Moje krásná jeptiška ✔️

27.

„Nemůžu uvěřit tomu, žes mě tak sprostě zaprodal!“ vykřikla Marie a hodila po něm vázu i s květinami. Honza uhnul jen tak tak stranou.

„Ale tak to není, zlato. Jen se o tebe bojím,“ snažil se jí to ze všech sil vysvětlit. Když ji pouhý den před tím, než se měla konat schůze s doktorkou Hrušinskou, řekl o tom, co udělal, vjel do Marie ďábel a Honza to protentokrát vážně nebyl. „Ty v jednom kuse pláčeš.“

„Protože mě nechápeš. Je to strašně těžký být mámou. Jsem tak strašně unavená. Bojím se, že udělám něco špatně. Už týden jsem si neumyla vlasy, smrdím a jsem zanedbaná. Nikdy jsem se o sebe moc nestarala, ale teď bych vážně potřebovala být krásná. A místo toho abys mi to řekl, mě objednáš k psychologovi a děláš ze mě blázna!“ zrudla jí hlava. Měla strašnou potřebu ho zbít. Omlátit mu obličej o sloup nebo ho jen tak prostě praštit. Nechápal ji a nikdy nepochopí. Chtěla jen trochu pozornosti, ale jakmile něco naznačí, nebo začne sama nad sebou plakat, on zbaběle uteče.

„Já jsem netušil, že je to pro tebe tak těžký. Omlouvám se, měl jsem si s tebou o tom promluvit, než jsem začal jednat, ale když to zkusíme, nic se tím nepokazí. Poporodní blues časem sám vyprchá, nebo se z něho stane poporodní deprese a to už je potom zle. Nechci, aby ses trápila,“ opovážil se k ní udělat krok a natáhnul k ní ruku. Tak trochu to vypadalo, jako by se seznamoval s koněm.

„Já nemám žádnou poporodní depresi,“ zavrčela. To pro ni bylo definitivní slovo. Nehodlala jít někam, kde ji budou namlouvat nějaké bludy. Je jen trochu přecitlivělá a není se čemu divit. Šestinedělí je jeden hormonální výbuch za druhým. Hodně o tom četla. Tělo prostě dostává jednu ránu za druhou, není divu, že je uplakaná. Zavřela se v ložnici a posadila se na postel. Koukala na svého nádherného syna, jak si spokojeně spí. Dudlá u toho dudlíček a jemně se usmál. Už zas se dojetím rozplakala. Setřela si drsně slzy, aby ji náhodou Honza neviděl. Nechtěla plakat. Nedělala to schválně, ale když se podívala na Davídka, nešlo to jinak. Tolik ho milovala. I když už byla fyzicky vyčerpaná a smrděla jak stádo volů, milovala ho čím dál víc. Neměla žádný poporodní blues, jen milovala své dítě.

„Maruško,“ se vší opatrností nakoukl do pokoje.

„Co chceš?“ prskla na něj.

„Chci se omluvit. Nebudu tě nutit chodit k psycholožce, když to nechceš,“ nebude ji nutit, protože s ní mluvil. Zatelefonoval ji a obeznámil ji se situací. Uklidnila ho tím, že tato forma deprese by měla do dvou týdnů odeznít. Ale pokud se tak nestane, měl by s ní okamžitě přijet.

„No to teda nechci. Zvládnu to sama.“

„Ne,“ posadil se k ní. Objal ji kolem ramen a řekl: „Zvládneme to spolu. Co kdybych ti napustil vanu, aby sis mohla umýt vlasy,“ pokusil se jí rozesmát. Povedlo se. Marie si na něj položila rameno.

„Za chvilku. Teď bych chtěla být jen tak, s tebou, v klidu.“

„Tak dobře,“ lehl si a ji vzal s sebou. „Víš, že tě strašně moc miluju?“

„Moc jistá si tím nejsem,“ zavtipkovala. Opřela se o jeho hrudník a podívala se mu do očí. „Víš, že tě strašně miluju,“ zopakovala jeho slova.

„Moc jistý si tím nejsem,“ zasmála se a pak ji políbil. Vzal ji do objetí a zavřel oči.

****

Během týdne se Mariiny hormony daly do pohody. Žádný přehnaný pláč, žádné nadávky, žádný křik, ano házení věcí v úmyslu zasáhnout Honzu. Vše se vracelo do normálu. Davídek nádherně rostl a schylovalo se k tomu nejdůležitějšímu okamžiku.

Scházely pouhé hodiny k tomu, aby si Marie a Honza řekly své ano. Dívala se na sebe do obřího zrcadla a nevěřila tomu, že je to ona. Odkdy má tak pěkná prsa, jenž se v korzetu pěkně vyšpulily. A jej vlasy… Nikdy neměly takový objem. Měla je natočené a polovinu jich sepnuté do ledabylého culíku. V předu jí vlály dva tenké prameny a vše bylo doladěno malou korunkou, na niž byl závoj. Šaty s korzetem a lehce načechranou sukní ji náramné slušely. Vlečka se táhla na zemi jako závoj. Jana se postarala o líčení, které bylo decentní, ale zas zvýraznily její přednosti. Hlavně ty krásné mrdavé oči, jak je Honza nazval.

„Jsi nádherná, Marie,“ Klárka se skoro rozplakala. I ona vypadala nádherně. Na sobě měla obyčejné levandulové šaty, skoro identické s těmi, co měla Jany.

„Jo, to teda jsem,“ zasmála se Marie a skousla si rudé rty.

„Jdeme na to?“ Jana chytla za kliku a otevřela dveře. Marie se zhluboka nadechla, aby nabrala odvahu a vyšla ven z domu. Nastoupily do bílé limuzíny a vyrazily do kostela.

****

Honza už netrpělivě přešlapoval z nohy na nohu a vyhlížel Marii na konci uličky. Už měla třicet minut zpoždění, podíval se na hodinky. Třicet jedna minut.

„Už jsou tady,“ zavolal někdo z davu. Za dalších pět minut se ozval svatební pochod, dveře na konci uličky se otevřely a jako první z nich vyšly Klárka s Janou. Pak… Pak se svět zastavil a Honza se střetl s těmi nejkrásnějšíma očima na světě. Usmál se na ni, ona na něj. Najednou z něho všechna nervozita opadla a on věděl, že s touhle ženou chce zestárnout.

„Pane Bože, co já budu s takovou krásnou ženskou dělat?“ pošeptal Honza.

„Neboj, kamaráde, ty si poradíš,“ poplácal ho po rameni Marek.

„To si teda piš, že si poradím,“ v hlavě se mu objevil scénář dnešní svatební noci. Jo, přesně tohle s touhle ženou bude celý život dělat.

Konec

Ač je to nečekaně i pro mě, je tu konec našich hrdinů. Já vám všem děkuji za podporu, kterou od vás dostávám a je to pro mě jedna velká energetická bomba.