Innocent

16.

Nastal den D. Dnes mám ten soud a já kvůli tomu jsem totálně v pr..., slušně, v háji. Nespala jsem celou noc, bolí mě hlava, klouby a asi všechno. Je teprve šest, máme to na devět. Máma klepe na dveře.
„Zlato?" Otevřou se dveře, podívám se na mámu.
„No?"
„Tak, já jedu. Budu ti držet pěsti."
„Opravdu nemůžeš se mnou?"
„Je mi to líto, nemůžu, to zvládneš."
„Dobře, ahoj." polknu. Je mi fakt špatně. „Ach jo." Art skočí za mnou na postel. Kouká se na mě. Za chvíli na mě překvapeně skočí Boom. Nikdy se mu ta energie nevybije.
„Počkej, co ty tady děláš?" vstanu rychle z postele a dojdu do kuchyně.
„Ahoj? Neměl jsi odvézt mámu?"
„Ahoj. Ehm, tvoje máma chce, ať jdu s tebou. Že jsi na zhroucení. Tak jsem ji zaplatil taxíka."
„No, brzo asi budu, nikam se mi nechce."
„Neboj se, nejdeš na popravu." mumlá u jezení.
„Vážně jíš ty oříšky?" směju se křečovitě.
„To tak, když jsem měl noční."
„Ty jsi byl v práci? Proč jsi mi neřekl, vzala bych Booma sem."
„No, to mě nenapadlo. Příště."
„Tak se běž vyspat ne? Já to přežiju."
„Chels, měl jsem tvojí mámu odvézt a být opět tam. Řekla mi, že mám jít s tebou, tak jsem ji slíbil, že půjdu. Nepůjdu spát, ještě jak vidím, že jsi v takové křeči."
„Tak dík, jdu to ještě zalehnout."
„Běž, pak tě vzbudím."
„Neusnu, nespala jsem celou noc. Jen si lehnu."
„A nežer se v tom tak."
„Bohužel, už tomu tak je." odejdu zpátky do pokoje.
Chris tam dál jí oříšky.
„V lednici je jídlo, vem si." zvýším hlas, ať mě Chris slyší.
„Dík."
„Tak jo, Boome, Arte. Co mám dělat, asi umřu." Boom po mě skočí jako bych byla jeho hračka. Směju se. Do dveří nakoukne Chris. Přijde za námi.
„Nechceš?" nabízí mi jídlo.
„Ne, díky. Budu jíst, až bude po všem."
„Chels." vzdychne. „No tak. Podívej co mám." vytáhne z kapsy čokoládu.
„Fakt na to nemám chuť."
„Je to dobré na nervy." podá mi kousek.
„Fakt nemůžu."
„Ti to narvu do krku. Jsi jak Boom, ten též nechce jíst tabletky, když je nemocný. Potvora malá." Boom s vypláznutým jazykem se kouká na Arta.
„Já to ale myslím vážně."
„Tak máš smůlu." zavalí mě celým tělem a tváří v tvář se na sebe díváme. Políbí mě. Jo, chutná jak směs čokolády, oříšků a zmrzliny. Boom na nás fakt divně zírá, musím se smát. Přestaneme se líbat.
„Co je Boome? Líbí se ti to?" řekne Chris. Podívá se na mě. „Vem si aspoň kousek, vím, že nervy pracují jak o život, ale čokoláda je na nervy." políbí mě krátce a vstane. „Pojď, nelež tady, ať na to nemyslíš."
„Dobře." Psi se také stěhují s námi do kuchyně. Chris si sedne na židli.
„Jestli jsi vážně unavený, tak klidně jdi spát. Na mě neber ohled."
„Musím. Něco se ti stane, protože, zrovna teď přemýšlíš nad vším možným a na mě zůstane výchova psa." krátce se zasměju.
„Nějak jsi to shrnul dobře, ale teď to myslím dobře, nechci aby jsi byl kvůli mě unavený."
„Už byly horší věci. To je to nejmenší."
„Asi tě nepřemluvím, fajn. Ale jak přijedeme, půjdeš spát."
„Ano."
„Dobře," jdu si nachystat na sebe oblečení.

Stojíme uvnitř v soudní síni. Čekáme na rozhodnutí soudce. Já jsem ještě víc nervózní, než to ráno. Jsem na pokraji omdlení. Nechce se mi věřit, že tady sedím a naproti mě chlap, který zabil mojí kámošku. Držela jsem se, abych mu jednu nedala přes jeho obličej. Jen se usmívá. A také čeká. Chce se mi brečet. Když ho vidím, vzpomenu si na ten moment, kdy jsem nedokázala Zoe ubránit. I když mě zajel první. Chytnu se rukama za hlavu. Tečou mi slzy.
„Dnešní rozhodnutí našich porotců, včetně mě, zní takto: obžalovaná byla zproštěna z viny."
Zvednu hlavu. Spadl mi kámen ze srdce. Ale zatočí se mi hlava. Když vstanu tak v ten moment omdlím. Víc si nepamatuju. Jen mám námatky, jak jsem slyšela všechny kolem. Pak už opravdu nic.

