Moje krásná jeptiška ✔️

16.

„Zlato, pokud ti to pomůže, tak klidně křič," Honza držel Marii za ramena a povzbuzoval ji, aby dala svému vzteku volnost, ale ona nechtěla. Slzy se jí draly z očí, ale ona je tam chtěla nechat. Nechtěla ze sebe tu zlost na Janu vymítit. Taková ona nebyla. Nikdy na nikoho neměla vztek. Tedy, až na Honzu, ale tohle bylo jiné. Ona pociťovala nenávist. Nenávist byla zlá a Marie nebyla zla. Zhluboka vydechovala, až prskala Honzovy do obličeje. „Uvidíš, že ti to pomůže."

„Nech mě být," odhodila ho od sebe.

„Jo, klidně mě prašť. I to je dobrý nápad," postavil se jí jako boxovací pytel.

„Ona je...," zavrčela. „Ona mě...," vydechla. Trhla rukama dolů a mačkala je v pěst.

„Pinda," dořekl větu za ni.

„Je zlá. Chtěla mě urazit a urazila. Proč?" nedokázala to pochopit. „Byla jsem na ni přeci tak milá. Nic jsem jí neudělala," stáhla obočí. „Nebo ano?" hledala u Honzy odpověď.

„Ne, kočko. Nic jsi neudělala špatně. To ona. Vždycky byla taková. Královna školy," odfrkl si. „Lásko, ale tobě nesahá ani po kotníky," objal ji. „Ale to prádlo by ti kurevsky seklo," pošeptal.

„Honzo!" napomenula ho.

„Jo já vím. Nemám být sprostej," usmál se.

„Honzo!" napomenula ho znovu, protože poprvé to udělala z toho důvodu, že měl smilné myšlenky. Honza je provokativně zasmál, čímž rozesmál i ji.

„Vidíš, už je to lepší. Teď půjdeme dolů a víš co? Já už vím, jak ji potrestám. To jí nedaruju," šibalsky na ni mrkl. Marie se vážně bála toho, co má Honza v plánu.

.....

„Počítám s tím, že na penzion se nechystáš, co?" měřil si Janu pohledem.

„No, když budeš tak hodnej," pomalu přešla k němu. Zastavila se těsně u něj, co se vůbec nelíbilo Marii. Pocítila v sobě zvláštní pocit. Svíral se jí žalude. Srdce jí strašně bušilo a měla moc velikou chuť té mrše omlátit hlavu o zeď. Ono by vlastně ani nevadilo, kdyby si ukopla prst u nohy a nějaký tvrdý roh. „A necháš mě tady přespat, budu ti vděčná," položila mu ruce na ramena a dívala se mu upřeně do očí. Vůbec mu nevadilo že hned vedle stojí Marie.

„Zapomeň," sundal jí ze sebe a odstoupil od ní. Marie v duchu křičela radostí.

„Ale no tak, tati, vždyť už je pozdě, nemůžeme ji vyhnat jen tak na penzion," prosila Klárka, a to byla přesně ta chvíle, kdy Marii rozměklo srdce. Nemohla koukat na to, jak je Klárka smutná.

„Bude nejlepší, když bude zde. Klárka bude mít aspoň maminku u sebe." Honza do ni zapíchl pohled. Ona mu kazila plány.

„Marie, ale já už nemám volný pokoj. Ten máš přeci ty," uvedl věci na pravou míru.

„No, možná už je načase, abych spala s tebou," přitulila se k němu, aby dala Janě jasně najevo, že Honza je její.

„Vážně?" usmál se.

„Ano," nechala se od něj políbit. Cítila na sobě Janiny pohledy. Milovala pocit vítězství.

....

A tak se Marie přestěhovala k Honzovi. I když z toho byla krapet nesvá, nemohla dovolit, aby byla Klárka smutná, nebo se k němu nastěhovala ta potvora.

„Marie," Janina hlava vykoukla zpoza dveří, zrovna, když si Marie hledala ručník a něco na spaní.

„Ano?" nechtěla s ní být v jedné místnosti a ještě k tomu sama.

„Chtěla bych se ti jen omluvit. Nemyslela jsem to zle," vstoupila do ložnice s hromádkou oblečením v ruce. „Chtěla bych, aby sis to vzala. Ne proto, že tě chci urazit, ale proto, že bych ti chtěla pomoct. Klárka mi něco říkala. Já to chápu, ale muži jsou nevyzpytatelní," bez dovolení se posadila na postel. „Honza by se za tebe mohl stydět, a to přeci nechceš. Tohle ti pomůže k tomu, aby se to nestalo," odložila hromádku na postel. Marie si ji prohlédla. Začala uvažovat ne jejími slovy. Možná měla pravdu. Sama věděla, že její oblečen nepatří do tohohle století, ale nevšimla si, že by se Honza nějak styděl nebo něco podobného. Jenže takovou věc vám nikdo neřekne. A ten kdo vás miluje už vůbec ne. „Mám pravdu, a ty to víš," mrkla na ni. Nech si to. Ještě se do toho vejdeš, než se prcek narodí," podívala se na její břicho. Marie měla tendenci si bříško zakrýt rukama, aby to maličké ubránila, ale nakonec to neudělala. „Už víš, kdy máš termín?"

„Za osm měsíců," hned odpověděla.

„To je krásné. Blahopřeji. Musíš Honzu hodně milovat, když jsi se vzdala svého plánu. I já měla své plány a Honza mi je také zničil, nebo se o to pokusil." Marie přivřela nad jejími slovy oči. Jak také zničil. Marie byla šťastná. „My ženy se musíme věčně podřizovat mužům. Byla dohodnuta adopce, ale on to všechno musel pokazit. Najednou se v něm probudil otcovský cit, nebo co?" odfrkla si. „Já neříkám... Klárka je úžasná holka. Jen nemám to, co má Honza. Mateřství. Proto jsem odešla. Teď doufám, že to v sobě nějak nastartuju. No, ale jak říkám. Chtěl, abych tu s ním zůstala, ale já měla své sny a nechtěla jsem to měnit. To ho naštvalo. Myslel si, že když on změknul, že to udělám taky. Jenže já nepodlehla. Vy ano, neříkám, že je to zlé," hned zvedla ruce do obranného gesta. „Jen tím chci říct, že jste se jím nechala ovládnout a vybrala jste si lásku k němu, místo k Bohu. Tak, jak jste měla v plánu. Není to zlé, jen zas vyhrál muž," vstala a s úsměvem odešla. Marie z ní a z jejího dialogu byla tak nějak mimo. Nějak nechápala, co tím chtěla říct. Jedno však bylo jisté. Donutila ji uvažovat nad tím, zda se Marie rozhodla správně.