Maybe Together, Maybe Forever | DRAMIONE

34. Věštba

Přečetl jsem potichu dopis a stiskl ho v rukou. Bylo to tady. Ten den, kterým to všechno začne. Zkáza kouzelnického světa. Začátek konce. Lehl jsem si do postele a tiskl v rukou malou zlatonku.

Prohlížel jsem si lesklou zlatonku a hlavou mi probleskly ty nejhezčí vzpomínky, co spolu s Hermionou máme; tedy všechny. Začaly mě pálit oči ze kterých pak uteklo pár slz. Najednou do pokoje hlučně vstoupil Blaise s roukou za zády. "Tak když už-ž zítra.. no to.. ty vííš, psst, pojď si užíít ten poslední klid-ný den" zakoktal a vytáhl z ruky kterou měl schovanou za zády ohnivou whiskey. Nuceně jsem se pousmál, ale ani při pomyšlení na to, že na příštích pár hodin zmizí všechny moje problémy, se mi ani trochu neulehčilo. Naopak.

Povídali jsme si s Blaisem jako za starých časů. Za těch, při kterých jsem nevěděl že budu nucen zabít největšího kouzelníka všech dob, ani že poznám pravděpodobně lásku mého života, že se přidám na stranu Pána Zla. Věděl jsem že je můj otec smrtijed. Věděl jsem to od začátku, ale nikdy jsem netušil že se přidám k Voldemortovi; že nebudu mít na vybranou.

"Notak kámo.." vyrušil mě z myšlenek Blaisův hlas. "Ty za to nemůžeš.." dokončil po chvíli. "Ano Blaise, já za to můžu, já budu ten, kdo to všechno začne, to kvůli mě zemře Brumbál a tolik.. Tolik kouzelníků.. Mohl jsem si vybrat tu dobrou stranu-.." "Ne Draco, to si nemohl" skočil mi do řeči můj už nepříliš opilý kamarád. "Jsi dobrý člověk, víš?" Usmál se na mě. "Ty jsi úplně jiný člověk, když jsi opilý Blaise" zakroutil jsem hlavou a napil se ohnivé whiskey. "Asi tě budu opíjet častěji" zasmál jsem se a Blaise se ke mně přidal. "Jestli se ještě někdy uvidíme.." sklopil jsem Blaise hlavu. "Jdu už spát.." řekl jsem a lehl si na postel. "Zítra bude velký den" zdůraznil jsem poslední dvě slova dost ironicky. Blaise kývl hlavou a praštil s sebou na postel.

Probudili mě ostré sluneční paprsky jež mi svítili přímo do obličeje. Párkrát jsem zamrkal a s neuvěřitelnou bolestí hlavy se posadil na postel. Rozhlédl jsem se po pokoji, kde ohromně chrápal Goyle. Divím se že mě to neprobudilo. Při pokusu o to zvednout se z postele jsem párkrát zavrávoral, ale nakonec se mi to povedlo.

Ještě ve slavnostním hábitu ze kterého jsem se včera nesvlékl jsem scházel točité schody do společenské místnosti, to ale byla chyba. Z pohovky na mě vyskočila Pansy a pištivým hlasem mi začala vyčítat, že jsem se na včera večer někam vypařil a nepožádal ji o tanec. Vyběhl jsem schody, rychle zavřel dveře a rozhodl se, že nějakou dobu strávím ve svém pokoji; jedině tam Pansy nemohla, protože by ji tam Crabbe a Goyle nepustili. A nebo by ji snědli.

Po několika dlouhých minutách jsem se převlékl do každodenního hábitu a použil na sebe neviditelné kouzlo, abych mohl proklouznout kolem Pansy, která stále seděla na pohovce, oči upírající na dveře našeho pokoje. Proklouzl jsem společenkou a procházel prázdnými chodbami hradu, až jsem došel na školní pozemky.

Rozhlédl jsem se kolem. Pohlédl jsem do krásné krajiny pokryté bílým tenkým pláštěm. Sníh už tál, moc ho nebylo. Rozešel jsem se kolem hradu. Míjel jsem místo, na kterém jsme spolu s Hermionou a zrzkou strávili celý večer; hlavu mi zaplavily vzpomínky. Sklopil jsem pohled a následně se podíval na bílé nebe pokryté černými mraky. Někdo by si i všiml pomalu se rozplývajícího zmamení zla, jež je na nebi už pár dní. Vyhrnul jsem si rukál a podíval se na své předloktí, které zdobilo to samé znamení jako oblohu. Přejel mi mráz po zádech a zase jsem si rychle stáhl hábit.

