Moje krásná jeptiška ✔️

14.

Z Klárčina pokoje ozývala hlasitá hudba, kterou ona doprovázela svým zpěvem a něco, čemu říkala tanec. Stála zády k zrcadlu a špulila na něj zadek. Dělala s ním pohyby podobné sexu a vztekala se, že jí to nejde.

„Kláro,“ vešel do jejího pokoje, ale hned zašel, když viděl, co dělá. Některé věci prostě asi nikdy nepochopí.

„Sakra tati, neumíš klepat!“ vztekala se.

„Odteď už takovou chybu neudělám, slibuju. Můžu dál?“

„Jo,“ vyzvala ho.

„Potřebuju s tebou o něčem mluvit. A je to vážné,“ posadil se na její postel a vyzval ji, aby se posadila k němu.

„Ty vole, asi se trochu bojím,“ bojácně se posadila a čekala, co z něho vyleze.

„Neboj, ona je to vlastně dobrá zpráva,“ usmál se.

„No, tak teď jsem z tebe v lese,“ nevěděla, která bije.

„Co takhle kdybychom byli tři a časem čtyři?“ řekl na rovinu. Dle něj byla Klárka na svůj věk vyspěla.

„Tati, koho jsi ojel, proboha,“ no, neříkal to?

„Klidni slovní, mladá dámo,“ ukázal na ni prstem.

„Pardon. Tak o koho jde?“ bála se to vědět. On totiž Honza nikdy neměl dobrý vkus. Tedy… vzhledově to byly krásné ženy, ale to bylo všechno.

„Jde o…,“ odmlčel se. „Marii,“ řekl potichu. Jakmile to Klárka zaslechla, nevěřícně se nadechla a přikryla si ústa dlaní.

„Táto, ty ses vyspal s jeptiškou?“ ne, to bylo moc i na Honzu.

„Ještě není jeptiška a ani nebude. Marie je úžasný člověk a já ji mám vážně rád a ty vlastně taky. Včera jsem zjistil, že je těhotná. Pochopím, když to na tebe bude moc, ale věřím, že spolu budeme všichni dobře vycházet.“ Klárka nějak ztratila slova. Pak je ale našla.

„Tati, mám Marii vážně ráda, ale asi bych ti měla taky něco říct,“ zvážněla.

„No povídej. Víš, že mně můžeš říct cokoliv,“ podpořil jí.

„No, víš… Já…,“ bylo to pro ni tak moc těžké.

„Bože, nejsi snad těhotná, že ne,“ opět se o něj pokoušely mdloby. Sakra, myslel si, že je větší chlap.

„Ne, jsi blázen?“ zděsila se. „Jak tě tohle mohlo vůbec napadnout,“ vypadala uraženě.

„Já nevím, ale chodíš kolem toho jako kolem horký kaše. Tak už to vyklop.“

„Dobře. Už nějaký čas si píšu s mámou.“ Tak tohle nečekal a dost ho to šokovalo. Jak se k ní vůbec dostala? „Psala jsem ji na facebooku a ona odepsala.“ Aha, takhle. Proč ale neodepsala jemu? „Říkala, že jí to mrzí, ale bála se, že bych ji nenáviděla. Já vůbec nevím, jestli jí věřím, ale je to máma a já bych ji chtěla poznat. Domluvily jsme se a přijede,“ stáhla rty do úzké linky, když viděla, jak se táta drží, aby nezačal nadávat. „Tati, ať je to, jak chce, jsi pro mě nejdůležitější člověk na světě a tebe miluju víc. Chci, abys byl šťastný a pokud je tvoje štěstí Marie, tak za ni jdi,“ objala ho a popřála mu hodně štěstí. Někdy si říkal, že je Klárka moc dobrá, aby byla jeho dcerou. Nějak se mu musely splašit geny, když ji dělal. Možná za to mohl ten alkohol. Ona byla prostě dokonalá.

„Kdy přijede?“ držel jí pevně v objetí, jako by ji měl ztratit, což si vůbec neuměl představit.

„Nezabij mě, prosím,“ stiskla víčka k sobě a řekla: „Zítra.“

„Cože!“ vyjeknul Honza a odtrhnul se od ní.

