Maybe Together, Maybe Forever | DRAMIONE

10. Polibek

Draco
Ráno jsem se vzbudil a šel na snídani. Posadil jsem se ke stolu, a ke mně si okamžitě přisedla Pansy. Najednou jsem uviděl Hermionin nenávistný pohled mířící na Pansy Parkintsnovou. Odtáhl jsem se od ní a nenápadně se usmál na Miu.
Chyběl mi její úsměv. Nasnídali jsme se, a první hodinu jsme měli lektvary. Šel jsem do třídy, a nikde neviděl Miu. Bylo to divný, protože Potter a Weasly už v učebně dávno byli.

Hermiona
Šla jsem ze snídaně když mě najednou zastavila Pansy, jak já jí nesnášela. "Od Draca se drž dál ty mudlovská šmejdko" řekla a myslela si že mi tím hrozně ublíží "Co tím myslíš Pansy?" Otázala jsem se s úšklebkem.
"Viděla jsem jak se na něj usmíváš, Grangerová. Dráček je jenom můj tak se od něj drž dál nebo.." a zazvonilo na hodinu. Tak děkuju Pansy, díky tobě přijdu pozdě. Rozešla jsem se a vrazila do ni ramenem. Doběhla jsem před třídu a viděla že už jsou zavřené dveře, no skvělý, klid Grangerová, uklidni se.
Vešla jsem do třídy "Omlouvám se že jdu pozdě, pane profesore"
"To by jste měla Grangerová. Strhávám Nebelvíru 5 bodů za pozdní příchod slečny Grangerové. Sedněte si k panu Malfoyovi, slečno Grangerová, jinde není místo" odsekl tím jeho tónem. Tvářila jsem se úplně dotčeně, že vedle něj musím sedět, i když jsem byla hrozně nadšená.

Draco
Konečně přišla. "Kde si byla?" Napsal jsem na pergamen mezitím co jí Snape káral. Pak jsem ale slyšel "sedněte si k panu Malfoyovi, slečno Grangerová" a viděl Weaslyho naštvaný pohled směřující na mě, jen jsem se ušklíbl a čekal až si Mia sedne. Byl jsem šťastný, že ji ke mně posadil. Nenápadně jsem ukázal na pergamen, aby mi odpověděla na zprávu, ale Snape na nás dva pořád zíral, tak jsme radši nic neriskovali.

Po vyučování jsem napsal Mie na pergamen "Nezapomeň na dnešní večer princezno" a okamžitě přišla odpověď "Neboj, na tebe nezapomenu" zase jsem se začal usmívat jak pitomec.

Ve 22:00 jsem přišel na astronomickou věž, viděl jsem jak Mia stojí opřená o zřejmě studené zábradlí a kouká na hvězdy. Ani se neotočila a "Draco?" "Ano Mio?" "Chyběl jsi mi" otočila se a skočila mi do náruče. "To ty mně taky" zašeptal jsem jí do vlasů.

Oba jsme se opřeli o zábradlí a začali zírat do nočního nebe plného hvězd. Už několik minut panovalo trapné ticho "Řekni už něco" v rozpacích řekla Mia. Vzal jsem ji za ruku, podíval se jí do jejích kaštanových očích, které jsem momentálně jen tak tak viděl a řekl "Vidíš támhletu hvězdu?"
A ukázal jsem na letmý bod na obloze "Kterou myslíš Draco?" "Přece támhletu, tu jasnou"
"Už ji vidím, asi" řekla a začala se trochu culit. "Tak tu ti daruju, teď je tvoje" "Ale Draco, nemůžeš darovat něco co není tvoje.."
"Jak to? Právě jsem to udělal"
Oba jsme se začali smát a podívali se na sebe. "Máš krásný oči, Draco" řekla, já ji chytil za pas a políbil. Cítil jsem, že v tu chvíli mám všechno, a nikdy nechci aby to skončilo.
Po chvilce se mě Mia zeptala "Ale proč teď Draco? Po takové době?.."
"Vždycky to tak bylo Hermiono, vždycky" řekl jsem s úsměvem na tváři.

Další kapitola na světě💚