Maybe Together, Maybe Forever | DRAMIONE

21. Útok smrtijedů

Byli jsme na cestě už dvě hodiny a po oné bylině ani stopy. Najednou jsem uslyšel jak kousek od nás křupla větvička a temným lesem se rozlehl křik nebelvírských prváků, Hermiony a Thomase.

Pokynul jsem hlavou Daphne aby se se studenty někam schovala a byla úplně potichu. Rozběh jsem se za křikem který byl lesem znít čím dál víc, až jsem uviděl místo, které osvětlovaly všemožné kletby. Uviděl jsem smrtijedy, mezi kterými byl můj otec a má teta Bella, jak útočí na nebelvírské studenty. Nasadil jsem si kapuci hábitu, a rozběhl se do místa dění. Schoval jsem za sebe tolik prváků kolik šlo, a začal odrážet a vysílat kletby na smrtijedy. Ostatní prefekti také zaslechli křik, který byl slyšet asi až do prasinek, a přiběhli nám na pomoc. Uviděl jsem svého otce jak drží hůlku pod krkem nějakého prváka, a vyslal na něj omračující kouzlo, které se mu naštěstí nepodařilo odrazit. Za pár minut bojování se smrtijedi stáhli, a všichni studenti i prefekti vyvázli bez jediného zranění, tedy kromě Deana Thomase který měl na rameni řeznou ránu, zřejmě od toho samého kouzla které na mě vyslal tehdy otec. Sundal jsem si kapuci a upravil si rozcuchané vlasy. Hermiona mě do té doby nepoznala, a když viděla kdo jsem, zírala na mě s otevřenou pusou. Pousmál jsem se a upravil si kravatu. "Nepoznali tě?" Zeptala se s hlasem plných obav a před zraky všech mi skočila do náruče. Nebránil jsem se a objetí jí opětoval. Všichni prefekti a překvapivě i prváci na nás udiveně zírali. Bylo mi to jedno, v tu chvíli jsem neměl v hlavě nic jiného než Hermionu, a co bych dělal kdyby se jí něco stalo.

Hermiona
Procházeli jsme temným lesem, a povídali si s Deanem jako nejlepší kamarádi. Dean občas zažertovat aby ulehčil situaci, ale moc mu to nešlo. Najednou poblíž nás křupla větvička, a Annie se mě vyděšeně chytila za ruku. "To nic nebylo, byl to jen vlkodlak" zažertoval Dean. "To není vtipný Deane, představ si sebe v prvním ročníku v temném lese, když by ti někdo řekl že kolem nás pobíhá nějaký vlkodlak" Dean se na mě omluvně usmál, klekl si před Toma a Annie. "Dělal jsem si legraci, s námi jste v bezpečí, nemáte se čeho bát" jeho gesto mě dost překvapilo, netušila jsem že se takhle zachová, bylo to milé.

Šli jsme už asi dvě hodiny, když Ben vykřikl "Támhle je!" Ukázal na určitý bod na mýtině rozprostírající se pět metrů před námi a rozběhl se k paprsku měsíčního svitu dopadajícího na malou bylinu. Najednou se kolem nás začala šířit černá mlha, a kolem nás se začali objevovat smrtijedi. Prváci, já a Dean jsme se vylekali a všichni jsme sborově dost hlasitě vyjekli. Podívala jsem se před sebe, a uviděla jak Lucius Malfoy drží Benovi hůlku pod krkem. Uviděla jsem Bellatrix Lestragnovou jak útočí na některé prváky, Dean však její kletby odrážel. "Všichni za nás!" Zakřičela jsem a studenti se vystrašeně zařadili za mě a Deana. Měla jsem strach, smrtijedů bylo mnoho a my jsme byli jen dva, navíc Lucius Malfoy stále držel Bena, a vypadalo to že na něj za chvíli vyšle nějakou nepromíjivou kletbu. Z posledních sil jsem na Malfoye vysílala a odrážela omračující kouzla, když si mezi mě a Deana stoupl někdo v hábitu s kapucí na hlavě, a zakryl tak nějaké prváky aby na ně smrtijedi nemohli. Najednou jsem uviděla červený záblesk z hůlky neznámého, mířící na Luciuse Malfoye. Malfoye to odmrštilo dva metry dozadu, a Ben se k nám se slzami v očích rozběhl. Schovala jsem ho za sebe a útočila na ostatní smrtijedy. Ostatní prefekti zřejmě slyšeli náš výkřik a přidali se k nám.

Obstoupili ze všech stran nebelvírské studenty a vysílaly kletby na smrtijedy, kteří se po pár minutách boje stáhli. "Všichni v pořádku?" Zeptala jsem se a klekla si před vyděšené nebelvírské prváky. Všichni vyvázli bez zranění, až na Deana který měl na rameni řeznou ránu od kletby kterou na něj seslal Lucius Malfoy.
Zvláštní. Trochu mi připomíná Dracova nedávná zranění. Kde vůbec je? Popřemýšlela jsem, a ve chvíli kdy si neznámý sundal kapuci z hlavy a začal si upravovat jeho krásné, rozcuchané, blonďaté vlasy, jsem na něj zírala s otevřenou pusou. Zřejmě ho to pobavilo a tak se usmál, a upravil si kravatu. "Nepoznali tě?" Zeptala jsem se Draca s ještě stále vyděšeným hlasem a skočila mu do náruče. Přes Dracovo rameno jsem viděla prefekty z ostatních kolejí, a kupodivu i prváky jak se na nás dívají s otevřenou pusou. Nemohla jsem ho pustit, už jen protože mě držel za pas stejně pevně jako já jeho, a proto že jsem o něj měla hrozný strach, co kdyby ho jeho otec poznal? Po chvíli jsme se odtáhli a usmáli se na sebe. Podle Dracova výrazu bylo vidět, že mu výrazy všech kolem taky moc nevadili, přece jen, Draco měl pozornost rád.