu se a odejdu na chodbu. Doktorka za mnou zavře, jdu se projít. Uvažuju, co ji doktorka může říct, asi možná hodně pracuje. Hodně lidí omdlévá kvůli přepracovanosti. Narazím na oddíl psychiatrie. Chvíli váhám, pak se ale otočím a jdu jinou stranou. Za mnou jde svižným krokem Chris. Dělám, že jsem si ho nevšimla. Do té doby než mě poklepe na rameno. „Co tu děláš?”
Pokrčím rameny.
„Tvoje máma je pořád ještě tam?”
Kývnu.
„Dobře. Počkej tady.” odejde rychle za dveře a já zatočím očima. Sednu si na zem a projedu si v mobilu aktuální zprávy.
Za hodinu se otevřou dveře sem. Chris šel první a za ním máma, byla nějaká zlomená. Chris se na mě podíval a ukázal mi, že tam mám sedět. Jenom jsem sledovala, nehla jsem se. Což bych normálně neudělala. Začnou se mi chvět ruce. Chris vzal mámu k sobě do ordinace a tam s ní mluví. Postavím se, abych na ně viděla, ale neslyším je. Máma se rozbrečí, znervózním. Co když se něco stalo? Zapomenu úplně na sebe a zaklepu na sklo. Oba se na mě podívají. Baví se, pak mi přijde Chris otevřít. „Pojď.” se strachem vlezu dovnitř a jdu k mámě, ji obejmout. „Co se děje? Je to kvůli mě?” přepla jsem na úplně zcela normální holku. „Ne, není.” Vzchopí se. „opravdu se nic nestalo?” Máma vrtí hlavou. „Tvoje máma ti to není schopná teď říct, až bude připravená, tak ti to určitě řekne, viď?” Máma kývne a usměje se na mě. Zamračím se. „A co mám jako dělat teda?”
„Vezmu vás domů, vše připravím a přijdu se k večeru podívat a promluvit si s tvou mámou.”
„Aha, hm.” sednu si na kraj pohovky a dívám se na mámu.
„Dobře, zajdu jen na recepci, hned přijdu a pojedeme.” Máma se na něj usměje. „Děkuji.”
Chris odejde. „Tak co se děje?” Máma nemůže nic říct, tekla ji jen slza. „Tak jo no.” stáhnu se do sebe a nepromluvím celou dobu až domů ani slovo.
„Tak jo, vy seďte, ty mě hned volej kdyby něco a já asi za hodinku přijdu zpátky.” odejde do svého bytu. Zůstali jsme sami a mě se zmocnil strach, ani nevím co se vůbec děje. Sednu si na pohovku a jen koukám na mámu, usla. Sleduju ji dlouho, nechce se mi věřit, že se vůbec něco stalo. Uvědomím si milion věcí, co se stalo a zničehonic je mi špatně. Běžím na záchod a zvracím. Stále mám ještě problém i se stravou, nemůžu pořádně jíst. Ale snažím se. Spláchnu záchod a slyším otevření dveří. Chris se podívá ke mě do koupelny. „V pohodě?” kývnu a umývám si obličej. Řeknu vám to takhle, doma s ním dokážu ještě jakžtakž komunikovat, v cizím prostředí málokdy. Za tu dobu co mě propustili z nemocnice u nás doma byl už několikrát. Počítám, tak osmkrát? Nějak tak, takže tady to už docela zvládám. Ale v nemocnici jsem v nejistotě. Vlezu do obýváku a napiju se vody ve sklence. Sednu si a dívám se co dělá Chris. Měřil mámě tep a dává ji jehlu. „Vážně se nic neděje?” sedím na židli jak přikovaná, čekám co mi řekne.
„Chelseo, nemůžu ti to říct, můžeš mi prosím tě podat sterilní krytí?” nesnáším, když mi říká Chelseo. Vstanu a dám mu z lékárničky sadu krytí. „Co ty? Jak je?”
„Asi dobře, nevím.”
„Chceš podat léky?” mámě upravuje jehlu, položí na to sterilní krytí a zalepí. „Ne, nepotřebuju.”
„To říkáš vždycky. Než odejdu, tak dostaneš jednu dávku, bez diskuzí.”
Semknu rty. „Hm. Až mi řekneš, co jí je. Jinak se zavřu do pokoje.” postaví se. Kdyby nebyl ženatý, tak bych ho klidně brala. Couvnu trošku. „Chelseo.”
„Hmmm, přestaň mi tak říkat!!” naštvu se a kopnu do křesla. „Chelseo,” opakuje, „budeš hlídat mámu, nebudeš se zavírat do pokoje. Nebo sem naklušu a uvidíš. Teď ji nesmíš nechat samotnou.”
