Moje krásná jeptiška ✔️

25.

Honza vzal Marii pod rozkvetlou třešeň, aby ji mohl darovat sladký polibek. Byl první Maj lásky čas, takže tu lásku hodlal dát Marii pěkně najevo. Nejen, že z ní málem vylíbal duši pod tím nejkrásnějším stromem z vesnice, ale také ji vzal na večeři a doma se s ní pomiloval jako s princeznou. Čas utíkal jak splašený a oni pomalu a jistě měli vše přichystané na svatbu, kterou Marie chtěla mít venku na zahradě, kterou si sama vypěstovala a starala se o ni hned za domem. Byla ve čtvrtém měsíci těhotenství, takže bříško jí hezky rostlo. Miminko o sobě dávalo vědět v podobě bolestivých kopů do žeber. Klárka úspěšně ukončila základní školu a chystala se na střední do hlavního města, což Honza těžko snášel a Jana… Ta nakonec skončila v tom malém kamrlíku, který nechtěla a s uniformou prodavačky, jež k smrti nesnášela, protože ji rodiče vyhodili z domu. Nic nemohlo být lepší, než už bylo.

O ČTYŘI MĚSÍCE POZDĚJI

Dva dny před začátkem školního roku, se chystala Klárka na internát.

„Máš vážně vše?“ ptal se Honza, když Klárka dávala své věci do Janina kufru auta.

„Jo, tati, a kdyby náhodou ne, nic se neděje. Neboj, vše zvládnu. Jede tam se mnou máma, takže se nemusíš bát,“ ujišťovala ho s úsměvem. Tak nějak tušila, že i když jí bude třicet, otec si pořád bude myslet, že je malá holčička.

„No, to bych se hádal, ale budiž… Užij si to tam, hlaš se, dávej na sebe pozor a hlavně,“ zdvihl na ni prst, „žádné blbosti,“ ukončil své kázání.

„Rozkaz, kapitáne,“ zasalutovala mu a pak se rozloučila i s Marií. Objala ji a řekla strohé ahoj. Nastoupila do auta a naposledy zamávala. Honza tam stál a díval se, jak mu mizí z dohledu, když mu Marie položila ruku na rameno, leknutím sebou cuknul a uvědomil si, že pláče. Ani si toho nevšimnul. Jen cítil knedlík v krku, když si uvědomil, že Klárka už není malá holka a jednou ho opustí napořád.

„Zlato, ty pláčeš?“

„Ne, jen se mi potí oči,“ setřel si slzy a zhluboka se nadechl.

„Ale no ták. Klárka je velká holka, neboj, ona to zvládne,“ objala ho, ale přes obří břicho to bylo skoro nemožné. Blížil se čas porodu. Vlastně už se jen čekalo na to, až se miminko rozhodne navštívit tento svět. „Už tě ani neobejmu. Už bych to chtěla mít za sebou,“ hladila si bříško, které už bylo hodně nízko. Marie pomalu a jistě upadala do hrozných depresích. V noci nemohla spát, pálila ji žáha, měla oteklé nohy tak moc, že někdy nemohla chodit. Nejhorší však bylo ono nevědění. Nikdo si netroufl odhadnout, kdy přijde ona chvíle. Sice byly ještě tři týdny čas, ale Marie už chtěla rodit hned teď. „Lásko, máme celý byt pro sebe, co kdybychom se pomilovali,“ zkoušela na něj sexy pohledy. Ale Honza se nenechal zlákat. Moc době věděl, o co jí jde. Marie si totiž rychle zvykla na internetové rady. Hledala všude možně, jak uspíšit porod a jako nejlepší se jevil sex. Což on prostě odmítal.

„Nene, lásko. Davídek ví nejlíp kdy jít ven, takže ho necháme pěkně dopéct, a ty to na mě nezkoušej,“ cvrknl jí do nosu. Marie se ale naštvala. Odhodila ho od sebe a začala se vztekat.

„Jsi na mě pěkně hnusnej. Nikdy mi nic nedovolíš. Spíme spolu, jen když chceš ty a já jsem jenom otrok!“ Ano, z Marie se stala bestie podobě těhotné ženy. Hormony s ní hrály škatulata hejbejte se a ona se někdy přestala ovládat.

„Maruš, neser a přestaň se vztekat. Já vím, že už se to nedá vydržet, ale přeci nechceš, aby se malému něco stalo,“ šel na ni přeš city, což neměl dělat. Marie se rozplakala a utekla do domu, nebo se o to pokusila, se slovy: „Nenávidím tě, ty hanebný parchante!“