Moje krásná jeptiška ✔️

24.

„Jau moje hlava,“ Jana pomalu zvedla své tělo do polohy sedu a rozhlédla se zmateně kolem sebe. „Kde to sakra jsem?“

„Jsi u Honzy,“ objevila se u ní Marie se sklenicí vody a šumákem. „Vypij to, bude ti líp.“

„To je určitě jed,“ zkoumala sklenku.

„Ne, ten mi byl zakázán. Je to obyčejný cécko,“ ozval se Honza z kuchyně.

„Jau, Bože, ať tolik neřve,“ chytila se za bolavou hlavu a stáhla obočí. Vypadala jako by se měla každou chvilku rozprsknout na malé střepy.

„Když mu to řeknu bude řvát ještě víc. Víš moc dobře, že udělá všechno, co by ti způsobilo bolest.“

„Tak jak ses vyspala?“ přišel za nimi Honza a řval, jako by Jana byla neslyšící. Jana schovala hlavu mezi kolena a Marie jen pokrčila rameny. Bylo až desivé, jak moc Honzu znala. Ale ještě víc děsivější byl způsob, jakým nenáviděl Janu. Někdy si říkala, že to nemyslí vážně, ale on ji vážně z celého srdce nesnášel. Byl by nešťastnější, kdyby zmizela povrchu zemského. Klidně by zaplatil NASA, aby dala vědět Ufonům, kdyby měl tu jistotu, že si ji odvezou zelení mužíci a budou na ni zkoušet pokusy.

„Debile!“ zavrčela. „Co tady vůbec dělám?“

„Přišla sis stěžovat. Sežralas mi večeři, co jsem připravil pro nás dva, poblila podlahu, což mi ještě zaplatíš,“ přivřel na ni oko a ukázal prstem. „A zničilas mi celý večer. S Klárou jsme to plánovali tři dny. Pak přijdeš ty a všechno pos…,“ nedořekl větu, protože mu Marie bouchla do žeber.

„Jani, chceme se s tebou na něčem domluvit,“ posadila se k ní. Jana jen nechápavě zvedla bolavou hlavu a čekala, co z ní vyleze. „Dozvěděli jsme se, že ten, koho sis měla brát, byl tvůj šéf a že tě vyhodil. Takže by nás zajímalo, co máš dál v plánu.“ Jana vykulila oči. Tohle vážně nečekala. Cítila se jako nějaká troska. Oni si ji normálně sjeli?

„Co je vám do toho? Jak si můžete dovolit mě sjíždět!“ rozčílila se.

„Hej, neskákej tu. Chceme ti pomoct!“ zklidnil ji Honza. Ukázal na ni prstem a rozkázal: „Sednout,“ jako by byla nějaký pes.

„Ne!“

„Jo! Tady si sedneš a budeš mě poslouchat!“ zařval na ni. Jana poslechla a ani nemukla. „Vím, že s rodiči dvakrát nevycházíš, takže… nastěhuješ se místo Marie do bytu mých rodičů a nastoupíš na její místo do obchodu.“

„Ale já přece nemůžu pracovat za kasou. Víš, co jsem dělala dřív?“ jejich nápad se jí ani trochu nelíbil. „Měla jsem perfektně našlápnuto k tomu, abych byla moderátorka hlavních zpráv a teď po mně chceš, abych bydlela v nějakým kamrlíku a projížděla potraviny pod skenerem. Ne, na to zapomeň!“ prudce si stoupla a vykřikla, ale hned na to si sedla a chytila se za hlavu. Kopla do sebe zbytek vitamínu cé.

„Jano, ale nikde není psané, že tu práci musíš dělat pořád. Jen do té doby, než si najdeš něco lepšího,“ přemlouvala ji Marie. „Já vím, že ve skrytu duše nejsi zlá. Jen tě potkalo hodně špatného.“

„Nejsi zlá, jen tě potkalo hodně špatného,“ napodobila Mariin hlas a dělala u toho ksichty. „Co ty o tom víš. Nikdy jsi o nic nepřišla, dostalas úžasnýho muže a čekáš dítě,“ ukázala na její břicho. Marie se usmála, protože to bylo poprvé, co nazvala to maličké dítětem. Ne smradem.

„Hele, klid jo. Tak úžasnej nejsem,“ mávl rukou Honza. Nos mu povyrostl nahoru, když ho Jana nazvala, jak ho nazvala.

„Jde o to, že všechno, co jsem v životě měla, je fuč. Přijdu sem a všude na mě vyskakuje tvoje štěstí,“ natáhla k Marii ruku.