Moje krásná jeptiška ✔️

23.

„Tak jo, jsi připravená?“ Honza tleskl rukama a podíval se na Klárku.

„Já? To bych se spíš měla zeptat tebe, nemyslíš?“ zasmála se, protože její papá vypadal, že každou chvilku omdlí.

„No, já jsem asi mimo. Nějak nemůžu uvěřit tomu, co dělám. Dělám správně, že?“ hledal u své dcerky odpověď.

„Tati, děláš to nejlepší, co jsi kdy v životě udělal. Teda, kromě mě,“ zavtipkovala.

„Tak jo, teď vypadni někam ven a dej mi aspoň tři hodiny klidu,“ začal do Klárky strkat, čímž ji dostal až ke dveřím.

„No jo ty svůdníku, aby ses nezbláznil. Držím ti pěsti,“ ukázala mi stisknuté dlaně a zářivě se usmála.

****

Asi dvacet minut po Klárčiným odchodu na hlavní dveře někdo zaklepal. Nastrojený Honza v košili a v tmavých džínách, utíkal otevřít. Úsměv mu klesl, když za dveřmi místo brunety, objevil blondýnu. A měla ji jak z praku.

„Ty,“ ukázala prstem a podívala se na něj zpod tmavých řas. „Všechno je tvoje vina. A nečum na mě tímhle tónem,“ strčila do něj a šla rovnou dovnitř.

„Ne, ne, ne, vypadni ty tu nemáš co dělat. Mám svoje plány a určitě do nich nezapadá ožralá blbka,“ začal panikařit. Ona mu zas všechno pokazí. Chtěl si udělat hezký večer s Marií, podstoupit jistý krok k tomu, aby jejich vztah nabral na vážnosti a teď si sem přijde tahle blonďatá megera a všechno pokazí. Šel za ní do kuchyně.

„Co to žereš, ty… ty!“ neměl na ni slova. Seděla tam a jedla rukama večeři, kterou přichystal pro něj a Marii. Normálně vyžrala oba talíře! „Ne, nepij to víno, nebo přísahám, že tě zabiju,“ ale ona ho vychlastala do poloviny. Pila rovnou z lahve. Zakláněla hlavu a nechala do sebe téct tekutinu. „Fuj, jsi nechutná. Jak se takhle můžeš chovat? Všechno jsi zničila!“ zařval na ni.

„Já, jsem právě nic nezničila,“ ukázala na něj a šla k němu motajícím se krokem. „To ty. Nejdřív, když sis nechal Klárku a pak když jsi mi ji vzal. Hele, já neříkám, že jsem suprčupr máma, ale kurva! Mám taky právo na to, abych ukázala, že na to mám a já bych na to měla, kdyby tady nebyla ta panna Marie a nezbouchnul bys ji,“ chtěla se chytit stolu, ale nějak neodhadla vzdálenost a letěla k zemi. Naštěstí ji Honza chytil dřív, než si mohla ublížit. Až pak mu došlo, že ji měl nechat. Třeba by se jí v té hlavě rozsvítilo, kdyby se do ni praštila. „Chytil jsi mě, ty můj hrdino,“ plácla ho po obličeji. „Chceš něco říct?“

„Ne, a nedejchej mi do obličeje. Táhne to z tebe jak ze sudu.“

„Stejně ti to řeknu.“

„Ne, prosím. Jdi domů,“ naléhal na ni. 
„Nikam nejdu,“ trhla se od něj a dupla nohou. „Budu tu, dokud mě nevyslechneš. Jak je možný, že jsi šťastný? Měl jsi trpět, jako jsem trpěla já. Víš, jak mi bylo, když jsem opustila své dítě? Celý dva roky jsem se z toho léčila. Pak, už mi bylo dobře a začala jsem žít s tím, že je se svým tátou a že je šťastná. Taky jsem byla. Měla jsem se vdávat, ale ten bastard mi zahejbal s mou kamarádkou. Takže nic. Pak mi začala Klára psát a já ji odepsala. Potřebovala jsem si s někým popovídat. Bylo to fajn. Jen jsem si uvědomila, že to není kamarádka, ale moje dcera, že s ní nemůžu probírat svoje problémy a tak jsem si řekla, že sem přijedu a budu se chovat jako máma. Ale když jsem tě viděla, jak si vedeš skvělej život, probudila se ve mně žárlivost. Chci to taky!“ opět si dupla a rozplakala se. Skočila mu do náruče a objímala ho. „Honzo, proč jsem tak vadná,“ rozplakala se ještě vic. Honza tam stál s rukama podél těla a převracel oči.