Maybe Together, Maybe Forever | DRAMIONE

28. Komnata NP část první

Byla jsem hluboce začtená do knihy když na okno zvenčí zaklepala zobáčkem sova pálená.

Zvědavě jsem otevřela okno a sledovala jak rychle sova jménem Bells vlétla do mého pokoje s pergamenem připevněném na malé nožce. Byla jsem na Draca naštvaná, opravdu moc, ale ani to mi nezabránilo dopis otevřít. Odvázala jsem Bells z malé nožky zabalený kus pergamenu, odměnila ji kouskem čokolády kterou jsem vytáhla ze svého nočního stolku a začala číst.

"Dnes v deset večer v komnatě nejvyšší potřeby.
A přestaň mou sovu krmit čokoládou, nemysli si že to nevím.
D.M."

Začala jsem šmátrat v nočním stolku, kufru a v tašce, když jsem konečně narazila na to co jsem chtěla. Kouzelný Pergamen. Nechtěla jsem chodit do sovince, a Křivonožka asi težko doletí do Dracova pokoje. Z tašky jsem si vyndala brk s inkoustem a začala psát na onen kus pergamenu. "Víš jistě že tam přijdu?" Ušklíbla jsem se arogantně a čekala na Dracovu odpověď. Po pěti minutách zírání na pergamen se zeleně rozzářil a začala se na něm tvořit písmena. "Na to aby si tam nešla jsi moc zvědavá Grangerová" odpověděl sebejistě což mě ještě víc naštvalo. Ale měl pravdu. Na to abych večer zůstala v pokoji jsem byla moc zvědavá. Na Dracovu poslední zprávu jsem neodpověděla a tak jsem sovu vypustila ven z okna, přičemž mě praštil do obličeje studený vítr a hustý sníh.

Do našeho setkání zbýval ještě celý den, a tak jsem se vydala do společenské místnosti s knihou ke krbu. Zachumlala jsem se do teplé deky, pomocí kouzla si udělala horký čaj a začetla se do knihy Fantastická zvířata a kde je najít.
Najednou se rozrazili dveře společenky ve kterých stál můj očividně naštvaný černovlasý kamarád. "Co se děje Harry?" Vyzvala jsem ho aby si přisedl a přičarovala mu také horký čaj. "Díky" neodpověděl mi na otázku a usrkl si z hrnečku. "Byl jsem za Ronem.." odpověděl naštvaně a sevřel ruku v pěst, přičemž jsem uviděla jeho odřené klouby. Zvídavě jsem zvedla jedno obočí, když se dveře společenské místnosti rozrazili podruhé. Tentokrát v nich stál Ron, držíc si u nosu zakrvácený kus látky. Nenávistně se na mě a Harryho letmo podíval a vyběhl schody do svého pokoje. Udiveně jsem se podívala na chlapce sedícího vedle mě a potichu se uchechtla. "Už nic neříkej" řekla jsem pobaveně Harrymu když se hluboce nadechl a chtěl něco říct. "Ferula" vyslovila jsem a kolem Harryho ruky se začal motat obvaz. "To si musím zapamatovat" zasmál se černovlasý chlapec a upřímně mi poděkoval.

Draco
Stál jsem v prázdné chodbě u ukenníko výklenku a sledoval jak jediná osoba na které mi záleží víc než na sobě odchází. Kvůli mně. Rychle jsem se rozešel do sklepení a naštvaně práskl dveřmi zmijozelské společenské místnosti, ve které seděl Blaise, Crabbe, Goyle a Pansy. "Ahoj Dráčku" řekla laškovně Pansy jakmile mě uviděla ve dveřích a pevně mě objala. Vztekle jsem ji od sebe odstrčil a věnoval jí nech mě už u Merlina být úšklebek. "Co je kámo?" Zeptal se pobaveně Blaise a já na něj nenávistně zavrčel něco jako "Nic". Hbitě jsem vyběhl schody do svého díky Merlinovi prázdného pokoje, naštvaně praštil s dveřmi a kopl do nočního stolu. Ihned jsem toho ale litoval. Přemýšlel jsem nad tím jak se Hermioně omluvit, ale pořád mě z myšlenek vyrušoval povyk zmijozelských ze společenské místnosti. Vyšel jsem z pokoje a společenky a s pergamenem, brkem a inkoustem zamířil do sovince.

