Innocent

43.

„Zachovej si čistou mysl a buď přirozená. Jako vždy."
„To jsem, ale nepomůže to."
„Uvidíš, že jo." sedne si do křesla a prochází si zprávy, které mu před několika minuty přišly. Lehnu si na chvíli na gauč. Je mi špatně. Nervozita se na mě podepsala.
Slyším otevření dveří. Srdce mi málem vyskočí ven a okamžitě se postavím. Chris mě chytne za ruku.
„Hlavně s klidem." pustí mě, jdu na chodbu.
„Tu je takový binec." ozve se švitořivý až uštěkaný hlas.
„Bohužel. Nikdo nemá čas."
„No nazdar, kde máš mámu? Je v práci, co? A ty ses zase flákáš doma. Ach jo." dojde do kuchyně a položí tam svojí tašku.
„Všechno je už jinak."
„Jasně. Nechodíš do školy, tak se opět vymlouváš na mámu, co?" sedne si a zapálí si cigaretu.
„Tady se nekouří." vezmu ji to rychle z ruky a vyhodím.
„Ale no tak, přece nebudeš zlá."
„Nejsem, jen víš, že to nesnáším."
„No jasně."
Odstoupím od ní dál, až stojím na práhu dveří. „Ty neuklizíš nebo co? Co ta kupa prádla?"
„To už nikoho nemusí zajímat, říkala jsem ti, že tu máma už nežije."
„Máš teplotu nebo co?" vstane pohotově a sáhne mi na čelo.
„Ne, nemám." uhnu od ní a z boku narazím do Chrise. Stojí ve dveřích a poslouchá náš rozhovor.
„To je tvůj psychiatr? Aby sis nic náhodou neudělala, viď?" rozpačitě se zasměje. Sedne si a zapálí si znovu.
„Říkala, že nechce, abyste tady kouřila. Respektujte ji." Brání mě.
„Moc povídá, že? Ve skutečnosti ji to nevadí."
Mlčky se podívám na Chrise. Mám chuť utéct. Nejlépe ještě teď hned.
„Ještě jednou opakuji, neměla by jste tady kouřit." s klidem čeká, až to moje teta típne.
„No jo, pořád," vstane, „Hledám její mámu. Mojí sestru."
„Tak si zajděte do domova péče pro nemocné lidi."
„Ještě vy si ze mě dělejte srandu." zasměje se. Nějak moc si věří.
„Byla ji diagnostikovaná nemoc. Měla by jste ji občas navštívit."
Mlčí. „Jak myslíš!" vezme si svou kabelku a jde ke dveřím. „Pro tebe si přijdu, to snad víš."
„Jenom doufám, že to nemusí být přes soud." špitnu.
„Když jsi to už jednou pokazila se svou kamarádkou, tak u mě dostaneš jinou výchovu, než jakou jsi měla doteď." zavře dveře, její klapot bot ji jde slyšet ještě nějakou chvíli.
„Ona si pro mě přijde. V tom ji věř.” opírám se o stůl a přemýšlím, jak z toho ven.
„Já si myslím, že jsi dospělá, máš právo se rozhodnout.”
„Ale stále chodím do školy, máma se o  mě předtím starala. Nemám žádnou práci.”
„Tak si ji najdeš.”
„Není to tak jednoduché.”
„A mě už něco napadlo. Čekej, někomu zavolám.” usměje se s telefonem v ruce a vytáčí číslo.
„Ona nepřestane.” řeknu si pro sebe.

