Moje krásná jeptiška ✔️

1.

„Kláro, jestli tady nebudeš do pěti minut, jdeš do školy pěšo," naštvaný otec stál u vchodu a kontroloval hodinky. Vypadal, jako by vypadl z reklamy na nanuk Mrož. Pevné, svalnaté paže, tvrdé rysy v obličeji. Blond vlasy střižené do moderního stylu a nebesky modré oči.

„Jsem tu. Jsi hroznej fotr," za svou poznámku si vysloužila pohlavek.

„Sklapni smrade. Měla bys mi líbat nohy za to, jakej jsem. Kdo jinej dá patnáctiletý holce tolik volnosti, jako máš ty?" zamkl dům a vyšel do slunného dne. „Kurva, dneska je horko," ovál se rukou. „Taky sis mohla na sebe vzít něco, co zakryje tvoje tělo," narážel na její krátké džínové šortky a tílko pod prsa.

„Kozy, prdel a pičku mám schovanou," chytila své dlouhé blond vlasy a udělala si vysoký culík.

„To je taky pravda," nastoupil do dodávky a nastartoval. Odfrkl si, když ho zasáhlo skleníkové teplo. „Tady se nedá dýchat."

„Pustím klimožku," natáhla se, aby tak učinila. Pak zas zasedla a začala si hrát s mobilem.

„Dneska mám nějakou práci na kostele, tak mě nečekej," setřel si pot z čela.

„Radši do něj nechoď, mohl bys shořet," zasmála se.

„Jsi nevychovanej smrad," usmál se, protože jeho dcera měla pravdu. Jo, byl to hříšník od hlavy až k patě. „Jen tak mimochodem, tobě bych to taky nedoporučoval."

„Nikdy bych tam nešla. Nesnáším pánbíčkáře. Minule na mě jedna bába flusla a máchala kolem mě krucifixem. Nesnáším ty důchodce tady. Pořád na mě něco mají," klepala prty na displej.

„No, nevyhovujeme jejím představám, ale můžou si co?" čekal, až jeho dcera dopoví větu.

„Nasrat," nastavila pěst a ťukla si s ním.

„Jsme tu," zastavil. Klára vyšla z auta a pořádně práskla dveřmi.

„Ty mrcho, tohle ti vrátím," řekl si pro sebe. Počkal, až dojde ke svým kamarádkám a zavolala: „Čau zlatíčko, miluju tě!" všichni se v tu chvíli podívali na něj, pak na Klárku a někteří, ti větší, se začali smát. Klára na otce začala dělat držky a protáčet oči. „Jo, a tu popelku máš v posteli," se smíchem odjel. To, co řekl, bylo bráno s vtipem, ale vlastně to byla pravda. Když se ve svých šestnácti dozvěděl, že holka, s kterou si jen užil, otěhotněla, nechtěl děti ani vidět. Ale pak se v něm něco zlomilo. Přesně to bylo, když se na ni poprvé podíval. Byla to láska na první pohled. Nechal si ji a vychovával ji s pomocí svých rodičů. Jak šel čas, jeho dcera rostla a stala se jeho kamarádkou. Zavedl svou vlastní výchovu s názvem Dělej si, co chceš a kdy chceš, a musel uznat, že z ní vyrostla krásná, chytrá a slušná holka... No, s tou slušností by to zas tak nepřeháněl, ale byl rád, že se potatila.

Zaparkoval u kostela a podíval se na něj.

Když vystoupil a dostal se na samý práh Božího domu, zaváhal. V hlavě se mu ozvaly slova jeho dcery. Co když tam vkročí a usmaží se?

„Honzo." Zaslechl milý hlas. Zvedl hlavu a viděl, jak se na něj usmívá otec Otakar. „Jsem rád, že jste tady. Už nám doslova teče do bot," s nataženou rukou k němu došel. Honza mu podal tu svou.

„Zdravím. Otče," stále váhal, zda to risknout a vstoupit.

„Pojďte, ukážu vám, kde to teče," s rukou na zádech ho chtěl vtáhnou dovnitř, ale Honza stál pevně na svém místě. „Děje se něco?" čtyřicátník na něj stáhnul své husté, černé obočí a černými oči se mu zavrtal do těch jeho.

„Nestane se mi nic, když ten práh překročím, že ne?" vážně se bál o svůj život.

„Ale kde pak. Náš Pán u sebe vítá každého. Ať jste hříšník, čí ne. Ale o vás si nemyslím nic špatného. Nejste hříšník."

Jo, to by mu asi neměl říkat o té holce, co jí to včera udělal zezadu, projelo mu hlavou a při vzpomínce na její dokonalé tělo, mu cuklo v kámošovi. Už jen tohle byl hřích, ale i tak udělal první krok do chladné budovy. Nechal se vézt dál. On totiž Honza byl takový kluk pro všechno. Co bylo zničené, opravil. Co bylo potřeba zařídit, zařídil. Kde byl potřeba jídla, tam ho dovezl ze své farmy, kde měl od všeho něco. Maso, zeleninu a bylinky. Jednu obzvlášť vzácnou bylinku. Říkal ji Marie. Ano, byla to marihuana, kterou si sem tam dal na nervy. Být rodič je někdy strašně namáhavé.

Čím blíže byly u místa činu, tím více se brodil ve vodě.

„No, vidíte, už to tedy neteče, vypnuli jsme přívod vody, ale ten zas budeme potřebovat na tu slavnost. Doufám, že jste nezapomněl, že budete náš hlavní dodavatel jídla?" držel si svůj hábit, aby si ho nenamočil. Honzovi to bylo fuk. Má mít mokrá chodidla nebo i kotníky.

„Nebojte, otče. Já se o to postarám i o vaši vodu i o dovoz jídla," poplácal ho po zádech, možná až moc silně, protože sebou otec trochu cuknul. „Omlouvám se," nemohl jinak než se zasmát.

„Otče, matka představená si vás žádá," promluvil tak něžný hlásek, že se Honzovi chtělo zvracet. Otočil se a za ním stála ještě něžnější květinka s tmavými vlasy, snědou pletí, plnými rty, dokonalou postavou a...

„Naprosto šukačí oči," vyletělo z něj. Jakmile si uvědomil, že to řekl nahlas, vykulil oči a skousnul si rty, aby se nezačal smát. Otec i ta chudinka se na něj podívali, jako by měl vyvolat samotného satana. Bylo ticho... ticho jak v kostele.

„Om...," nemohl mluvit, protože mu v krku hrál smích.

„V pořádku," řekl radši otec. „Tohle je naše novicka. Už brzo složí přísahu a vstoupí do řádu. Marie, dejte prosím tady Honzovi, co bude...," přestal mluvit a otočil se na Honzu, který už to nevydržel a začal se smát jak blázen. Ona se jmenuje jako jeho bylinka, projelo mu hlavou.

„Otče, jste si jistý, že to není ďábel?" Marie se vystrašeně dívala na toho blázna před sebou, který se jí ani trochu nelíbil.