"Bells!" Zvolal jsem na svou sovu pálenou a když mi přilétla na ruku, pohladil jsem ji po peří. "Nestloustla si Bells?" Zeptal jsem se když jsem si všiml že je kulatější než dřív. "Čím tě ta Hermiona krmí? Čokoládou? Nebo slaninou?" Zeptal jsem se znovu a pobaveně se usmál. Napsal jsem dopis, na kterém stálo Hermiona Grangerová a provázkem ho přivázal na Bellsinu nožku. "Hermionin pokoj Bells" špitl jsem sově přičemž jsem se párkát ohlédl, zda jsem v sovinci sám. Bells odlétala do sněhobílé krajiny když se začalo hustě chumelit. Nasadil jsem si kapuci hábitu a rychle se rozešel po namrzlých schodech zpět do hradu. Prodíral jsem se mezi skupinkami studentů kteří řešili ples a vánoce, až ke koupelně prefektů, kde k mé smůle právě vzlykala Ufňukaná Uršula. "Ahoj" špitl jsem na ni opatrně a ona se tak lekla, že spadla z okeního výklenku těsně pod stropem. "Draco, ahoj" odpověděla a laškovně se na mě zaculila. Schoulel jsem se do rohu koupelny ve kterém jsem seděl vždy když mě něco trápilo, když mi začala silně červeně zářit vnitřní kapsa hábitu. Vytáhl jsem z ní kouzelný pergamen, na kterém se začali tvořit úhledným písmem slova. "Víš jistě že tam přijdu?" Stálo na pergamenu a já si v hábitu nahmatal brk a inkoust, a začal odepisovat. "Na to aby si tam nešla jsi moc zvědavá Grangerová" Napsal jsem na pergamem a čekal na Hermioninu odpověď. Čekal a čekal, ale stále nic. Po dlouhé hodině kdy mi od Mii nepřišla jediná zpráva, jsem se vydal na zasněžené školní pozemky.

Stál jsem na zasněžené louce opodál Mlátivé vrby, a ohlížel se kolem sebe jakoby mě někdo sledoval. Najednou jsem se přemístil, a ocitl se před prázdným Malfoy Manorem. Vešel jsem do Manoru a pozdravil pár domácích skřítků, kteří připraveni sloužit Malfoyům stáli těsně před dveřmi z předcíně. Rozešel jsem se po Mramorových schodech do svého zeleně sladěného pokoje. Opatrně jsem otevřel dveře pokoje a zpozoroval zmijozelské tapety, zmijozelské povlečení, obrazy i nebesa. Jak já to nenáviděl. Nenáviděl jsem se za to kým jsem, i jen to že jsem se dostal do zmijozelu. Při myšlence na to kým jsem mě lehce zapálilo mé levé předloktí, z kterého když jsem odkryl svou sněhobílou košili se rozprostíralo to odporné znamení zla. Rychle jsem si stáhl košili abych nemusel myslet na nic týkajícího se Voldemorta, a rozešel se k vysoké a široké skříni. Šmátral jsem mezi poskládaným oblečením, když jsem konečně nahmatal malou červenou, sametovou krabičku, obmotanou rudou stuhou. Prohlédl jsem si obsah krabičky, a ujistil se že ji nikdo předemnou nenašel. Spokojeně jsem odešel ze svého zeleného pokoje a následně i Manoru, a přemístil se zpět na školní pozemky.

Bylo za třicet minut deset hodin večer, a já se rozešel prázdnou chodbou osvětlenou pouze měsíčním svitem. Zastavil jsem se u obrovské zdi, ve které se během chvíle začali rýsovat mohutné staré dveře.

Máme tu další kapitolu, kterou chci věnovat terkamandova neb mě nesmírně podporuje💗
Názor?💗 děkujuu mooc za 1,5k💗💗