Moje krásná jeptiška ✔️

13.

Honza pomalu přicházel k sobě. Nad ním se sklánělo několik lidí a každý si něco špital. Viděl rozmazané obličeje. Pomalu zaostřil a rozpoznal ten Mariin.

„Jsi těhotná!“ zařval a znovu se o něj pokoušely mdloby.

„Pš,“ Marie se podívala po ostatních. „Chudák, asi se praštil do hlavy,“ hraně se zasmála. „Pojď pomůžu ti na nohy,“ natáhla k němu ruku.

„Ale říkala jsi…,“ se strachem se na ni podíval. Říkala, že… sakra, nebo se mu to zdálo? Omotal jednu ruku kolem jejího krku a tázavě se na ni podíval. Hlava ho příšerně bolela a nějak se mu motal svět.

„Promluvíme si potom,“ pošeptala.

„Takže je to pravda?“

„Honzo, potom.“

****

Dostali se do autobusu, kde ho posadila až úplně dozadu.

„Prosím, neusínej. Mohl bys mít otřes mozku.“

„Mozku, já se třesu celej, koukej,“ natáhl před sebe třesoucí se ruce. „Jak se to mohlo stát?“

„Mám ti vážně připomenout, jak jsem se milovali. U tebe doma, v kostele,“ pošeptala.

„Jo, ale měl jsem ochranu, vždycky.“

„A ta není vždy stoprocentní. Hele, já to teď nebudu řešit, ale řeknu ti jedno, nežádám po tobě nic. Nechci tě do ničeho nutit,“ přiložila mu chladicí gel, který dostala od řidiče, na hlavu.

„Jak jako nic nechceš? Co to má znamenat?“ přidržel si gel na bouli.

„Tak, že prostě nechci. A dost už. Bude tady ticho. Musíme zpátky a do nemocnice na vyšetření,“ posadila se vedle něho a koukala před sebe. Cítila na sobě jeho pohledy. Nějak z toho znervózněla. „Nech toho, není to příjemné,“ pošeptala s pohledem upřeným na děti, které se pomalu vracely na svá sedadla.

„Pane, jste v pořádku?“ zeptala se malá copatá holčička o sedadlo před nimi.

„Ano, jsem,“ usmál se na ni. Nešlo jinak, když viděl, jak je roztomilá.

„Takže neumřete?“ opřela si bradičku o sedadlo.

„Já? Kdepak. Já se dožiju dvěstě let.“

„Páni, tak to už budete asi hodně starý, až umřete,“ zahihňala se. „A ošklivý,“ ukázala zoubky, kde jí dva ve předu chyběly.

„Aničko, to se neříká,“ napomenula ji Marie.

„Omlouvám se. Ale teď jste hezký,“ prohlížela si ho. Honza sklonil hlavu a usmál se.

„Ty jsi taky moc hezká.“

„Takže si mě vezmete za ženu?“ To vykouzlilo úsměv i Marii. Dala si ruku před ústa a otočila hlavu stranou.

„Zlatíčko, až ti bude osmnáct, budeš moje jediná,“ naklonil se k ní a pohladil ji po tváři. Holčičce zčervenaly tváře a zachichotala se. Pak už se otočila a čekala, až se autobus rozjede. „Vidíš, budu skvělej táta,“ položil Marii ruku na stehno a podíval se na ni. Ona mu pohled oplatila, ale nebyla si jistá tím, co mu chce říct. A chtěla mu vůbec něco říct?