Odpoledne mám několik telefonátu od tety a následně i dalších lidí z její rodiny.
„Pamatuju si, kdy oni o mě bojovali, kdy moji rodiče se rozváděli. Vlastně jsem tehdy nevěděla ani proč.”
„A teď to víš?”
„Ne. Ale mám spíše nad něčím tušení.”
Sedíme v obýváku a sledujeme, jak můj telefon neustále zvoní. Chris mi doporučil to nezvedat, že si s tím akorát zatěžuju. Což byla pravda. Znovu zvoní, tentokrát cizí číslo.
„Asi bych to měla zvednout.”
„Je to na tobě.” v rychlosti popadnu telefon.
„Ano?”
„Proč nezvedáš telefon?”
„Georgi?”
Chrise to zaujme. Já jsem spíše tak překvapená.
„Vím, co se stalo s mámou. Ale teď to horší. Poprosila tetu, aby se o tebe postarala.”
„Ale jsem dospělá, můžu se sama rozhodnout.”
„To sice ano, ale víš jaká teta je. Nepřestane.”
„Jo, vím. A proč mi voláš ty?”
„Volala mi, že nezvedáš telefony.”
„Aha.” Všechno se mi najednou rozpadne. Život, který jsem pomalu dávala dokupy. Místo, kde teď žiju.
„Jsi tam?”
„Ehm, jo. Díky, že jsi zavolal.”
„Jasně. Buď opatrná. Kdyby cokoliv, tak volej.”
„Dobře, díky. Ahoj.” mobil položím zpátky. Chvíli koukám na Chrise bez pohnutí.
„Chels.”
„Musím na chvíli ven.” zvednu se a nazuju si boty.
„Chels, kdo to byl?” zastaví mě, než mu uteču.
„Můj nevlastní bratr.” odcházím ven.

„Počkej!” pustí psy ven, zamkne a rychle doběhne za mnou. „Tys mi neřekla, že máš bratra.”
„Nevlastního! Nevlastního.”
„A to je špatně?”
„Ne, to asi ne.”
„Tak, co se děje? Vidím, že se mnou nechceš o tom mluvit.”
„Když se rodiče rozváděli, utekl z domu. Nechtěl být toho součástí.”
„I to se stává.”
„Ne, nestává. Já neutekla.”
„Tak co je tak špatně?”
„Že se ozval. Nechápu proč.”
„Možná ti chce pomoct?”
„To si nemyslím. Nevím.” zkusím jít rychleji než Chris.
„Počkej.” chytne mě za paži. Zastavím.
„Nebuď taková. Zkus nad tím přemýšlet. Možná ti chce pomoci.”
„A proč? Budu taková. Utekl. Jako bratr mi byl hodně velkou oporou. A pak uteče? Bez důvodu?”
„Možná ten důvod měl, ale nechtěl ti to říct.”
„To mi může být jedno.”
„Nemělo by být. Zavolal ti. Má o tebe starost.”
„Jasně. Můžu jít?” pustí mě. Odejdu pryč. Chris už za mnou nejde. Se psy v dálce se na mě dívá, jak odcházím.

K večeru se vrátím zpátky. Tiše projdu na chodbě a odejdu po schodech do svého pokoje. Cítím se špatně. Vůči všem. Chris, teta, máma, George.
„Co se zase děje?” mluvím na sebe do zrcadla. „Proč mi volal? Musí mít jiný důvod. Po tak dlouhé době.” zazvoní telefon. Nechala jsem ho dole. Sakra. Otevřu dveře a sejdu dolů. Na displeji je Michalovo jméno.
„Ahoj?”
„Ahoj, můžeme se zítra odpoledne sejít?”
„Stalo se něco?”
„Ne, jen chci s tebou něco probrat.”
„Dobře. Tak zítra, ahoj.” mobil si dám zpátky na stůl a odcházím znovu ven.

Sednu za mámino auto. Omylem shodím lístek na zem. Tak si nevšimnu nápisu. Nastartuju auto, vyjedu na silnici a jedu směrem na ranč. Venku se začíná zatahovat a mraky pustí první kapky na zem. Za první zatáčkou dostanu na mokré silnici smyk, snažím se auto zastavit. Marně. Zbystří se mi sluch. Slyším, jak déšť bubnuje do předního skla auta. Než si uvědomím, co se všechno stalo. Autem jsem vyjela ze silnice a skončila na louce. 
„Mami.”