Maybe Together, Maybe Forever | DRAMIONE

18. Smrtijed? část druhá

Dořekla jsem to, a celá velká síň se otočila ke dveřím, kde stál blonďatý chlapec s bouřkovýma očima.

Rozešel se ke zmijozelskému stolu, a já si ho přejížděla pohledem. Vypadal ustaraně a měl kruhy pod očima.

Draco
Sedl jsem si ke zmijozelskému stolu a hned jsem vedle sebe měl Pansy, obmotala mi ruce kolem krku a začala se vyptávat kde jsem byl a co jsem dělal. Neposlouchal jsem jí ani Blaise, který měl ty samé otázky, mé oči se zastavili u nebelvírského stolu na hnědovlasé dívce. Bál jsem se že bude naštvaná, že už se mnou ani nepromluví, bylo by to asi stejně lepší, aspoň tak bych ji ochránil. Omluvně jsem se na ni podíval a ona ode mě odvrátila pohled zpět ke svému talíři. V očích se jí zaleskly slzy, které si hned utřela do rukávu hábitu, aby je nikdo neviděl.

Neměl jsem hlad ani chuť na jídlo, takže jsem se zvedl a šel do svého pokoje. Společenská místnost byla dočista prázdná a můj pokoj taky. Lehl jsem si na postel a zavřel oči, ale zpod víček se mi stejně vykutálelo pár slz. Nechal jsem je volně téct po tvářích když někdo zabouchl dveře od pokoje, utřel jsem si slzy do košile a podíval se ke dveřím, kde stál Blaise. "Draco? Si.. v pohodě?" Zeptal se s udivením v hlase. "Je mi fajn Blaise, co tu chceš?" Odsekl jsem mu. "No promiň, tohle je náš společný pokoj" odsekl a lehl si na postel. "Grangerová se o tebe dost bála" řekl po chvíli ticha. "Jak to víš?" Sedl jsem si, podíval se na něj a tázavě zvedl jedno obočí. "Říkala mi to, když jsem se jí ptal jestli o tobě něco neví.. Kde si vlastně byl?" Sedl si a ušklíbl se na mě. "Byl jsem doma" zavrčel jsem na něj. "Proč?" Tázavě se na mě podíval. "Do toho ti nic není Blaise!" Zakřičel jsem a znovu se otevřely dveře od pokoje.

"Sakra kolik lidí sem ještě přijde?!" Křikl jsem na Crabba a Goyla kteří stáli ve dveřích, nechápavě se na mě dívali a cpali se dortíky. "Copak nikdy nepřestanete jíst?!" Zasyčel jsem na ně podrážděně a když si uvědomili že není ten správný čas tady otravovat, tak se odpotáceli někam pryč. Blaise se na mě pobaveně podíval a znovu si lehl. Vyndal jsem z nočního stolku kus pergamenu a začal na něj psát dopis pro Miu, myslím že dopis je teď lepší než kouzelný pergamen. Po chvíli jsem odešel ze svého pokoje, ze zmijozelské společneské místnosti která byla už plná lidí a šel do sovince. Cestou jsem naštěstí nikoho nepotkal, všichni byli v prasinkách nebo ve svých pokojích. Stál jsem mezi stovky sov a hledal mezi nimi Bells, mou sovu pálenou. "Bells!" Zavolal jsem a za chvíli jsem ji měl na ruce. Přivázal jsem ji  na nohu pergamen a poslal ji k Hermionině oknu.

Hermiona
Seděla jsem ve velké síni a stále přemýšlela kde tak mohl být. "Půjdeš s námi dnes do Prasinek Herm?" Vyrušila mě z přemýšlení Ginny. "Asi ne Ginn, není mi.. dobře" zalhala jsem a chtěla si nandat na talíř nějaké jídlo. Po chvíli jsem na sobě ale ucítila něčí pohled a podívala jsem se na zmijozelský stůl. Podívala jsem se na Draca, který na mě zíral už asi pět minut a ztratila jsem se v jeho modrošedých očích.

Nesmíš se na něj dívat! Vždyť tě tady nechal, bez jediné zprávy, bez jediného náznaku že je v pořádku, třeba tě už ani nemiluje.
Třeba tě nikdy nemiloval, tak proč nad tím přemýšlíš?

Ozval se mi hlas v hlavě a já od něj odvrátila oči do prázdného talíře, přitom jsem cítila jak se mi do očí natlačilo pár slz, které jsem utřela do rukávu svého hábitu. Koutkem oka jsem uviděla jak Draco rychlým krokem odešel z velké síně. "Ty si nic nedáš Herm?" Řekl Ron a přitom vyprskl pár kousků jídla z úst. "No, teď už ne" řekla jsem znechuceně a odcházela z velké síně s nadějí, že na mě Draco někde čeká.

A proč chceš aby na tebe někde čekal? Sakra Hermiono vzpamatuj se! Třeba se vůbec nezměnil!

