Moje krásná jeptiška ✔️

11.

„Ach ano,“ vykřikla prsatá blondýna, kdy do ni Honza naposled přirazil a jejím tělem projela poslední vlna orgasmu. „Páni, to bylo něco,“ setřela si pot z čela a otočila se na Honzu, který se z ní svalil a hned si začal oblékat kalhoty. „Kam jdeš?“ natáhla k němu ruku.

„Pryč,“ stoupl si na nohy a zvedl ze země košili. Oblékl si ji, zapnul knoflíky, zastrčil do kalhot, které následně zapnul. Z křesla si vzal sako a odešel, zatím co blondýnka nestačila zírat.

Honza se nenáviděl. Měl sex se ženou, která ho přitahoval a stejně myslela na jinou. Nemohl z hlavy dostat Marii To, jak tam stála v těch nádherných šatech. Představil si její tvář, když byl s blonckou, a až pak se mu to teprve začalo líbit. Když pak skončil a uvědomil si, že se nemiluje s Marií, měl na sebe vztek. Musel ji dneska ještě jednou vidět. Musel se tam vrátit.

****

Vstoupil do sálu a rozhlídl se. Hledal v davu lidí jediného člověka, který mu dokáže vykouzlit úsměv na tváři. Seděla tam jako baby v koutě v Hříšném tanci a on měl sto chutí si zahrát na Johnyho a říct, že Baby nebude sedět v koutě, ale neudělal to. Jen co ho Marie spatřila, zvedla se a šla opačnou stranou pryč. Rozeběhnul se za ní. Utekla zadním vchodem. Rozrazil dveře a utíkal, aby ji dohnal.

„Marie!“ křičel její jméno. Otočila se k němu. Chtělo se jí brečet, protože jí bylo jasné, co se stalo. A i kdyby ne, na límci jeho košile byl důkaz. Rudá rtěnka. Najednou jí popadl amok. Smutek se zlomil na vztek a ona do něj začala bušit.

„Zničil jsi můj sen. Využil jsi mě pro potěšení, obalamutil jsi mě a pak… pak jsi mě odhodil jako použité ponožky!“

„Co?“ dělal ze sebe hloupého.

„Neopovažuj mi tu lhát. Viděla jsem, jak s tou ženou nastupuješ do auta. Jak jsi ji líbal,“ přistoupila k němu a zavrčela ta slova přímo do jeho tváře. Honzovi zmlklo. Netušil, že to Marie viděla.

„Já…,“ neměl co by řekl.

„Ne, já to nechci vědět. Nechci se s tebou bavit a nechci, aby na mě mluvil. Už nikdy ti nedovolím, aby ses mě dotkl. Nejsem někdo, s kým si můžeš hrát. Jsem člověk, který měl svoje plány, ale pak padla do lsti hadovy. Byla jsem naivní. Možná jsem si myslela, že mě máš rád, ale ty sis jenom hrál. Všechno mi to došlo. Nikdy ti na mě nezáleželo!“ rozplakala se, ale ne protože ji ranil, ale protože měla strašný vztek. „Nikdy jsem pro tebe nebyla důležitá jako ty do pro mě. Dostal ses do mého nitra. Mám tě tam jako vzpomínku a nikdy na to nezapomenu, protože si chci pamatovat, jak to bolí!“ řvala na něj. Zatím co Honza jen stál a nic neříkal. Jen se díval, jak právě zničil něčí život. Ta holka měla všechno naplánované. Měla svoje plány, které on zničil, protože prostě chtěl.

„Stojíš a čumíš. Nic neříkáš. Proč? To tě tak vzalo, že jsi mi ublížil?“

„Omlouvám se,“ řekl jenom a sklopil hlavu.

„Nemám ti co odpouštět. To já jsem si to zavinila. Ale už je konec. Jsem ráda, že jsem zjistila pravdu teď a ne když bych udělala ještě nějakou chybu. Myslím, že už jich bylo dost,“ to bylo její konečné slovo. S tím odešla. Honza jen koukal, jak se mu vzdaluje a nechápal, co se to děje. Proč mu srdce buší nejednou tak bolestivě a chce se mu brečet? Proč si myslí, že ztrácí možná to nejlepší v jeho životě? Marie se pro něj stala mnohem víc než jen přítelkyní nebo milenkou. Marie mu přirostla k srdci a měla tam své místo. A možná proto by ji měl nechat jít. Ne! To nemůže!

„Marie,“ rozeběhnul se za ní. Chytil ji za loket a prudce ji k sobě otočil. Políbil ji a když už chtěl něco říct, ozvala se Matka představená.

„Honzo, Marie, co se to tady děje?“ celá v rozpacích k ním pomalu přišla a sledovala jednoho po druhém. Marie od Honzy rychle odskočila a hledala vhodná slova. Něco, čím by vysvětlila danou situaci. Něco, čím by se zachránila.

„Matko představená, to není její vina. Já jsem ji políbil,“ vzal to na sebe.

„Honzo, vy byste měl jít domů a Marie, vy běžte taky. Promluvíme si zítra,“ káravě se na oba podívala.

„Když dovolíte, nemáte mi co rozkazovat a Marii také ne. Pokud já vím, tak ještě nesložila přísahu. Může si dělat co chce,“ tvrdý pohled jí vrátil. Tak trochu to vypadalo, jako by hráli hru, kdo vydrží déle nemrknout.

„Ano, Matko, už jdu,“ sklopila zrak a uposlechla rozkaz své učitelky. Nechtěla mít ještě větší problémy, než má.

„Nikam nejdeš,“ chytil ji za zápěstí a držel ji pevně u sebe. „Kdo si myslíte, že jste, aby jste jí rozkazovala? Já s ní teď něco řeším a vy nás rušíte.“

„Honzo!“ okřikla ho Marie.

„Ne. Mám dost toho, jak vás k sobě lákají. Jsi svobodná žena. Krásná žena a já nechci, abys byla jeptiška. Chci tě mít pro sebe, sakra!“ mluvil dřív, než začal vůbec přemýšlet o svých slovech.

„My ale nikoho nelákáme. Marie přišla ze své vlastní vůle. Stejně jako všechny ostatní novicky. Jak se vůbec opovažujete…,“

„Bla, bla, bla,“ nenechal ji domluvit. „Marie nikam nejde, dokud si s ní nepromluvím.“

„Co kdybyste se zeptal jí, co chce? Zda tu s vámi chce zůstat, nebo jestli půjde se mnou?“ podívala se na Marii. Marie se podívala na Honzu a Honza na ni. Možná, kdyby Honza neudělal, co udělal, zůstala by s ním, ale on ji zradil. Zlomil jí srdce, a to moc bolelo. Ještě nikdy necítila takovou bolest, jakou ji způsobil on. A teď před ní stojí a žádá jí, aby s ním zůstala. Jenže ona nemohla. Prostě to nešlo. Honza nebyl muž, který by jí dal věrnost.

„Odcházím s Matkou představenou.“ Honza na ni upřel ještě víc svůj zrak. Otevřel pusu, ale nic neřekl. Uvědomil si, že všechno pokazil. Že Marie není jako ostatní ženy. To vlastně věděl od začátku. Právě proto se mu tak líbila. Ač nechtěl, pustil její ruku a nechal ji jít. Ono to tak pro ni bude i lepší. Co by s ním dělala? On přeci není Bůh, on je Ďábel.