„Hm, co mi tak jiného zbývá.” naštvaně si sednu na židli. „Ano?”
„Hm.” pokrčím rameny. „Dobře, kdyby něco, jsem vedle. Nemusíš se bát zaklepat nebo zavolat. Mé číslo máš.” postaví infuzi mojí mámě blíž k pohovce a rozloučí se. Odejde. Opět jsem tu sama s mámou. Jdu si sednout do křesla a pustím si písničky. Za chvilku i usnu.

„Chelseo!” probudí mě to ze spánku. Vylekám se, máma nebyla na pohovce. „Chelseo, pojď sem, prosím.” zvednu se a dojdu rychle do koupelny. Mámě nebylo dobře. „Jak dlouho už tady jsi, mám volat Chrise?” celá se strachy rozklepu. „Ne Chelseo, nevolej mu. Jen mi prosím podej ručník.” Reaguju a donesu ji to na klín, sednu si naproti ní. „Mami, opravdu je vše v pořádku? Chris říkal, že.. -”
„Mám rakovinu.” zavře oči a řekne to totálně na rovinu. Úplně se vyděsím, rozklepu se ještě více. „Bože můj, mami. Proč jsi mi to neřekla už v nemocnici? Jaktože tam nejsi a neléčíš, dyť tě z toho přece dostanou správnou léčbou.”
„To není tak jednoduché. Jaktože jsi nejedla?”
„Jídlo teď není důležité a navíc mi taky nebylo dobře, měla by jsi jet do nemocnice a léčit se, doma to nevyléčíš, není to obyčejná chřipka.” už pláču. Máma na chvíli zavře oči. Evidentně ji nebylo dobře. „Dobře, napíšu Chrisovi, ale nikam nepůjdu.” vzala do ruky mobil a napsala sms. Já se pomalu postavím na nohy a snažím se dostat na chodbu. Sednu si na zem a opřu se o stěnu, moje slzy tekly proudem. Až moc. Za pár minut se otevřou dveře. Chris se zamračil při pohledu na mě. „Děje se něco?”
„Ne, pojď sem.” zavolá ho máma. „Pojď mi pomoc a budu asi potřebovat další infuzi. První mi dokapala a je mi hnusně.”
„Dobře, strčil si klíče do kapsy, zavře hlavní dveře a jde za mojí mámou. Já jsem se znovu po pár týdnech takto rozbrečela, tiše vzlykám a snažím se přijmout, že tohle je prostě život. Že tak to je. I když to nechci, tak to tak prostě bude a nezměním to. Moje hlava už ani pořádně nefungovala v ten moment. Opřu se o kolena a snažím se vše kolem sebe vytěsnit. Slyším svoje srdce až v hlavě. „Hej.” dotkne se mě Chris, zvednu hlavu. „Pojď do pokoje, dám ti léky.”
„Já nechci žádné léky!” vstanu a odejdu do pokoje. Sednu si na kraj postele a snažím se vstřebat, co se před chvílí stalo. Chris zaklepe na dveře. Pootevře dveře. „Chceš o tom mluvit?”
„Není o čem? Chápeš?! Máma má rakovinu a místo aby jela do nemocnice se léčit, tak řekne, že to není tak jednoduché. Dyť přece může ještě bojovat, sakra!” zase mám další naval slz. Vstanu a kopnu do skříně. „Nakonec přijdu o všechny lidi, které miluju. Zůstala mi jen máma, chápeš? Nikdo jiný. Je to moje vina, kdybych nebyla tak blbá a chovala se normálně, šla do školy, tak se místo toho tady hroutím. Já už nemůžu!” řekla jsem toho víc než dost. To Chris chtěl, ať ze sebe tu tíhu dostanu na povrch. Zavře dveře a přijde za mnou. „Jsou dvě hodiny ráno, nechceš si odpočinout? Já tvojí mámu pohlídám. „Ne, já za ní půjdu.”
„Chels, jsi unavená a máš toho celkem dost za sebou. Lehni si a odpočiň si, prosím.”
„Ne, já nemůžu, nejde to.” vstanu a chci jít za mámou. „Dobře, tak ráno se přijdu podívat.” kývnu a projdu kolem něj za mámou. Chris se přišel ještě jednou podívat, zkontroloval mámě infuzi a odešel.
„Mami, promiň mi to. Neměla jsem tam být. Promiň. Měla jsem radši s tebou zůstat doma.” znovu vzlykám do její náruče. Sedím u její pohovky na zemi a takhle i usnu.