Moje krásná jeptiška ✔️

15.

Nastal den D. Hodina H. Minuta M. Vteřina V. Prostě čas, kdy měla dorazit Jana. Maminka Klárky. Honza měl od rána žaludeční křeče. Klárka si nemohla vybrat vhodné oblečení. Jen Marie věděla, co dělat. Nejlepší byla modlitba za to, aby vše dobře dopadlo.

„Kláro, nevidělas někde tu mojí flašku?“ nakouknul do jejího pokoje Honza.

„Nechlastej, nebo se opiješ, než dorazí.“

„Kde je Marie?“

„Netuším,“ pokrčila rameny a dál vybírala vhodné oblečení. Šel se tedy podívat do Mariina pokoje.

Honza trval na tom, aby se Marie okamžitě přestěhovala k němu a ona zas na tom, že s ním nemůže prozatím sdílet lože, což Honzu popravdě dost naštvalo. Chtěl ji mít vedle sebe jako ženu. Ale Marie potřebovala čas, aby se z ní stala taková žena, kterou si Honza přál mít. Ani v pokoji nebyla. Za to tam ale našel plno předmětů vyobrazující církev. Ohrnul nad tím nos.

„Je tady, je tady!“ zařvala Klára a začala utíkat po domě jako zblázněná.

„Je tady,“ stuhnul Honza. „A já nemám svojí flašku.“ Tu flašku teď potřeboval víc než kdykoliv jindy. Šel dolů, i když se mu nechtělo. Díval se, jak se jeho dcera objímá s tou primadonou, jako by byla nejlepší ženská na světě. „Potřebuju alkohol. Hodně moc alkoholu,“ ani se s Janou nepřivítal. Odešel do kuchyně, kde konečně našel svou kámošku vodku. Divné, byla mezi čistidly. Pil rovnou z flašky. Hrdlo ho pálilo, ale on dál pil. Odcucnul se od hrdla, aby se neopil. Alkohol mu pomalu ale jistě koloval v krvi přímo do mozku. Hlasitě si krkl a podíval se z okna. Marie se vrátila. Na tváři mu pohrál úsměv. Konečně… Jeho spása. Viděl ji, jak jde k domu a v ruce drží nějaké koště. Šel za ní.

„No čau, je fajn, že jsi vylezl,“ mluvila na něj z dálky Jana a napřáhla k němu ruce, ale on kolem ní jen prošel a ani si ji nevšiml. Jeho pozornost upoutala pouze Marie.

„Ahoj, zlato. Kde jsi byla?“ chytil ji kolem pasu a políbil ji. Marie se od něj stydlivě odtáhla.

„Tady ne, vidí nás Klárka a ta žena,“ pak jí to došlo. „Ta žena! Ona už dorazila?“ plácla se do čela.

„Marie, co je ta věc v tvých rukou,“ ukázal na koště, které se hýbalo a prapodivně smrdělo.

„To je pes,“ chytila psa za trup a pozvedla ho k Honzovo obličeji. Ten jen o milimetr stihnul uhnout. Jinak by ho pes pokousal. „Je krásný, že jo? Představ si, že ho někdo uvázal u kostela. Nebude ti vadit, když si ho nechám?“ začala se s tou věcí mazlit. „Vypadá to na kokršpaněla. Je to ještě štěně takže si nejsem jistá.“

„Marie, ta věc není pes, ale živý smeták,“ jen to dořekl, Marie zacpala psovy uši.

„Pš, mohlo by se ho to dotknout. Honzo, prosím, slibuju, že s ním nebudou problémy,“ udělala na něj roztomilý kukuč.

„Dobře, ale vykoupej ho,“ zamračil se na psa. Pak chytil Marii kolem pasu a šel ke Klárce a Janě. Obě je pozorovaly zpovzdálí. Klárka se usmívala a Jana měla hubu dokořán. Byla to žena střední postavy, ale za to ji měla vysportovanou. Úzké džíny zviditelnily její dokonalý zadek a ze zeleného výstřihu jí vykukovala černá krajka od podprsenky. Blond vlasy měla po ramena a vlnily se jí od přírody. Modré oči upínala na Marii a Honzu.