Maybe Together, Maybe Forever | DRAMIONE

19. Naše srdce bijí stejně

Draco
"Draco že nejsi.." Podívala se na mé levé předloktí a ustoupila krok dozadu. Ona se mě bojí? Po tom všem se mě bojí?.. Při pomyšlení na to mi na zem ukápla slza, která byla v tom šíleném tichu slyšet. Uviděl jsem v jejích očích strach a bolest, ale jen do chvíle kdy se otočila a utekla. Díval jsem se na místo kde stála, a uvědomil si jak hrozně to bolí. Rozešel jsem se pozadu dokud jsem nenarazil do zdi, po které jsem se sklouzl k zemi a začal hlasitě vzlykat. Nešlo to zastavit. Ztratil jsem mojí jedinou šanci na lepší život.

Hermiona
Utíkala jsem s pláčem do nebelvírské společenské místnosti, a přitom jsem probudila pár obrazů. Chodby osvětlovalo jen měsíční světlo, ale přes slzy v očích jsem vůbec nic neviděla, takže jsem čas od času vrazila do nějaké zdi. Cesta mi přišla nekonečná, jakobych běžela z nejhlubšího sklepení do té nejvyšší věže. Po chvíli jsem dorazila do cíle a popadající dech jsem zašeptala buclaté dámě nové nebelvírské heslo "Fortuna Major" ani neotevřela oči a pustila mě do nebelvírské společenky. Lehla jsem si na pohovku k vyhaslému krbu a vzlykala do polštáře, aby mě nikdo neslyšel.

Najednou jsem na sobě ucítila něčí ruku, a cítila jak si někdo sedá vedle mě. Neměla jsem sílu se podívat kdo to je, přes ty slzy bych ho pravděpodobně ani neviděla, a tak jsem stále brečela do polštáře. "Bude to v pořádku Herm, ať se děje cokoliv jsem tu pro tebe" zašeptal a pohladil mě po vlasech, poznala jsem v jeho hlase Harryho. Po chvíli jsem se uklidnila, pomalu se posadila a utřela si mokré tváře. Harry se na mě vlídně usmál a dal mi ruku kolem ramen. Nikdy se neptal co se stalo, ale i přes to mi vždy dokázal pomoct. "Musí ti být zima. Lacarnom Inflamare" řekl Harry a v krbu se rozhořel oheň. "Děkuju" řekla jsem stále trochu roztřeseným hlasem. S Harrym jsme si povídali o všem, jelikož jsme se teď moc nevídali. Samozřejmě o dnešku s Dracem jsem mu nic neřekla. Ve dvě hodiny ráno jsme usoudili že je čas jít spát, a tak jsme se rozloučili, a každý se vydal do své ložnice.

Hnědovlasá dívka po dlouhé době usínala s úsměvem na tváři, totéž se nedalo říci o vysokém blonďatém chlapci, jehož oči při pomyšlení na hnědovlasou dívku už nezářily radostí, ale smutkem.
Hnědovlasá dívka na něj ani nepomyslela a vydala se do světa snů. Blonďatý chlapec na druhém konci hradu se však utápěl v slzách a nemohl na ni přestat myslet.

Druhý den jsem se probudila a vydala se s Ginny na snídani. Vešly jsme do Velké síne a přisedly si k Harrymu a Ronovi, který se překvapivě ničím necpal, protože na stole nebylo jídlo. Brumbál se chystal na proslov, když jsem uviděla ty překrásné oči které mi přinesly tolik bolesti. "Ehm, ehm" odkašlal si Brumbál s přiložil si hůlku ke krku, aby ho všichni slyšeli. "Milí studenti. Čekají nás zlé časy. Brzy bude muset každý z nás rozhodovat mezi tím co je správné, a co je snadné. Naše rozhodnutí ukážou kým skutečně jsme, daleko víc než naše schopnosti. Chci aby jste nezapoměli, že nezáleží jak se kdo narodil, zda má někdo čistou krev a někdo ne, i když pocházíme z různých míst a mluvíme různými jazyky, naše srdce bijí stejně. A nezapomeňte, štěstí lze najít i v těch nejtemnějších chvílích, pokud nezapomeneme, že existuje světlo.
A teď už dobrou chuť" mávl hůlkou všechny stoly se zaplnili toasty, dýňovými šťávami, ovocem a zeleninou. Den utekl rychle, asi proto že jsem se se svými přáteli bavila tak jako dřív. Byl večer a já ležela v posteli a přemýšlela co dnes říkal Brumbál.

Neměl pravdu? Naše rozhodnutí ukážou kým skutečně jsme.. A Draco si to nevybral. Udělal to kvůli jeho rodině, protože ji má rád. Muselo to pro něj být těžké, a já se k němu v tu nejtěžší chvíli otočila zády.

Ozval se mi hlas v hlavě a já si všechno uvědomila. Sakra! On mi utíral slzy když mi bylo nejhůř a já se k němu zachovala takhle. Řekla jsem si pro sebe a zvedla se z postele. Rozeběhla jsem se z pokoje, i ze společenské místnosti až na chodbu. Probíhala jsem chodbami a vrážela přitom omylem do studentů, ale nebyl čas se omlouvat. Najednou jsem stála před schody, ze kterých jsem včera s brekem sbíhala rychlostí blesku.
Pomalu jsem se rozešla na astronomickou věž a byl tam, přesně jak jsem čekala. Neslyšel mě, a tak jsem mohla chvíli přemýšlet co říct. K mojí smůle se ale za chvíli otočil a uviděl mě. "Mio?" Zeptal se Draco se zlomeným hlasem. Nic jsem neřekla a obmotala mu ruce kolem krku, objal mě ještě pevněji a řekl "Mio ty víš kým jsem.. Nezasloužím si být ve tvém obje-.." "Draco promiň za včerejší večer.. Nevybral si si to a já to vím" pousmála jsem se na něj a setřela Dracovi z tváře jednu slzu "Miluju tě Draco" řekla jsem a neubránila jsem se slzám které se mi tlačily do očí. "Já tebe taky Hermiono" řekl a políbil mě. Stáli jsme ruku v ruce opření a zábradlí a dívali se na hvězdy. "Víš že tady a přesně takh-.." "Jsme se poprvé políbili? Jak bych na to mohl zapomenout" Dokončil za mě a políbil mě.

Uff, dvě kapitoly v jeden den💚 Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat Janca_Navratilova  a Kakajocz protože mě nesmírně podporují💚 Chtěla bych vám straašně moc poděkovat, překročili jste hranici 400+ přečtení a 40+ votes💚 strašně moc si toho cením, jsem ráda že vás příběh baví💚