Innocent

40.

„Vylezeš prosím? Nejedla jsi už skoro tři dny.”
Nemluvím s ním, cítím se čím dál více mizerně. Už dlouho jsem takhle s někým nemluvila. Zvykla jsem si na něho moc rychle. Na mobil mi přijde zpráva.
*Ahoj, nechceš se stavit? Potřebujeme trochu pomoc. Michal.*
Chvíli o tom přemýšlím. Jednu věc musím přiznat. Trčím tu už tři dny a nutně potřebuju na vzduch, takže Michal mi teď přijde vhod. Vstanu, vezmu si mikinu, vodítko od Whisky a otevřu dveře. Stojí tam Chris. Dívá se na mě.
„Jedu za Michalem, potřebuje s něčím pomoc.”
„Dobře.” Je nejistý jestli to zvládnu. Možná jsem trochu zlá. Asi bych neměla. Nejsem vůči němu fér. Chvíli váhám.
„Jedeš se mnou?” vyklopím nakonec.
„Jestli ti to nebude vadit?”
„Nebudeme se bavit o ní, pak nemám problém.” sejdu schody a obleču si boty. Chris si vezme klíče od auta a zavolá na psy.

„Měla bys jíst.” podívá se na mě starostlivě a odbočí autem doleva.
„Jedla jsem naposledy dnes ráno, spal jsi ještě.”
„Dobře, děkuji.” uleví se mu. Zaparkuje na parkovišti.

„Tak, copak potřebujete?” přijdeme k jednomu boxu, kde jsme zahlédli Michala s Erikem.
„Podíváš se na něco prosím?”
„Jasně.” Vodítko od Whisky dám Chrisovi do ruky a jdu za Erikem. Zbytek nás následuje.
Dojdeme do zadní části stáje. V boxu stojí nehybně světle žlutě zbarvený hřebec. Oprava, klisna.
„Už tady stojí týden, nechce žrát, pít a ani ven ji nedostaneme. Těžko jsme ji dostali dovnitř. Trvalo nám to půl dne ji sem dostat. Jsem už zoufalý, něco takového jsem tu ještě neměl.”
„Ale já s tím nemám jak pomoci.”
„Myslel jsem, že bys mohla něco zkusit. Nějaký zázrak, nikomu se to ještě nepodařilo. U nás. A zbýváš jedině ty, jsi poslední koho znám. Nechci zkoušet žádné zaříkavače, mám s nimi špatné zkušenosti. Mohla bys to aspoň zkusit? Prosím?” Erik byl fakt v posledním tažení a neví si už rady.
„Jo, zkusit to můžu.” Erik mě obejme. Vydechnu. „Ale nic neslibuju.”
„Ale zkusíš to.” pustí mě.
„Zkusím.” Oboum se ulevilo, ještě mají poslední šanci. Chris stojí v pozadu a hladí Whisky. Byla jsem hnusná na něho už dost. Teď je mi ho líto. „Počkáš chvíli? Potřebuju mluvit s Chrisem, vrátím se.”
„Jasně.” usměje se na mě a vrací se do boxu, kde byli předtím.
„Nebude ti to vadit?” špitnu na Chrise.
„Proč by mi to mělo vadit?”
„Už tři dny tě odmítám. A dneska tohle.” nevím co říct.
„Nevadí mi to. Jsem rád, že jsem mohl jet s tebou.”
„Myslela jsem si, že bych to měla vědět. O mámě. Mám jenom o ní strach, nic víc.”
„Já vím.” Chytne mě za ruku. „Řekla mi, že ti to nemám říkat. Uvědomila si, co se děje. I to mezi náma vycítila. Nechtěla ti to jednoduše kazit, ale já jsem si zas uvědomil, že to udělalo víc škody než užitku.”
„Ale neřekneš mi to.”
„Nemůžu, lékařské tajemství.”
„Dobře, pochopím to.” vzdychnu.
„Je mi to opravdu líto, nechtěl jsem to tak.”
„Já vím. Jen jsem z toho mimo, ale nevadí. Víš co? Nech mi tu Whisky a jeď někam s klukama. Zřejmě tu budu delší dobu.”
„Dobře, pak pro tebe přijedu.”
„Ano.” obejmu ho. Chyběl mi už.
„Tak si to tu užij a pozor na sebe a Whisky.” políbí mě na čelo. Odejde do auta a odjede.

„Tak. Půjdeme se podívat na ní.” Myslím tím tu klisnu. Pobídnu Whisky a vrátím se zpátky k boxu.

