Innocent

18.

„Kdy ses naučila hrát?" diví se.
„Je to už pěkně dlouho. Asi tak patnáct let zpátky?"
„Je hezké, že aspoň někdo to umí." zasměje se.
„Tak se ukaž, možná to nebude tak hrozné."
„Jsem horší než ty." bere si kytaru a nastaví si ji podle sebe. Začne brnkat struny a zahraje nevědomky pomalejší noty z All of me.
„Vždyť ti to jde?" nechápu ho.
„Možná teď, ale jinak mi nic nejde." zvednu obočí.
„Jestli umíš tohle, pak podle not zvládneš skoro všechno."
„Ne tak úplně." přestane hrát.
„Proč ne?" vezmu si ji od něj a zahraju Masterpiece od Jessie J.
„Vidíš? Ty to umíš, já ne." zasměje se.
„Hej," přestanu hrát, „nějak ti nevěřím." výraz mám smutný.
„Dobře, něco málo ano. Jinak nic moc." prohodí rukama.
„To už je lepší," odložím kytaru bokem. Boom skočí na Chrise. Začne šíleně vyvádět.
„Boome, nech toho. Ne." odsune ho od sebe. Boom se zaculí na něj. Prostě praštěný pes, stejně jako jeho pán. Zkřížím nohy. „Asi bych měla jít možná spát do svého bytu, přijde mi, že tě tady nějak otravuju a to já nemám ráda." semknu rty a sleduju Arta.
„Mi tady nevadíš, ale je to tvoje rozhodnutí. Nebudu tě nutit, abys tu zůstávala."
„Já nevím."
„Klidně tu zůstaň. Nic ti tu nebrání."
„Nechci aby sis myslel, že se tady držím za každou cenu."
„To si ani nemyslím, tu zůstaň ne?"
„Já se neumím rozhodnout," postavím se, dojdu líným krokem na chodbu a sednu si na zem. Byt má stejný jako my, akorát, Chris ho měl moderně vybavený.
„Nebuď tady." stojí ve dveřích a kouká na mě.
„Tak, co mám dělat?" pokrčím rameny.
„Bavit se. Se mnou. Nemusíš hned utíkat vedle."
„Poslední dobou mi dlouhodobá konverzace s nikým nejde. Ani s mámou. Nevím, kde jsem se to zase zasekla." pohladím Booma po hřbetu, když se u mě objeví.
„Dlouho jsi mimo civilizaci. Nemáš už potřebu s nikým o čemkoliv mluvit. Smát se, být jednoduchá."
„Jednoduchá?" pokrčím obočí.
„Ano, být sama sebou, neřešit nic, nepřemýšlet nad něčím."
„To je fakt. Asi máš pravdu."
„Ale včera jsi byla v klidu. Na chvíli jsi na starosti zapomněla."
„Možná trošku."
„Každý malý úspěch se slaví."
„Co chceš dělat?" měním rychle téma, tečou mi pomalu slzy.
„Co budeš chtít." klekne si u mě a obejme mě. To jsem nutně potřebovala. Rozbrečím se.
„No tak."
„Promiň, já jen, že mě trápí máma." odsunu se od něho a vyšvihnu se nahoru. „Půjdu radši vedle. Nechci ti tady brečet na rameni."
„Nemáš proč chodit vedle, brečet můžeš i tady."
„Nemůžu, nechci abys mě takhle viděl."
„Chelseo, myslíš, že mi vadíš?"
„Ano." vzlyknu.
„Proč?"
„Otravuju tě."
„Mám pro tohle pochopení, chci aby jsi zůstala tady." založí si ruce v bok.
„Dobře." sklopím hlavu k zemi.
„No tak, proč tě to tak trápí?"
„Bojím se, že přijdu o mámu, tak jsem chtěla jít vedle si to nějak vybít."
„Vybít?" zamračí se.
„No, praštit do zdi nebo minimálně něčím pořádně hodit." přiznám se naplno.
„Chels, takhle situace už neřeš, není třeba házet s nádobím, ničemu ti to nepomůže. Co zkusit nějaký sport?"
„Jaký?"
„Já bych o jednom věděl, ale musíš sama chtít."
„Co to má být?"
„Box."
„Je to možný." pokrčím rameny.
„Fajn, tak se oblékni jdeme teď."
„Co? Nějak moc rychle."
„Pak se mi nebude už chtít jít." s pláčem se zasměju. Chytne mě za ruce „Hlavně nedělej žádné hlouposti."
„Jo, jasně. Kdo jiný by se staral o psa."
„Přesně." šťouchne do mě.
„Asi ti budu muset něco říct, žere mi to svědomí." sklesnu se svojí náladou a zároveň se sebe děsím. Bojím se.
„Co se děje?"
„Můžu ti to říct potom? Až budeme tam?" polknu silně.
„Jasně. Boome, Arte. Pojďte." oba připne na vodítko a jdeme z bytu ven.
Celou cestu přemýšlím, jak mu to řeknu. Rukama se stále něčeho dotýkám. Nervozita stoupá a mě je na omdlení.
„Chels, jestli nechceš, tak mi to nemusíš říkat. Vidím, jak jsi z toho úplně vyděšená."
„Musím, jinak asi nebudu mít klid. Potřebuju pomoc."
„Fajn. Jen ti říkám, že tě nenutím. Opravdu nechceš zkusit tu skupinovou terapii?"
„Ne!" založím si ruce na prsou.
„Fajn, jen jsem se zeptal." zařadí, zpomalí, až auto zastaví úplně. „Jsme tady."
„Super." odepnu si pás a vylezu z auta. Chris mezitím pustil psy z auta a zamknul.