-Flashback-
"Zem bude pokryta třpytivým pláštěm a na nebi se budou rozprostírat uhlovitá mračna. Mocný kouzelník padne hůlkou někoho, kdo nebude mít na výběr. Nechce to udělat, ale musí; to je jeho rozkaz. Ten den započne něco strašného. Temný pán se vrátí v plné síle. Minulost se bude opakovat. Každý si bude jeho návrat dávat za vinu, ale nejvíc chlapec, který nebude mít na výběr." Pronesla pomalu a zřetelně matka. "Tak zní věštba." Dokončila. "Musíme ji zničit. Nikdo o ní nesmí slyšet!" Zakřičel nervózně otec. "Nikdo neví koho se ta věštba týká, ne?" Zeptal jsem se. "Ne, ale co kdyby to někdo věděl?! Hned by nás zavřeli do Azkabanu!" "Možná by to tak bylo lepší.." zasyčela potichu na otce matka. "Co jsi to řekla?!" Položil matce otec otázku. "Že tu věstbu musíme zničit a ne tu jen tak stát." Odpověděla matka hlasitěji a otec se zamračil.
-Flashback-

Dál jsem obcházel hrad a hlavou se mi hemžilo nespočet vzpomínek. Tolik míst s tolika zážitky; zaštípalo mě v očích. Bylo dvanáct hodin a ve velké síni oběd. I přes to jsem se dál procházel na školních pozemcích, dokonce když jsem procházel kolem Hagridovy hájenky, vzpomenul jsem si na tu chlupatou slepici co mi tenkrát málem zlomila ruku. Pousmál jsem se.

Bylo devět hodin a já se vracel do školy. Zmeškal jsem oběd i večeři; zkrátka jsem neměl chuť něco sníst. Den utekl rychle, bleskově rychle. Probíhal jsem chodbami hradu abych ji našel. Musel jsem Hermioně něco říct; naposledy.

Uviděl jsem před sebou kudrnatou čarodějku se spousty knih v rukou a rozběhl jsem se k ní. Stoupl jsem si před ni a zatáhl ji do nejbližší učebny. „Draco chci se ti omluv-.." "Hermiono prosím, jenom mě poslouchej, nemám moc času" skočil jsem ji do řeči a ona se na mě vystrašeně podívala. „Musíš vypadnout rozumíš?" "Proč?-.." "Prostě to udělej, Hermiono. Prosím, kvůli mně.." nasucho jsem polkl. "Draco, děsíš mě.." podivně se na mě podívala. "Hermiono.. Víš že jsem tě vždycky miloval?" Pousmál jsem se na ni, pohladil ji po obličeji a zastrčil ji pramínek vlasů za ucho, zatímco se mi začaly slzami mlžit oči. "Pamatuj, má sladká Hermiono, navždy pamatuj.. Ať se stane cokoliv, miluji tě a vždycky budu.." vtiskl jsem ji drobný polibek a rozeběhl se do Zmijozelské společenky. "Draco!" Zaslechl jsem za sebou v dálce Hermionin hlas, ale běžel jsem dál.

Vtrhl jsem do společenky ve které seděl Blaise a Pansy. Pansy na mě okamžitě vyjela; jako vždy. Přišel jsem k ní a vtiskl si jí do objetí. Chvíli tomu nemohla uvěřit, ale nakonec mi obmotala ruce kolem ramen. "Vždycky jsem tě měl docela rád, Pansy, víš?" Pousmál jsem se na ni a ona se na mě dívala s otevřenou pusou. "V-vážně?" Zeptala se šokovaně a já zakýval hlavou.

Ano, pořád žiju👋❤️ Straašně moc se vám omlouvám že vydat novou kapitolu trvalo opět strašně dlouhou dobu, ale mám toho teď nějak strašně moc, tak mi to prosím odpusťte😔 Chtěla bych vám hrozně moc poděkovat, překonali jsme hranici 2 800 přečtení a 400 votes a já si toho strašně vážím!❤️ jinak, můžete mě sledovat na mých dvou instagramech a twitteru, všechno to máte na konci bia❤️