Otevřu oči. Rukama se dotknu postele. Art zvedne hlavu a zavrtí ocasem.
„Ahoj," pohladím ho. Dost mě bolí hlava. Asi to bude jenom z počasí.
Ve dveřích se objeví máma. Jde za mnou
„Ty jsi mi tak nahnala strach. To mi už nesmíš nikdy udělat." vidím i Chrise stát na práhu dveří.
„Mami, já jsem už v pohodě. To asi byly ty nervy. Nevěděla jsem, jak to dopadne." Sednu si a obejmu mámu, přitom se dívám na Chrise.
„Příště budu s tebou, ať se stane, co se stane."
„Jak příště?" vyděsí mě to.
„No, podal odvolání, prý to tak určitě nebylo." nemůžu asi popadnout dech.
„Jako vážně?" podívám se zoufale i na Chrise. Ten mě jenom lituje.
„Ano, bohužel je to pravda." ozve se Chris. „Prý si je určitě jistý, že jste mu tam vlezli schválně."
„Aha, jasně. Schválně." naštvaná vstanu a začnu si hledat oblečení. „Hlavně, že zabil mojí kámošku, to mu nežere svědomí." ve vzteku bouchnu do stolu a vyhodím vše, co na něm je. „To jsou tak blbí?" zakřičím. Chris mě chytne a obejme.
Nic neříká. Jen mě drží. Rozpláču se.
Máma mě nemůže takhle vidět, jde vedle a sedne si na židli. Chris zavře dveře.
„Chels, vše jde vyřešit. Bohužel, podal odvolání, musíš tam jít znovu, ale tentokrát nesmíš omdlít. Vyděsila jsi mě." posadí mě na kraj postele.
„Já jsem tě vyděsila?" zasměju se tomu potichu.
„Ano, není to žádná sranda, musíš být silná. Vydrž."
„Jen jsem ho viděla, tak jsem chtěla utéct pryč."
„Já ti rozumím." obejme mě.
„Já nevím co bude dál. Kdy je ten soud?"
„Příští měsíc."
„To je za dlouho, to nepřežiju."
„Přežiješ. Nesmíš to vzdát."
„Hm."
„Jen musím nechat udělat tobě testy, prý chtějí být připravení na všechno, kvůli tomu jak jsi omdlela, tak jsem jim říkal, že to mělo psychický dopad."
„Ach jo. Už zase." pohladím Arta po hlavě. „Myslíš, že bych jim chyběla?"
„Chelseo, neblázni. Přestaň takhle uvažovat. Myslím, že jsem si tě už dost oblíbil. No tak."
„Tak oblíbil jo?" změnil mě. To chtěl, ať přestanu myslet na špatné věci a začnu se soustředit na něco jiného.
„Snažím se, abys myslela pozitivně. Takže ano, musel jsem to říct a je to i pravda."
„Neměl jsi jít spát? Vždyť už celou noc a den jsi vzhůru."
„Budu mít na to čas večer."
„Ach jo, co mám tedy dělat?"
„Nemůžeš nic, funguj jako vždycky, choď normálně do školy, věnuj se něčemu."
„Bude to těžký."
„Pomůžu ti to překonat."
„Jak?"
„Choď za mnou na terapie."
„Chrisi. Ne."
„No tak. Prosím. Jak tě mám přesvědčit?"
„Nijak. Nechci tam chodit."
„Přijdeš jenom za mnou, nechci jen, abys seděla doma a přemýšlela nad tím."
„Chrisi prosím, teď ne. Slíbil jsi mi, že půjdeš spát. Prosím."
„Dobře. Kdyby sis to rozmyslela jsem vedle."
„Ok." stáhnu se na postel a čekám, až odejde. Booma netěší, že musí jít s ním. Tak rychle si zvykl na Arta, že s ním chce být pořád. Lehnu si a pobídnu Arta, ať jde ke mě. Usnu.