„Ahoj.” podívám se přes mříže. Nejeví vůbec žádný zájem. Co jsem si ještě všimla, má ostříhaný ocas a hřívu úplně nakrátko. Srst je špinavá a částečně od krve. Vytáhnu z kýble kousek jablka. „Koukni se co mám.” Natáhnu ruku přes mříž. Neotočí se, nemá vůbec žádný zájem. Ruku prostrčím zpátky ven a vlasy si stáhnu ho copu. „Copak ti chybí?” mikinu odložím na balík sena a stoupnu si ke dveřím. Pomalu je otevřu. Vůbec nijak nereaguje. Očima kouká jen do zdi. Zkoumám zda je něco na ní něco neobvyklého. Kromě ran na těle a ostříhaných chlupů. Sednu si balík sena a sleduju ji. Odlehčuje si zadní pravou nohu. Pravděpodobně ji bude mít zraněnou. Zvednu se, vytáhnu do hrsti mrkev, položím před ní a vylezu z boxu ven. Nechám ji chvíli samotnou. Jdu se mrknout na kluky. Starají se o dalšího zuboženého koně.
„Co se vůbec stalo?” zeptám se. Erik přijde za mnou.
„Zavolal nám první člověk, pak během dne volali další, že v jedné budově je šest koní. Že jsou ve strašném stavu a nikdo neviděl, že by tam někdo za poslední týden byl a staral se o ně. A podle toho, jak vypadají, tak nežraly hodně dlouho. Všichni kromě ní, máme ošetřené. Nevím co bude s ní.”
„Dejte mi chvilku čas, je v šoku. Nikdo asi neví, co si zažila, že?”
„Bohužel ne. Bojím se, aby tam byla vůbec šance, že bude žít. Takhle ji trápit nechceme.”
„Říkám, dejte mi chvilku čas, je tu krátce. Potřebuje se vzpamatovat.”
„Dobře, dám ti času kolik potřebuješ, pokud chceš.”
„Děkuji.”
Whisky po mě skočí. „Copak?” zaměřím se na ní. Vrtí na mě ocasem a donutí mě jít za ní. Jde totiž pozadu, aby mi viděla do tváře. Jde k poslednímu boxu. K ní. Nakouknu dovnitř. Mrkve zmizeli, ale stále stojí na jednom místě. Nevadí, důležité je, že mrkev sežrala. Dlouho se na ní dívám. Rozhodnu se znovu jít dovnitř. Zavřu za sebou posuvné dveře od boxu a sednu si na balík. Opakovaně se na ní celou dívám, jestli mi něco neuniklo. Whisky si lehne asi metr u ní. Všimla jsem si pohybu hlavy. Pak se nehybně vrátila do stejné pozice. Whisky si lehne na bok. Dělám, že tam nejsem. Nehýbu ani prstem. Klisna se rozhodne, otočit se. Whisky stále leží. Bojím se, aby ji nešlápla. Můj strach o ní je na hraně před tím, abych ji vyhnala z boxu ven. Stane se nečekané. Klisna skloní hlavu a jemně šťouchne do Whisky. Whisky zvedne jen hlavu a sleduje ji. Kde se ten pes vzal? Vím, že australští ovčáci jsou chytří, ale tohle? Ne, není to normální.
„Nojo.” uvažuju zda to je možný. Ta klisna má plné mléčné žlázy. „Jak mi to mohlo uniknout?” zvednu se, Whisky taktéž a jdeme z boxu ven. Běžím za Erikem. Jsou venku se skupinkou dětmi. Mají zrovna lekce ježdění. „Eriku.” otočí se na mě. Jde hned za mnou.
„Stalo se něco?”
„Mě ne. Ta klisna. Byla březí, když jste pro ně jeli, neviděli jste tam někde hříbě?”
„Ne, nic. Všimli by jsme si toho. Nebyla to zrovna velká zahrada se stáji.”
„Ona teskní. Když tam byla Whisky, tak projevila zájem. Jen sebemenší.”
„Vydrž chvíli, běž zpátky, zkus ji zvyknout si na sebe. Přijdu po odježdění.”
„Dobře.” vrátím se zpátky za ní.

„Podívej se. Mám v ruce dobrotu.” ukážu ji na dlani jablko. „Musíš jíst.” vzpomenu si na sebe. Jaký jsem měla s tím problém. „A co třeba Whisky?” položím ruku níž, fena se postaví ke mě a vezme si z ruky. Zajímá ji to, opatrně natáčí hlavu tak, aby na ní viděla. Na druhé straně hlavy má červený flek. Krvavý flek. Musela si někde ublížit. Nebo ještě horší, někdo ji ublížil. Vzdychnu. Bude to těžké, to už vím teď. Natáhnu ruku ke klisně. Poslední dva kousky jablíčka. Natáhne opatrně krk a dotkne se mojí ruky. Jablka sní.
„Musím ti dát jméno. Musím.”
Za mými zády, před boxem stojí už Erik.
„Tak co?” postavím se.
„Nevím, je vyděšená, hodně vyděšená.”
„Dobře, vylez půjdeme dozadu do kanceláře. Poradíme se i s ostatními.” kývnu.