Moje krásná jeptiška ✔️

12.

I když Marie dala Honzovy jasně najevo, že s ním už nechce nic mít, on se nechtěl vzdát tak lehko. Využil toho, že kostel potřeboval novou střechu. Nabídl se otci Otíkovi, nebo-li Velebnosti, jak mu začal říkat, s opravou.

„To po vás, Honzo, nemohu chtít,“ odmítal. „Tato práce nebude na den, či dva. A hlavně, já nemám finance na to, abych vám zaplatil.“

„Ale já za to nic nechci, Velebnosti. Udělám to rád a zadarmo.“ Otec se začal kuckat šokem.

„To nemůžete myslet vážně?“ řekl v doznívajícím kašli.

„Ale ano, Otíku, myslím. Takže,“ poplácal ho tak silně do zad, až Otík udělal dva kroky do předu. „Nějaký materiál mi zbyl, když jsem si renovoval střechu já. Není toho málo, ale kdyby to i přesto nestačilo, dokoupím ho.“ Ta slova v Otci vyvolala opětovní záchvat kašle. „Jste v pořádku, Velebnosti?“

„Ne, mám pocit, že bdím.“

„No tak hezky vstáváme a jde se makat,“ usmál se a vykročil ven, kde ho ozářilo sluneční světlo a jeho záře mu oteplila studenou pokožku, kterou měl díky chladu v kostele. Zadíval se na zahradu, kde Marie učila malé holčičky plést věnečky z pampelišek. Měla na sobě své bílé roucho typické pro novicky a usmívala se na blonďatou holčičku, které zrovna nasadila věnec na hlavu.

„Naše Marie je učiněný anděl,“ všiml si, že Honza zaujatě kouká jejím směrem. „Jen mám pocit, že jí něco trápí. Poslední dobou je moc smutná,“ vypadal ztrápeně.

„Mohl bych ji vzít na malý piknik? Třeba jí to rozveselí?“ nabídl se.

„To by od vás bylo krásné gesto, ale Marie dnes jede s dětmi na výlet do Koněpruských jeskyních. Ale víte co? Chybí nám jeden dospělý. Mohl byste zaskočit,“ nabídl mu něco, co se neodmítá. To byla skvělá příležitost. Honzovy to hrálo do karet. Podíval se znovu na Marii a usmál se.

„Strašně rád pojedu jako dozor.“

„Skvělé, tak jí to jdeme říct,“ ukázal rukou k Marii a vydali se za ní.

„Marie,“ oslovil ji. Hned k němu zvedla usměvavý obličej. Ale jakmile spatřila Honzu. Zarazila se a úsměv jí sklesl. „Mám skvělou zprávu. Honza s vámi pojede jako dozor. Tudíž nemusíme některé děti nechat v domově a mohou jet všechny,“ skoro jásal radostí.

„Ale, Otče,“ chtěla něco namítnout, ale když si uvědomila, že to je vlastně skvělá zpráva pro děti, usmála se. Nemohla těm andílkům vzít radost jen proto, že jí Honza ublížil. „Dobře. Za hodinu odjíždíme. Buďte tu včas,“ rázně se na Honzu podívala a pak se vrátila k dětem.

****

Stihl to. Dorazil dokonce o patnáct minut dřív. Jediný, kdo tam byl, byla Matka představená.

„Co vy tu chcete?“ hned na něj prskala.

„Mám dobré zprávy, Matko,“ mile se na ni usmál. „Jedu s vámi,“ dal si ruce v bok. „Máte radost?“ provokovat.

„To ale není možné.“

„To je v pořádku, Matko představená, já o tom vím,“ za ní se ozvala Marie. „Necháte nás, prosím?“ poprosila o chvilku jen pro ně dva.