Moje krásná jeptiška ✔️

20.

„Táto,“ zařval Honza, jen co vešel do domu svých rodičů.

„Ahoj, synu. Táta je v garáži,“ přivítala ho maminka.

„Ahoj, mami,“ políbil ji na tvář. „Něco bych potřeboval a asi bych vám měl něco říct,“ vážně se podíval na svou maminku. Dal jí z obličeje pár blond pramenů.

„Och, tak to bude asi zajímavé. Dojdu pro otce.“ Za okamžik se vrátila i se starším pánem, který pajdal na pravou nohy. Pod nosem mu rostl knírek a na hlavě pár šedivých vlasů.

„Kdo nás to poctil svou návštěvou,“ usmál se.

„Já a zase já.“

„Tak se jdi umýt a já nandám oběd, kde nám budeš muset všechno povyprávět,“ zmizela v kuchyni.

„Jdu se raději umýt, nebo mě přerazí,“ i on zmizel. Honza zůstal sám. Začal procházet fotografie na stěně. Všude byl on. On jako mrně v kolébce. On jako vetší ve vaně. Nikdy nepochopil, proč jeho rodiče každé návštěvě ukazují jeho nahý zadek.

„Oběd!“ svolala je maminka. „Udělala jsem knedlo, zelo, a kuřo,“ zasmála se. „Vepřo došlo.“

„Já budu mít nějaký vepřo, i hovězo, tak ti donesu zase zásoby,“ posadil se a začal jíst. Nikdo neuměl tak dobře vařit jako maminka.

„Řekneš nám, co nám chceš říct?“ maminka se nemohla dočkat, až z Honzy vytáhne úplně vše.

„Takže, kde jen začít,“ spolkl sousto. „Asi tím, že bych se chtěl zeptat, jestli máte ještě ten volný byt?“

„Tobě nevyhovuje barák?“ zeptal se pochybovačně otec.

„Není to pro mě,“ krájel maso tak zběsile, že málem prořízl i talíř.

„Všimla jsem si, že se vrátila Jana. Je fajn, že to s ní zkusíš znovu, ale nemusí přeci bydlet v bytě. Může bydlet u tebe.“

„Ano, Jana je zpátky, ale rozhodně ne zpátky se mnou. Vlastně jsme spolu nikdy nebyli. Jde o někoho jiného. O Marii,“ přestal jíst.

„Marie,“ zapřemýšlel tatínek. „Pokud vím, tak ve vesnici je jen jedna Marie a ta je z kostela. Vlastně už ne. Prý se zapletla z nějakým blbcem a je těhot...,“ zarazil se a velmi pomalu se otočil k Honzovi.

„No to si snad děláš srandu!“ zařval a prašti do stolu. Vstal a rozeběhnul se na Honzu. Ten před ním utíkal kolem stolu a omlouval se. Maminka se začala křížkovat a prosit Boha o odpuštění a tatínek, ač pajdal, dohnal Honzu a chytil ho za tričko. Napřáhl ruku, že ho uhodí.

„Miluju jí!“ Ta slova ho ubránila od možné bolesti z facky. „Miluju ji a chci s ní být,“ řekl už v klidu.

„Myslíš to vážně?“ jako by se tatínek potřeboval ujistit.

„Jo. Jen jsem to pokazil a potřebuju pro ni byt. Proto jsem se ptal na ten váš. Napadlo mě, že by se jí tam líbilo a taky shání práci,“ podíval se na maminku, která vlastnila obchod. „Mohla bys ji zaměstnat.“

„Je těhotná.“

„To je snad problém?“

„Ne, vlastně ne. Ale proč se o ni nepostaráš?“ vrtalo jí hlavou.

„Nechce to. Jak jsem řekl. Zvoral jsem to a ona potřebuje čas. Udělám vše, aby ho měla a by poznala, že jí bude beze mě smutno.“

„Takže to znamená, že jí dáš prostor, aby poznala, že ho nepotřebuje?“ tatínek trochu nechápal její teorii.

„Jo. Tak nějak,“ pokrčil rameny. Táta ho pustil a někam se vytratil. Asi měl svého syna plné zuby. „Nejspíš jsem ho hodně naštval. I ty se na mě zlobíš?“ posadil se k mámě a chytil ji za ruce.

„Zlákal jsi novicku,“ kárala ho pohledem, ale pak ho pohladila po tváři. „Ale zamiloval jsi se. To je krásné,“ chtěla ho obejmout, ale v tom se vrátil otec i s klíči v ruce.

„Tady. Ať se jí tam líbí. Je to vybavené. Nechceme po ní nic. Platit jí to budeš ty a ať se staví u mamky v obchodě,“ tím Honzovi sebral všechna slova z úst. Váhavě si převzal klíče a s díkem otce objal. Tohle musel hned říct Marii.

****

Opět ji našel na zahradě. S Matkou představenou plela záhonky a něčemu se hlasitě smály. Nemohl se na ni vynadívat. Byla vážně jako anděl. Nejradši by skočil pod náklaďák, za to, jak se k ní zachoval. Všimla si ho. Chvilku to vypadalo, že za ním nepůjde, ale nakonec se zvedla a šla za ním.

„Co tady zase chceš?“ zkřížila si ruce na prsou.

„Něco pro tebe mám, nastup,“ otevřel dveře u spolujezdce.

„Nechci od tebe nic,“ otočila se na patě, ale Honza jí jedním rychlým pohybem přitáhl k sobě.

„Prosím. Slibuju, že z tohohle budeš nadšená,“ hodil po ní neodolatelný pohled. Marie jen protočila očima, ale nakonec jeho prosby vyslyšela.

****

Zastavili na malém sídlišti, které tvořily tři panelové domy a jedno dětské hřiště. Honza nic neřekl, jen šel k jednomu z paneláků, odemkl vchodové dveře a podržel je.

„Co tady budeme dělat?“ probouzela se v ní zvědavost.

„Uvidíš,“ šibalsky se usmál. Pobídl jí, aby šla do prvního patra a pak odemkl prostřední byt. „Vítej doma.“

„Doma?“ zarazila se.

„Ano. Tohle je tvůj byt. Nemusíš se o nic starat. O placení se postarám já a zítra skoč do obchodu. Je tam jedna paní. Ta tě velmi ráda zaměstná,“ přešel pomalu k ní a chytil ji za ruce. „Vím, že jsem to pokazil a že potřebuješ nějaký čas, abys poznala, že ti chybím...,“

„Honzo...,“

„Nech mě to doříct. Marie, miluju tě a chci, abys byla šťastná. Pokud ti tohle pomůže, tak prosím. Je to tvoje. Vše, co je tady je tvoje,“ ukázal na prostorný byt s vybavením. Mohla se rovnou stěhovat. Jen si naskládat věci do moderní skříně. „Jsi moje všechno,“ zajel jí prsty do vlasů a políbil ji jako ještě nikdy. Marie zavřela oči a poddala se mu. Oplácela mu polibky a chtěla víc. Mnohem víc. Jenže Honza se odtáhnul. Opřel si čelo o její a těžce polknul. „Budu muset jít,“ odtáhnul se od ní. Vložil jí klíče do dlaně a pak odešel. A Marie? Ta zůstala stát jako opařená. Vůbec Honzu nepoznávala. Nenechal ji k tomu vyjádřit. Nedovolil jí odmítnout tak šlechetné gesto a ještě, když mu dá jasně signál, že ho chce, odejde a nevyužije situace. Tohle zavánělo průšvihem.