Moje krásná jeptiška ✔️

26.

„Pš,“ pošeptala Jana. Chodila s malým Davídkem po pokoji a kolébala ho v náručí. Honza se zastavil mezi dveřmi a skenoval svého syna. Byl tam… maličký a bezbranný. A v náruči té nejhorší osoby na světě.

„Co děláš s mým synem! A kde je Marie?“ okamžitě k nim přiběhl a převzal si od ní syna. „Neboj, už je dobře, ta zlá čarodějnice ti neublíží,“ hladil ho po bílé pokožce připomínajíc hedvábí. Rozplývá se nad jeho krásou a okamžitě se do něj zamiloval. Byla to láska těch největších rozměrů.

„No to je fakt skvělý,“ Jana si zkřížila ruce na prsou a na oko se urazila. „Tak já ti odrodím ženu a dočkám se urážek místo díku? A mimochodem, Marie je na nějakém vyšetření.“

„Slyšíš ji, ona se úplně zbláznila. Prej odrodila ženu,“ zasmál se Honza, až zaklonil hlavu.

„Tak to teda br, frajere. Já jsem vážně odrodila Marii. Přijela jsem z Prahy, ale nemohla jsem se dostat domů, protože se vylila řeka. Tak jsem se vrátila k tobě a tam ji našla. Měla chvilku před porodem, no tak jsem ji pomohla,“ pokrčila rameny. „A musím říct, že to bylo to nejlepší, co jsem za svůj život udělala,“ přistoupila k němu a kochala se tím maličkým chlapečkem, jemuž trčelo nespočet vlásků směrem vzhůru. Tmavě modré oči pomaličku otevřel a poprvé navázal kontakt se svým otcem. Usmál se jedním koutkem a zas zavřel spokojeně oči.

„Usmál se na mě, to snad není možný,“ zajásal hlasitě.

„Pš!“ napomenula ho Jana.

„Jo no. Vážně jsi pomohla Marii rodit?“ nechtělo se u tomu věřit.

„Ano, pomohla,“ odpověděla za Janu Marie, kterou právě přivezla sestra na kolečkovém křesle. „A nebýt ji, nikdy bych to nezvládla.“

„Zlato moje milovaný,“ předal chlapečka Janě a šel ji políbit, obejmou, pomačkat, poděkovat za syna. „Moc se omlouvám, že jsem tam s tebou nebyl. Je mi to strašně moc líto. Už nikdy tě nenechám samotnou,“ pusinkoval ji po celém obličeji. „Pojď pomůžu ti do postele,“ vzal ji do náruče a uložil ji.

„Viděl jsi syna?“

„To víš, že jo a je nádherný. Moc ti za něj děkuji,“ zas se k ní sklonil a políbil ji. „Je mi líto jsem u toho nebyl,“ hladil ji po tváři.

„Hele, lidi, tady máte Davídka,“ vložila ho Marii do náruče. „Jsem totálně vyčerpaná. Od včera jsem spala jen tady v čekárně asi dvacet minut. Beru si taxi a jedu domů,“ zastavila se mezi futry. „A nechci vás minimálně týden vidět,“ s úsměvem na rtech odešla.

„Zlato, vydrž chvilku, musím ještě za ní.“

„Jdi, utíkej,“ široce se usmála a doslova ho vyhnala ze své náruče. Honza vyběhl z pokoje a zavolal na Janu. Ta se s výdechem otočila a zkřížila si ruce na prsou.

„Honzo, řekla jsem týden. Neuběhla ještě ani minuta a ty už zas otravuješ.“

„Musím ti ještě něco říct,“ doběhl ji a chytil ji za ruce. „Nevím, kdo tě praštil do hlavy, ale to, co jsi udělala pro Marii, ti nikdy nezapomenu. Nikdy!“ zdůraznil. „Nebýt tebe, byla by na to sama a já nechci ani pomyslet na to, co by se stalo. Nepřestanu ti být vděčný. Pomohla jsi na svět mému synovi. Děkuji ti,“ díval se jí upřímně do očí.

„Tak tohle se mi líbí. Ty i Marie jste mi dlužni,“ usmála se zákeřně, ale jen na oko. „No, možná toho jednou využiju,“ pokrčila rameny a bouchla ho přímo na solar.

„Jau,“ zhluboka se nadechl a zadržel dech.

„Ale no tak, neber život tak vážně,“ objala ho a darovala mu pusu na tvář. „Měl bys jít za Marií a užít si syna. Jo a jen tak mimochodem… Chci být jeho kmotra, když už jsem mu pomohla na svět. Máme spolu teď zvláštní pouto,“ řekla už na odchodu. Honza se na ni díval s rukou na hrudi.

„Neboj. A že nám pohlídáš, až mu budeme dělat ségru?“ volal na ni přes celou chodbu.

„Bože, však je to jen pár hodin, co se Marie porodila. Dej ji pokoj!“ Na to se Honza jen usmál a vrátil se k Marii. Ta stále kolébala děťátko a dívala se mu do očí.

„Je tak strašně maličký. Co když se mu něco stane?“ zvedla k němu své vystrašené oči.

„Nic se mu nestane. Neboj,“ posadil se k nim, vyfotil si je na mobil a hned nastavil fotografii jako profilovou.

„Mám o něj strašný strach. Je to normální?“

„Ano, zlato, je to normální a nejhorší je, že ten strach nikdy nezmizí,“ vyděšeně se podíval na Davídka.

****

Honza neměl ani tušení, jak to se ženami je, když porodí, ale jedno věděl jistě. S Marií není něco v pořádku. Davídek byl v pořádku, usměvavý chlapeček. Netrpěl prdíky, krásně papal, přibíral na váze. On se jí snažil pomoct, jak jen mohl, ale ať už bylo vše zalité slunce, Marie neustále plakal. Davídek se usmál… řev. Davídek se vykakal… řev. Davídek papal… řev. Tatínek vykoupal Davídka… řev. Pořád dokola. Chápal, že šestinedělí dává ženám dost zabrat a prvorodičkám asi nejvíc, ale toto mu vážně zavánělo něčím horším. A tak se posadil k notebooku a začal hledat informace, které by mu daly vysvětlení toho, proč je Marie tak přecitlivělá. Tedy, ne že by to byla dřív babochlap, jen mu nepřijde normální za každou kravinou tak řvát. Aby v noci nespala a aby neustále řešila to, jestli se malému něco nestane, zda je dobrou mámou a zda Davídka dostatečně miluje. A tak hledal a hledal. Našel si Laktační psychózu a něco s názvem Poporodní blues. Článek ho opravdu zaujal. Jako by četl o Marii. Dozvěděl se, že tím trpí většina žen po porodu. Jsou to převážně plačtivé stavy maminky, nespavost a obavami, že se nezvládne o miminko dostatečně postarat. Nedalo mu to a napsal na email, jenž byl na stránce. Popsal Mariin stav do detailů. Netrvalo dlouho a přišla mu odpověď. A tak si napsal s paní doktorkou Hrušinskou několik mailů, po kterém se společně domluvili na tom, že se navštíví osobně. Hned příští týden v Praze.