„Já jsem ti to chtěla říct, pořád jsem hledala vhodný čas, a teď mi to přišlo jako dobrý čas,“ pokrčila rameny a zakryla si obličej, před jeho nataženou rukou.

„Já tě vážně praštím, Kláro!“

„Nebij mě, budu blbá!“

„To už jsi, máš to v genech a z obou stran!“ vstal a odešel. Musel se jít vyvětrat. Rozdýchat tu zprávu, že se ta mrcha vrací. Vytáhnul z kapsy mobil a vytočil její číslo. To, co měl uložené od té sudové noci. Tajně doufal, že si ho nezměnila. Nebo ne, doufal, že si ho změnila.

„Honzo?“ ozvalo se. Do prdele, zaklel, když to poprvé v životě zvedla. „Jsi tam?“

„Jo jsem. Jsem tu celou dobu, na rozdíl od tebe. Co si vůbec myslíš? Jak tě mohl napadnou, že přijedeš? Jak si můžeš vůbec dovolit komunikovat s mojí dcerou a mně o tom nic neříct!“ řval na ni, zatímco šel a šel aniž by věděl kam.

„Honzo. Já jsem její matka. Mám právo s ní mluvit. Vím, že jsem se chovala hrozně…,“

„Hrozně?“ začal se smát. „Tak prej hrozně,“ dostal totální záchvat smíchu. „Ty krávo jedna. Nechovala jsi se vůbec. Nikdy jsi tu nebyla. Neslyšela jsi její první slovo, neviděla jsi první kroky, nebylas tam, když měla první horečku. To já jí utíral nos, když měla rýmu. Nespal jsem celý noci. Já a byl jsem na to sám. Bylo mi šestnáct a zvládl jsem to, zatímco tys ji opustila. A teď, když je skoro dospělá, se chceš angažovat. Jdi do prdele!“ zařval na ni a típl hovor. Ocitl se před kostelem. I jeho podvědomí chtělo být s Marií. Stála na zahradě a zas kolem sebe měla plno dětí. Zahlédla ho a vydala se k němu. Nedočkavě čekal, až bude u něj. Jen se tak stalo, silně ji objal. Tohle potřebovat. Cítit někoho, koho miluje.

„Honzo, stalo se něco?“ nějak podivně se chvěl.

„Strastně moc věcí,“ vydechl a stále ji objímal. „Řekl jsem o nás Klárce. Ona mi na oplátku řekla, že si píše s mámou. Zítra ta svině přijede. Právě jsem s ní volal a řval jsem na ni. Bojím se, že mi Klárku sebere,“ přiznal. Měl pocit, že jen s Marie mu může pomoc.

„Projdeme se?“ nabídla mu. Jen kývnul. Pustil ji ale ne úplně. Objal ji kolem pasu. Nějak se jí neustále musel dotýkat.

„Myslím si, že Klárka má právo poznat svou matku a ty se nemáš čeho bát. Klárka ví, kdo se o ní celou dobu staral.“

„Kéž bys měla pravdu,“ těžce vydechl.

„Mám. Vidím, jak tě Klárka miluje.“

„A ty, miluješ mě?“ stoupl si před ní a začal ji hladit po tvářích. „Koukám, že nemáš roucho. Už jsi to řekla Otci?“ Marie kývla a podívala se mu do očí. „A co ta první otázka?“ Marie nevěděla, co mu má říct. „Prosím, řekni něco,“ pošeptal a sklonil se pomalu k ní. Kmital pohledem z jejích očí na rty. „Miluješ mě, Maruško moje,“ už chyběl jen kousek. Marie celá strnula. Srdíčko jí tak rychle bilo, že měla pocit, jako by každou chvilku měla umřít. Hlava se jí motala, v břiše se jí rozletěl roj motýlů a ona se zničehonic začala smát.

„Miluju tě,“ pošeptala a vyplnila tu maličkou mezírku co je dělila. Poprvé ho políbila ona a ne on a bylo to krásné. Zapomněla úplně na všechno. Byla jen ona a on.