Okřikla jsem sama sebe a zmírnila tempo abych na schodech neupadla. Stála jsem před obrazem buclaté dámy. Vešla jsem do společenské místnosti, která byla k mému štěstí prázdná. Rozběhla jsem se do svého pokoje a v slzách se svalila na postel, brečela jsem hodiny, až jsem usnula. Nechápala jsem Dracovo chování. Napíše mi že mě miluje a potom na týden zmizí bez jediného vzkazu?

Ze spánku mě vyrušilo tiché klepání na okno, myslela jsem že se mi to zdá, a tak jsem to nebrala vážně. Po chvíli se klepání ozvalo znovu a já vzhlédla k oknu nad mou postelí. Na zasněženém parapetu za mým oknem, klepala zobáčkem sova pálená na okno a doprošovala se mě, abych ji pustila dovnitř. Otevřela jsem okno a studený vítr mě praštil do obličeje. Sova vlétla do mého pokoje a usadila se na mé posteli, ihned jsem ji poznala. Byla to Dracova sova Bells, řekl mi jak se jmenuje když jsme si jednou v komnatě nejvyšší potřeby povídali o budoucnosti. Chce tak jednou pojmenovat našeho psa, je to zkratka jména Isabella. Říkal mi že se mnou chce jednou sedět na pláži při západu slunce, a kolem nás by pobíhali naše vnoučata s naším psem Bells. Při té představě jsem se musela pousmát.

Ne, ne, ne! Už zase nad ním přemýšlíš?! Sakra Hermiono vzpamatuj se!

Ozvalo se mi v hlavě a zase se mi zalily oči slzami. Sáhla jsem do nočního stolku a ulomila Bells kousek čokolády, pohladila jsem ji po peří a podala jí čokoládu. Chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem Bells odvázala pergamen z nožičky na kterém stálo úhledným písmem Hermiona Grangerová.

Hermiono, chtěl bych se ti omluvit, ale musel jsem odjet. Nemohl jsem ti víc napsat a ani teď ti nemůžu víc říct. Vím že se zlobíš protože jsi se o mě bála a já o sobě nedal vědět. Ale chci aby si věděla že tě miluju a moc mě to mrzí. Možná se mnou teď už nebudeš chtít mluvit, a já to chápu. Vždycky jsem tě obdivoval za to jak umíš odpouštět, a obdivuji tě za to že si mi odpustila i po tom všem co jsem ti řekl. Vnesla si mi do života světlo a dala mi novou šanci. Miluji tě Hermiono a vždycky budu.
Potřeboval bych ti něco říct, jestli se mnou chceš vůbec mluvit, buď v deset hodin na astronomické věži.
Draco.

Dočetla jsem vzkaz a ucítila jak se mi po tvářích kutálejí slzy, byly to slzy štěstí. Věděla jsem že mě miluje a to jediné jsem potřebovala. Ale co by mi potřebaval říct? Tuhle otázku jsem si pokládala až do chvíle, kdy zbývalo půl hodiny do naší schůzky. Sakra! Vždyť vypadám hrozně! Byla jsem rozcuchaná, měla jsem napuchlé oči od pláče a zmačkaný hábit. Hábit jsem narovnala pomocí kouzla a vlasy jsem si učesala a sepla do drdolu.

Rozešla jsem se potichu ze svého pokoje a ze společenské místnosti rovnou na astronomickou věž. Šla jsem nahoru po schodech když se kolem mě začal vznášet patron, a já uviděla Draca opřeného o zábradlí. Drak? Draco umí vykouzlit patrona? Dracův patron je drak? Trochu jsem se nad tím pousmála a hned jak si mě Draco všimnul, patron zmizel, já mu skočila kolem krku a políbila jsem ho. "Bála jsem se o tebe" zašeptala jsem do polibku a podívala se mu do očí. Jeho tvář osvětlovalo pouze měsícní světlo, ale i přesto jsem v jeho očích viděla strach. "Co se děje Draco? Co mi musíš říct?"
Podíval se na hvězdy a zpátky do mých očí. "Chci aby si věděla že mě to mrzí Mio, a nikdy jsem to udělat nechtěl.. ale.. zabil by mojí rodinu.." dořekl to a já viděla jak se mu zalesky slzy v očích. "Kdo?" Řekla jsem a zvídavě zvedla jedno obočí. Draco se podíval na své předloktí které bylo skryté košilí a hábitem. "Draco že nejsi.." vyděšeně jsem se na něj podívala a ustoupila o krok dozadu. Bylo takové ticho že bylo slyšet jak na zem dopadla Dracova slza. Draco se na mě zdrceně podíval a já utekla. Běžela jsem dolů po schodech a uslyšela jak Draco hlasitě vzlyká, ale ani to mě nezastavilo.

Taak, nová kapitola, co na ni říkáte?💚