Moje krásná jeptiška ✔️

10

Marii zbývalo už jen pár posledních týdnů do složení přísahy. Pilně studovala, pracovala a hlavně se modlila. Její modlitby směřovaly vždy na jedno téma. Honza. Ten muž se jí dostal do hlavy. Musela na něj neustále mysle. Navštěvoval ji ve snech a dělal s ní tak hrozné věci, že se za ně styděla. Ale v hloubi duše si přála, aby byly ty sny skutečné. Aby se jí Honzík dotýkal, šeptal ta slůvka do uší a přiváděl ji k šílenství. Vzbouzela se zpocená a zadýchaná. Zrovna jako teď. Rychle utíkala z postele. Rozeběhla se ven a nepozorovaně, jen v bílé, dlouhé košilce, vyběhla přes ulici, do kostela. Poklekla k oltáři a spojila ruce.

„Prosím Bože, odpusť mi mé hříchy. Prosím, dej mi sílu na toho muže zapomenou. Dostat ho z hlavy. Bojím se ho. Tak nerada tě zrazuji. Byla jsem ti vždy věrná a oddaná, ale on…,“ odmlčela se. „Nevím, co se to se mnou děje. Mám strach, že to dopadne špatně. Prosím, dej mi znamení.“

„Je tam někdo?“ ozvalo se od zpovědnice. Leknutím sebou cukla a otočila hlavu.

„Bože ne,“ vydechla. Tohle znamení nechtěla.

„Marie?“

„Proč jsi mi musel dát zrovna toto znamení?“ koukla k Ježíši, který si stál na svém kříži. „To není dobré.“ To nebylo ani trochu dobré.

„Co tu děláš?“ stoupla si na bosé nohy, které ji studily od ledové podlahy a šla k Honzovy.

„Otec mě poprosil, jestli bych mu nemohl opravit zpovědnici.“

„Teď v půl páté ráno?“ nemohla se na něj dívat. V tom špinavém tričku a montérkách byl strašně moc přitažlivý.

„Proč ne. Ranní ptáče dál doskáče. Taky se modlíš v půl páté ráno,“ ukázal rukou, v niž držel kladivo k oltáři. Marii tak napadlo, že v tuhle chvíli by bylo nejlepší, kdyby jí tím kladivem přetáhnul po hlavě, aspoň by se vzpamatovala.

„Tys mě slyšel?“ zhrozila se.

„Ne, měl jsem sluchátka.“ Oddechla si. Kdyby jen slyšel, proč se modlí, zřejmě by se jí doživotně vysmíval.

„Tak hezky pracuj, já musím jít,“ prošla kolem něho. Honza si ji prohlédl. Bylo to zvláštní, ale v té starobylé košili mu přišla neuvěřitelně sexy. Natáhnul se pro její ruku a zachytil ji.

„Počkej, když jsi tu, pomůžeš mi.“ ten stisk jí projel jako lavina horké lávy. Jako něco, co ji ovládlo. Celé tělo ji brnělo a ona nedokázala použít svůj zdravý rozum. Nechala se jím vést ke zpovědnici a usmívala se jako nána. „Pojď,“ zatáhnul ji dovnitř.

„S čím potřebuješ pomoct?“ její velké oči projížděly ten malý kousek místa. Malý… takže se k ní Honza natisknul, protože se tam společně jen stěží vešli. Jeho ruka spočinula na jejím pase a ta druhá zas zajížděla do vlasů. Dech se jí zadrhl v krku a oči se vpíjely do těch jeho. Tohle bylo víc než špatný. Tohle je hřích všech hříchů, a přesto její tělo nejevilo žádný náznak toho, že by nějak protestovalo. Bylo jí horko, jako by se kostelní chlad vytratil. Třásla se, ale zimou to nebylo. To on. Dokázal v ní vyvolat nespočet pocitů během pouhé vteřiny a ona se vážně bála, že to nedokáže zvládnout. Než se nadála, byly jeho rty na těch jejich. Líbal ji pomalu a něžně. V těch polibcích bylo něco, co se nesmělo říct nahlas. Něco, co oba cítili, ale věděli, že to je zakázané. Nechala ho. Neměla šanci se bránit. Ať už to bylo jakkoliv. Tenhle Ďábel byl její Bůh. Vstoupil jí do života a otočil ho vzhůru nohama, ale každou tu proklatou vteřinu si náramně užívala.