Innocent

11.

„Takže se půjdete podívat na nějaké oddělení?” ptá se mě máma. Kývnu. Bylo mi jí líto, mysleli jsme si, že půjdeme koupit jen infuzi, ale volali ji z její nemocnice, že by bylo lepší jít přímo do nemocnice na léčení. Dostane na pár hodin infuzi a uvidí se, jestli její tělo zabojuje. „V kolik budeš končit?”
„No, počítej tak tři, čtyři hodiny. Možná víc.” sedí v křesle jako při odebírání krve. „Dobře, budu tady celou dobu.”
„Klidně můžeš jít domů.”
„Mami, ne. Nenechám tě tu.”
„Dobře.” Chris na mě čeká u dveří, sem se psem nesmí jít. „Tak jo mami, přijdeme pak, ano?” Máma se na mě usměje. „Užijte si to.” pohladím ji na rameni, otočím se. Tečou mi slzy. Otevřu dveře. „To bude dobrý.” uklidňuje mě Chris. „Nějak tomu přestávám věřit.”
„Pojď, půjdeme se nějak zaměstnat.”
Kývnu a následuju Chrise.

„Takže dětská nebo ke starším?”
„Já nevím, asi dětská.”
„Tak jdeme?”
„Ano.” vlezeme na dětské oddělení. Dětí se tu jen hemžilo. „Mám tu jednu svojí pacientku, možná by ji Boom mohl rozveselit.” Šťouchne do mě.
„Jsi jen psycholog a praktický ne? Na dětské nechodíš.”
„Má špatnou psychiku. Její rodiče se na ní vykašlali a navíc je nemocná, takže je tady dlouhodobě hospitalizovaná. Je ji osm a už prožila toho víc než ty.”
„To je ještě sakra malá.”
„To ano.” otevře dveře k ní. Sedí na posteli a dívala se do knížky. Teď už se dívá na nás. „Ahoj. Podívej kdo tu je.” pobídne Booma, ať skočí na postel. „Rose.” špitnu. Čtu z lékařské tabulky na posteli jak se jmenuje.
Boom si lehne na její nohy a sleduje ji. Chris si sedne na židli. „Tak co? Je hodný, viď?” pohladí Booma na hlavě, čímž ji prakticky naznačil, že ji může pohladit. Boom si dá packy na čumák. Rose se usměje. Dělal to i na mě. Snažil se mě rozesmát? Ne, to bylo kvůli Chrise. Ten pes je chytrý, jak můj telefon. On ví, kdy to použít. „Pohlaď si ho taky.” vezme její ruku a položí na Booma. Prstama mu přejíždí srst. „Tak vidíš, Boom má rád hlazení.” koukne na mě. „Rose má ráda psy jako ty.” usměju se. Nevěděla jsem, co říct, aniž bych to pokazila. „To je super.” špitnu.
„Že jo? A věděla jsi Rose, že kdybys chtěla, můžeme ho i vyvenčit?” Rose měla ve tváři kapku záře. „Chceš jít?” kývne. „Dobře, řeknu sestřičce, obejdeme ještě pár kamarádů a přijdeme si pro tebe.” Rose kývne.
„Dobře, tak my zatím půjdeme a za nějakou hodinku pro tebe přijdeme. Bude to jen chvilka.” Boom seskočí dolů.

