Moje krásná jeptiška ✔️

17.

Marie si poklidně ležela v obří posteli a hladila Archanděla za uchem. Ten si spokojeně vrčel a natahoval k ní hlavu, jako by říkal, kde přesně chce drbat.

„Ale no ták, kotě," z koupelny vyšel Honza jen v ručníky kolem pasu a s druhým si utíral vlasy, „já mám být jediný chlap v týhle posteli. Vyfič, Kostě," ukázal psovy místo, ten ale odmítl jeho rozkaz splnit. Otočil se na záda a začal se kroutit jak had. „Fuj, ty snad ani nejsi pes," zašklebil se.

„Neurážej ho, je tak zlatý."

„I kdyby byl stříbrný, tak ho nechci ve své posteli," chytil psa a hodil ho na podlahu, ten zakňučel a uraženě utekl.

„Honzo, muselo ho to bolet," Marie vyletěla do sedu.

„Ale prdlajs. Jsem živočichář. Vím, jak se chovat k zvířatům a tenhle... nebo spíš tohle, je tak rozmazlený, že bude kňučet i když na něj zařvu. Nic jsem mu neudělal. Za to on mě zachlupatil postel. Marie, zlobíš," zvedl na ni ukazováček. Marie se nebesky usmála a schovala se pod deku. Hned šel k ní a začal ji lochtat. Pak se zastavil u bříška a políbil ho. „Ahoj, chlapáku, jak se máš?" pozdravil svého potomka. Maruška se zasmála. Přišlo jí to vtipné.

„Myslíš, že to bude kluk?" nadzvedla deku a podívala se na rozcuchaného Honzu.

„Musí, já už holku nechci."

„A já bych asi chtěla princeznu."

„Marie," zvážněl. Vylezl k jejím rtům a zlehka ji políbil. „Nebudeš jí nutit k víře, že ne?" na rovinu se zeptal.

„Ne, víru nemůžeš vnutit. Víra si tě najde sama," hladila ho po mokrých vlasech,

„Bože," podíval se k nebi. „Ukradl jsem ti tu nejlepší ženskou. Sušíš, kámo," pak se podíval Marii do očí a spojil s ní rty. Zajel jí rukou do rozcuchaných vlasů a přetočil se na záda.

„Honzo," do jejich pokoje vešla bez klepání Jana. „Ach, to je tak roztomilé," opřela se o futra a usmívala se na ně.

„Víš, co bude roztomilé? Když vypadneš," odsekl jí.

„Honzo, nebuď nevychovaný," plácla ho po rameni a slezla z něho. Bylo jí trapné provádět takové intimnosti před jinou osobou.

„Co chceš, Jano?" otočil se na bok a podepřel si rukou hlavu. Marie zatím přešla ke skříni, aby si vybrala něco na sebe.

„Zkus tohle a tohle," vytáhla jí tmavé džínové šortky bílou košili na zavazování. „Věř mi, budeš v tom vpadat skvěle," mrkla na Marii.

„Nevěř jí ani nos mezi očima, zlato. Je to zákeřná mrcha," zasmál se. „Obleč si, co chceš. A nebo taky nic. To bude úplně nejlepší."

„Honzo, ty jsi strašný. Jdu si dát sprchu a pak můžeme do toho kostela," odešla do koupelny a zavřela za sebou dveře.

„Dej mi minutu. Musím se oblíknout. Udělej mi zatím kafe," vyhnal Janu.

„Netušila jsem, že chodíš do kostela," pousmála se.

„Nechodím, jen tam opravuju střechu a Marie tam chodí za dětmi. Víš, existuje něco, jako dobrý skutek. Udělat něco pro druhé, je taky dobrá věc. Třeba jako vzdát se svých snů a postarat se o dceru."

„Trhni si, blbečku. To kafe si udělej sám," uražen se otočila a odešla.

„Jo, raději jo. Ty bys mi do něj mohla dát jed," přešel ke skříni a vytáhnul si monterkové kraťasy a bílé tílko. Pak šel dolů do kuchyně, kde už seděla Klárka u stolu a snídala. Políbil ji na hlavu a popřál dobré ráno. Šel si rovnou nalít kávu a pak se posadil ke Klárce. „Dík," ukradl dceři koblihu a kousnul si do ni.