Innocent

26.

Později odpoledne vstanu jako první a jdu vyvenčit psy. Po příchodu z venčení si udělám čaj a sednu si na chvíli na gauč. Tam znovu usnu.

„Chels," drží mě někdo za rameno. Otevřu oči. „Běž si lehnout, usla jsi tu v sedu." směje se Chris.
„Neusla, jen jsem ztratila pojem o sobě."
„Fajn, slyšela jsi to už?"
„A co? Spala jsem."
„Volali ti z nemocnice, dnes propustí tvojí mámu." Jsem mírně vyvedená z kolejí.
„To je super." prohlasím nakonec.
„Ty nemáš radost?" Chris má starosti.
„Mám. Jasně, že jo." držím si svůj čaj a dívám se jinam než na něho.
„Ale?"
Vzdychnu, „mám strach, že to bude stejné jako v nemocnici."
„Dobře, kdyby náhodou něco, můžeš přijít, nevyhazuju tě." maličko se usměju.
„Děkuji."
„Nemáš za co. Pojedeš se mnou?"
„Určitě."
„Dobře, za chvíli vyrazíme."
„Už dneska?" Překvapí mě to, že tak rychle.
„Ano."
„To je super."
„To ano."

Venku začalo silně pršet. Čekám raději v autě, jsem nervózní. Jím bonbóny od Chrise, spíše mu to celé sežeru. Otevře se auto. Vyskočím leknutím a sundám si sluchátka a vypnu hudbu.
„Ahoj mami."
„Ahoj," špitne. Usměju se na ní. Chris nastartuje a vyjede z parkoviště pryč.
Celou cestu jsme od pozdravu nepromluvili. Nasadila jsem si zpátky sluchátka a vnímám jen svět venku a písničku ve sluchátkách.
Auto zastaví na našem parkovišti. Oba vystoupí a já jenom sleduju mámu. Chris zaklepe na okno. „Pojď." vzpamatuju se a vylezu ven. Chris auto zamkne.

„Takže," nervózně se pohupuju na místě a čekám, až ji Chris pomůže s léky. Máma se na mě podívá, ale bez jakéhokoliv zájmu. „Nepotřebuješ něco? S něčím pomoct?"
„Můžeš mě nechat o samotě." Vydechnu. Zaskočila mě mírně, ale čekala jsem takovou reakci, ale možná ne až tak. „Dobře." mlčky odejdu do kuchyně.
„Kdyby něco, tak mi zvoňte, máte to na posteli a já budu mít druhou část u sebe."
„Dobře, děkuji zatím." ozve se z dáli a Chris dojde za mnou do kuchyně. Mlčky a smutně se na něho kouknu.
„Je mi to líto."
„To nic, čekala jsem to." usměju se na něho. Chris mě pozoruje.
„Asi to nezvládnu." Chris mi nabídne náruč, obejmu ho.
„Jdeš se mnou?"
„Prvně to zkusím tady."
„Dobře."

Byl to neúspěch a já to tušila hned, jak jsme přijeli domů. Uvažuju, jestli mám zaklepat nebo ne. Boom štěká u dveří, rozhodnul za mě. Sednu si na schody a počkám, až otevře.
Přede mnou se objeví bleskurychle Boom, Art a už i Chris. „Bohužel, nechce mě tam."
„Tak pojď. Nebo nastydneš." vstanu a jdu dovnitř. Nevím, kdy se to stalo, ale jsem tu jako doma. Asi.
„Ptala jsem se ji po hodině, jestli je všechno v pořádku, jen jsem měla o ní starost, řekla mi, že mám jít pryč a přestat se starat."
„Chceš čaj?"
„Ne, jenom půjdu na gauč, potřebuju chvíli nad tím přemýšlet." Chris mlčky kývne. Odejdu do obýváku a lehnu si na gauč.

„Jak je?" objeví se Chris ve dveřích po delší době mého uvažování.
„Já nevím, divně." sedne si naproti mě.
„Začátky jsou vždycky nejhorší, pak to jenom překonáte a zase najdete společnou řeč."
„Nevím, no."
„Dej tomu čas. Pojď si lehnout, je jedna ráno." tiše kývnu. V posteli ještě chvíli přemýšlím, pak mě už přepadne spánek.

Probudím se kolem čtyř ráno, nemile překvapená, že Chris není ve své posteli. Na chodbě je světlo. „Máma." v rychlosti se zvednu a běžím ke dveřím, ty se otevřou. Chris mě chytne za paže, než se rozhodnu pro útěk vedle, abych začala ještě víc panikařit.
„Hej?" třese se mnou. Podívám se na něho. „Máma spí, klid. Chtěla pomoci jen vyměnit kapačky." spadl mi kámen ze srdce. Polevím. Pustí mě a zavře dveře za sebou. „Dobrý?"
„Jo jen už asi neusnu."
„Vylekala ses pořádně, jak vidím." chytne mě za ruku, vezme mě do kuchyně. „Sedni si, udělám čaj a mezitím se uklidníš."
„To beru." vzdychnu.