Sedíme venku na lavičce, Rose oživla, hraje si s Boomem venku na trávě. „Nevěděla jsem, že tu mají i děti z dětského domova.”
„Nemají je tady běžně. Rose nechtěla jíst ani pít, když jsem tam jednou přišel se podívat, tak si mě oblíbila. Mohl jsem za ní jen párkrát v týdnu. Pak jsem se přestěhoval z LA a ona se změnila. Přestala opět jakoby žít. Takže je hospitalizovaná v nemocnici a čekáme, až bude moct přejít na naší nemocnici, kde bych se jí mohl věnovat víc.”
„To je šílený.”
„Ano, to je.”
„Ale změnila se. Hodně. Není taková, jaká bývala.”
„Čím dál se mi víc zamlouváš.” sklopím oči k zemi a usmívám se. Co jsem to zas řekla.
„Fakt? To mi lichotí.” usměje se.
„To nemůžeš dělat.”
„A co?” podívá se na mě.
„Být tak moc dobrý člověk, to jsi celý život takový?”
„Ne. V životě mě zasáhla nejedna rána, takový jsem začal být, až jsem o všechny přišel.”
„Promiň.”
„To nic, být dobrým člověkem, ze mě udělalo, jaký jsem dnes.”
„Někdy máš své mouchy, ráno jsi vypadal jak na nože.”
„Ty jsi mě vzbudila v pět ráno, ne já tebe. Šli jsme spát hodně pozdě.”
„Já chtěla jen psa.”
„Tak bude spát u tebe.”
„Jsi moc ukecaný.”
„To já celý život.” zazubí se.
„Vsadím se, že jsi ještě nebyl instruktor líbání.”
„Už zase? A to vadí? Ty jsi takový chtíč po tomhle.” směje se.
„Naopak.”
„Je v tom jednoduchá praxe.”
„Není.”
„Ale je, jenom ty by ses líbala od rána do večera.” směje se znovu.
„Nene.” řeknu ironicky.
„Vážně ne? Tak proč o tom mluvíme? Všiml jsem si toho detailu. Byť jen o tom mluvíš, tak po tomhle spíše prahneš, což se ti nedivím. Ale tady ne.”
„Tos jako vytáhl tu svou odbornost kde?” zakloním do boku hlavu.
„Nikde, říkám ti to.”
„A kde jako?” Chris zvedne obočí. „Chels. Jsi nedočkavá. Prahneš po tomhle, jako predátor po mase. Copak jsem kus masa?”
„Ehm, jo? A z čeho jsme? Z gumy?” Chris se pořádně zasměje. „Dobře, dostala jsi mě.”
„Říkala jsem ti to.”
„Jasně.” podívá se po Rose a Boomovi. „Chels, vážně tu nejsem jediný.”
„Vadí?”
„Ne, jen jsem nechtěl být hned ta první možnost.”
„Ne. Takhle já neuvažuju.”
„To je dobře. Jinak bych byl obětí šikany.”
„To jsi neřekl.” šťouchnu do něj.
„Bohužel jo.”
„Tsss.” založím si ruce na prsa.
„No tak, co bys chtěla dělat večer?”
Podívám se na něho významně.
„Chelseo. Ne. Vymysli si něco jiného. Můžeme znovu někam zajít. Semknu rty. „Tak fajn.”
„Už půjdeme dovnitř. Rose, pojď, půjdeme.” zvedne se a přijde i s Boomem k nám. „Nezapomeň, že ještě pořád jsem tvůj psycholog.”
„Jo, já vím.” zvedneme se a jdeme dovnitř.
„Přijdeme zase někdy, půjdeš určitě ještě nejednou ven a Boomem. Rose se usmívá a drží si Booma u sebe. „Pokud to nebude vadit paní doktorce.” podívá se na Rosinu doktorku. „Rose se poslední dobou zlepšuje, není problém.”
„Super, tak se tu zase ukážeme.” pohladí ji po vlasech. „Pojď Boome.” odejdeme už za mou mámou, která má za chvíli končit.

Doma Chris mámu uložil do postele. Bylo to vyčerpávající pro ní. Sedím v kuchyni a čekám jestli někam půjdeme. Museli jsme počkat na doktorku, teda kamarádku od mámy.
„Máma už spí.” oznámí mi Chris a sedne si naproti mě. „Pomohly ji vůbec ty léky?”
„Určitě, zítra uvidíme jak ji bude.”. „Dobře.”
„Co ty? Je to už lepší? Od té doby, co jsi se mi svěřila?”
„Já ti ani nevím, nějak jsem přestala na to myslet. Neměla jsem čas nad tím uvažovat.”
„Co jsem říkal? Když budeš něco dělat, tak na to částečně zapomeneš a nebudeš to brát jako takovou hrůzu. Je fajn, že jsi mi to řekla.”
„Kam chceš jít?” změním téma.
„Napadlo mě, kdybys chtěla, tak na pláži kousek odsud mají noční párty.”
„Tak fajn.” oba se vydáme na pláž kousek od nás. Je to celkem dost velké místo na párty, bylo tu krapet víc lidí, než včera v klubu ve městě. Ale zas tu byla jiná atmosféra, taková letní. Objednám si nějaký alkohol. Zjistila jsem, že Chris nepije. „Vážně nic nechceš?”
„Ne, už ti to říkám několikrát, já nepiju.”
„Dobře no.” vypiju za něj půlku vodky a zapiju džusem. „Ale taky to nepřeháněj.”
„Dyť jsme jen kousek od baráku.”
„To nevadí, vidím jak se už motáš.”
„Fajn.” držím si v ruce svůj džus. „Nejdeš tancovat?”
„Tys bys chtěla tancovat.”
„Jo, jdeš? No tak.” chytnu ho za rukáv mikiny a táhnu na parket. „Jak moc umíš tancovat?”
„Docela dobře na to, abych tě vedl.”
„Nevěřím. Včera ses tam motal stejně jako já a to nepiješ.”
„Tak tě ujistím, abys uvěřila.” napne moje tělo, ruka v ruce a vede mě. Houpe to se mnou, musím se smát. Směje se se mnou. „Neříkal jsem to?”
„Myslím, že ne.” zasmějeme se ještě jednou. Celý večer jsme protancovali, prosmáli a hlavně si ho užili.