Moje krásná jeptiška ✔️

8.

„Matko představená, celý život jste věděla, že budete Jeptiškou?“ zeptala se Marie, když s Matkou představenou plely zahrádku. Ta zrovna vytrhla obří plevel.

„Víš, že ani nevím. Když jsem byla mladá, normálně jsem žila, jako každá jiná dívka v mém věku, ale pak mi došlo, že nemám nic, co by mě naplňovalo. Největší zlom přišel, když mi umřela babička. Nesla jsem to hodně těžce. Tak mi maminka sjednala schůzku s knězem, který tu sloužil dříve. Nějakým způsobem, mě uchvátila jeho slova. Asi tím to začalo. Proč se ptáš, Marie. Ty snad začínáš pochybovat?“ stáhla obočí.

„Ne, Matko. Stále chci být služebnice našeho Pána,“ rychle zamrkala a raději se věnovala zemině.

„Ale…,“ posadila se na zadek.

„Ale nic, Matko. Jen mám v hlavě otázky. Pokud vás to nějak urazilo, tak se omlouvám.“

„Podle mě se moc vídáte s Honzou. Já nevím, ale z toho muže nemám dobrý pocit. Dívá se na vás jako na někoho, koho by chtěl mít. Vždyť má dceru. Měl by si najít ženu a oženit se. Podle mě je na dítě nezralý a ta jeho dcera je taky pěkná nezbednice.“

„To není žádná pravda!“ Marie hned vyletěla. Cítila, že se musí Honzy a Klárky zastat. „Klárka je velmi hodná holka a Honza úžasný táta. Nemáte žádné právo o nich pochybovat. To, že nezvolili cestu Boží, neznamená, že jsou špatní,“ vstala. „Omluvte mě, ale musím odejít,“ podívala se stranou.

„Marie, jste v pořádku?“ podivila se Matka představená. Ještě nikdy Marii neslyšela takhle hlasitě mluvit. Vždy byla vzorná, tichá a klidná, ale toto už je podruhé, kdy se nechová jako novicka a zas v tom má prsty ten muž.

„Mohu odejít?“ nadechla se, až trochu povyrostla.

„Ano, běžte,“ povolila jí odchod.

****

Marie vtrhla do kostela. Šla rychle k oltáři, padla na kolena a tiše se modlila. „Pane, odpusť mi prosím. Zhřešila jsem. Několikrát. Byla jsem zlá na Matku představenou, ale já mám ty dva opravdu ráda. Nemůžu nikoho nechat, aby o nich mluvil špatně. Za to, co jsem udělala se omlouvám. Slibuji, že už se to nikdy nestane. Budu se od Honzy držet dál a až složím slib věrnosti, budu patřit jen tobě. Amen,“ políbila křížek a postavila se. Rozhodla se, že za to, co udělala, vydrhne celý kostel. Bude se blýskat čistotou. Bude to její trest za hřích, který se jí tak moc líbil. Za hřích, který stále cítí a který by chtěla znovu a znovu a znovu. Honza a jeho polibky… „Ach,“ vzdychla nad tou vzpomínkou. Neuměla to popsat, ale srdíčko se jí při těch vzpomínkách tak moc rozbušilo, až to bolelo. Dotkla se místa na ruce, kde se jí dotýkal Honza a skousla si rty.

„Marie,“ vylekal ji hlas. Mužský hlas. Otočila se a zjistila, že je to Otec Otakar. Bože. Měla hříšné myšlenky v domě Páně a s Otcem za zády. Měla by skončit v pekle.

„Ano, Otče?“ šla mu naproti.

„Hledal jsem vás na zahradě, drahá.“

„Byla jsem tam. Před chvilkou jsem odešla. Potřebujete něco?“

„Ano. Děti ze dětského domova namalovaly nějaké obrázky a já bych nějaké rád poslal Honzovy jako slova díku,“ díval se na ni s úsměvem. Všímal si, jak se Marie roztáhly široce koutky. „Marie, jste v pořádku?“