Než otevřu oči, cítím, že je v bytě nějak prázdno. Vstanu a jdu se po celém bytě projít. Máma nikde. Art sedí u dveří.
„Kde je máma? Nevíš?" Art jen pootevře tlamu a zas ji zavře. Chce jít ven?
„Dobře, tak jdeme ven." Otevřu dveře, Art se jde postavit naproti bytu od Chrise. Koukne na mě.
„Arte, ne. Chris spí." Boom začne tiše kňučet u z druhé strany dveří.
„Ježíši. Ne. Boome nesmíš." štěká.
„Boome, já tě zabiju. Přísahám." kdo by chtěl zabít tal roztomilého psa, který dokáže váš strach úplně odehnat pryč. Jenom já. Aspoň pro teď. „Pojď Arte, jdeme zpátky." chytnu ho za obojek. Otevřou se tiše dveře. Boom vyběhne ven. Skočí přímo na Arta. Ten je nadšený. Narovnám se a provinile se kouknu na Chrise. Usměje se na mě. Spal, to jsem hned poznala.
„Jdeš dovnitř?"
„Co? Já? Ne, jdeme zpátky. Arte."
„Pojď, neblbni. Jsi sama doma."
„Ne, Arte, domů. Počkej." otočím se na Chrise. „Jak víš, že je máma pryč?"
„Vezl jsem ji do nemocnice. Musela jít na terapii."
„Moment. Jak dlouho už?"
„Jsem doma sotva půlhodiny."
„Jak dlouho jsem spala?"
„Pět hodin."
„Aha." nějak se neorientuju v čase. Kouknu se z okna. Bylo zataženo a hodně prší. „Ach jo. To je zas počasí na depky."
„Proto tě taky zvu k sobě. Ať nejsi sama doma."
„Nevím."
„Pojď prosím tě, Boom se může z tebe zbláznit." chytne mě za rukáv a táhne k sobě do bytu. Ten můj je naštěstí zamknutý. Zavře za mnou a vezme si první tričko, které uvidí.
„Dáš si něco?"
„Ne, nic. Díky."
„Aspoň něco horkého? Čaj."
„Tak fajn." stojím na chodbě a dívám se na fotky. Jeho fotky. Dojdu do kuchyně. „Ten u dveří ležel a kňučel už dobrou hodinu. Šel jsem otevřít, protože jsem slyšel tebe."
„Aha." koukám, že to tu má víc zařízené, než já ve svém bytě.
„Tvoje máma přijede až zítra ráno, máš ji pak později zavolat. Říkala něco kolem osmi, to by už mohla být na pokoji."
„Dobře. Děkuji." pohladím Booma, který se drží u mě, Art si lehnul uprostřed chodby a je spokojený.
„Zvládneš to přes noc sama?"
„Není mi pět."
„Ty víš jak to myslím."
„Asi jo."
„Dobře." položí hrnky na stůl a sedne si. Sednu si také.
„Jak ti je?"
„Asi nic moc, stále jsem v tom zmatená."
„V čem?"
„Nepochopila jsem, proč podal odvolání."
„Chce dostat peníze. Ale ty nedostane. Dostal jsem novou informaci v nemocnici. Ale tím tě teď trápit nebudu. Chci aby ses urovnala sama se sebou a hlavně se najedla, celý den jsi nic neměla."
„Nemám hlad."
„Nedělej mi to. Kvůli tomu jsi i omdlela."
„Najím se, až doma. Stačí?"
„Dobře."
„Promiň, já..nemyslí mi to teď."
„To je v pořádku."
Mlčky sedíme, přemýšlím nad spoustu věcmi a měla bych asi přestat myslet, že si nějak ublížím jen proto, abych si ulevila."
„Já se bojím." špitnu. Podívám se Boomovi do očí.
„Čeho?"
„Nechci si nic udělat, ale když půjdu do svého bytu, jsem si dost jistá, že se tomu nevyhnu." přiznám se.
„Tak zůstaneš tady, mám dvoulůžko. Nebo gauč."
„Ne, přestanu na to nějak myslet."
„Chels, teď jsi mi řekla, že by sis ublížila. Takže zůstaneš tady, pes dostane žrádlo, ty se taky najíš."
Mlčky se koukám na Booma. Ten nic neřeší, vrtí ocasem a čeká, kdy bude zase moct do čeho šťourat.
„Dobře." vzdychnu.
„Se mě bojíš?"
„Ne, to ne. Jen nesnáším tohle přemýšlení."
„Tak to pusť z hlavy."
„Nejde to, nemůžu."
„Dobře, najíš se. Je ti to jasný?"
„Ano." Chris se na mě usměje.

„To nemůžeš, to není fér! Už zase jsi vyhrál."
„Já za to nemůžu, vzdycky vyhraju."
„Sakra, jak to děláš? Jaké techniky na to používáš?"
„Žádné. Hraju s tím, co mám."
„No tak, musíš přece něco mít."
„Vážně na to nemám žádný tahák."
„Sakra, sakra. Boome, řekni mu něco." směju se. Boom měl doslova na tváři šťastný výraz, Art stále ležel na chodbě. Asi je mu tam dobře. Boom seskočí dolů a jde za Artem.
„Tak co chceš tentokrát?"
„Aby jsi spala se mnou, ne na gauči. Z toho tě budou bolet záda."
„Ať, něco jiného si vymysli."
„No tak, myslím to vážně."
„Jednou a naposledy."
„Fajn." sklízí karty.

„Zase? Chrisi! To není fér." odhodím zbytek karet a tak nějak se mi podařilo sebe naštvat.
„Chels, je to jen hra. Není důvod se z toho vztekat."
„Asi ne no."
„Pojď sem."
„Co?" nechápu.
„Pojď ke mě." ukáže mi místo, kam si mám sednout.
„Chrisi." jdu si sednout, kam chtěl.
„Chelseo." rukou mi přidrží krk. „Nebuď pořád takhle nervózní. Vím, že je to stresující okolnost, ale věř mi, jsou horší věci."
Nemám mu co na to říct. Prstem mi přejede rty. Políbí mě. Nechám se vést.