Přes to všechno spolu ❤️

1

Kate

„Kate pospěš si, musíš jít do školy," řekl táta a běhal sem a tam po našem novém baráku. Já se zatím zadívala se na fotku s mojí dávnou partou. Před tím, než jsme se začali tak stěhovat tak jsem měla kamarádku, která za mnou vždy stála, dokonce jsem měla kluka, ale to vše se pak změnilo a já teď nemám nic.

„Už jdu tati, zase mě odvezeš?" zeptala jsem se a s úsměvem došla k mámě a dala jí pusu na líčko i s pozdravením.

„Jistě jen si pospěš musím už jet," řekl mi kvapem a já si vzala jablko a šla ke dveřím se přichystat. Venku bylo celkem teplo, tak jsem měla jen croptop, riflovou bundu, jeany a batoh.

„Jedeme!" zavelel táta. Bez protestu jsem se vydala k našemu autu a už se i posadila. Bez emocí jsem opět odjížděla z domova na místo, ze kterého už po maturitě odejdu.

Vyjeli jsme na cestu, která probíhala potichu protože táta si něco mumlal pod nosem. Já jen doufala že zase se nepohádá s nadřízeným.

„Měj se," řekl táta, když jsem vystupovala. „No jo," povzdechla jsem si.

Už jsem se tedy vydala že půjdu, ale ještě dodal. „A Kate....najdi si kamarády půjde to lépe," usmál se. „To bychom museli zůstat déle než dva měsíce," zamumlala jsem si pro sebe.

Jen jsem na něj mávla, chytla popruhy batohu a vydala se do nové školy.

Už když jsem procházela školou tak si ostatní šeptali. Taky jsem si už na to zvykla a šla dál ke své nové skříňce. Nevšimla jsem si ničeho neobvyklého, ale pak sem na mém rameni ucítila něčí ruku. Kolem mě se shromáždili asi tři kluci. Myslím, že jsem si je pamatovala z prvního dne, asi patřili do druhé maturitní třídy než já, což bylo celkem štěstí. „Tebe tu vídáme už týden," řekl jeden z nich, tak jsem se na něj podívala a setřásla jeho ruku. Vysoký blonďák, namakaný, takže nějaký místní frajer a ti zbývající dva jsem si taky prohlédla.

Jeden byl hnědovlasý taková napodobenina toho blonďáka. Takže dvojčata a ten třetí. No, uhm.

Černovlasý se zelenýma očima, roztomilým obličejem. Byl takový jinačí neměl tak moc svalů jak oni, ale určitě je měl. Když jsem se na něj dívala už delší dobu tak jsem radši přesměrovala pohled na blonďáka.

„A co jako," odsekla jsem a vytáhla si věci ze skříňky. „Nějaká drzá ne?" trochu zavrčel. „Promiň nemám jen čas se s někým vybavovat," řekla jsem potichu a vydala se pryč od nich.

Zřejmě jsem ji naštvala, protože jsem uslyšela, jak si něco řekli a pak už byli zase u mě. „Nebudeš si dovolovat tady velíme my," řekl povýšeně, chytl mě za zápěstí a trhl se mnou k němu. Chodby se zdály být najednou prázdnější, než byly a mě to trochu vyděsilo. Chtěla jsem se mu vykroutit, ale moc mi to nešlo. „Pusť mě," šeptla jsem. Nikdy jsem neměla moc kuráže, když jsem byla v úzkých, a právě teď se to projevovalo. Všimla jsem si toho plamínku v jeho očích, ale uhla jsem pohledem, protože jsem si myslela že mi aspoň jeden z nich pomůže. „Rayene podívej jaký má strach," ušklíbl se a podíval se na své dvojče. „Co takhle si s ní trochu pohrát Harry," řekl Rayen. Střelila jsem rychlý pohled po tom černovlasém, ale on jen stál a díval se na mě s mírným úsměvem. V ten moment jsem věděla že se z toho nevykroutím jen pokud se nestane zázrak. „Jsi celkem pěkná a my bychom chtěli tvoji službičku," řekl mi blízko obličeje. Oklepalo mě, tenhle pocit jsem mívala málo kdy. Najednou zazvonilo na hodinu a oni mě pustili. Byla jsem tak ráda že zazvonilo, nikdy jsem ten zvonek nemilovala více. „Vyřídíme si to potom, pošleme za tebou Johna," sykl a já se pak rychle sebrala a běžela do třídy.

Pak už jsem od nich měla klid. No mezi hodinami jsem si rychle měnila učebnice, pak běžela do třídy a párkrát si všimla že mě John sleduje z povzdáli. Tohle mě celkem taky děsilo, koho by ne, když by vás tak tak někdo pořád sledoval a vy byste nevěděli kde jsou zbývali dva, kteří vám vyhrožovali. Běžela jsem rychle na hodinu, když jsem do někoho narazila, a tak jsme oba spadli a papíry všude létaly. „Promiň," řekla jsem, aniž bych se podívala, to jsem totiž udělala potom. Chytla jsem se za pusu. Narazila jsem do třídní. „Promiňte, já, já...nedávala jsem pozor," řekla jsem omluvně a začala sbírat papíry ze země. „Slečno Baker to nevadí," pousmála se a začala taky sbírat věci. Byla hodná, milá a sympatická, také hodně mladá, ale to nevadilo. Obě jsme se vydaly na hodinu a cestou jsme si trochu popovídaly tak trochu o všem. Řekla jsem jí o našich, ale to, co se stalo dneska tak ne, protože by to byl jen problém. S ní jsme měli klidnou hodinu historie, která mě celkem zaujala, poté už chyběla jedna hodina z tohohle dne a tou byla chemie. Učitel Feber byl příjemný postarší muž, který když viděl že se snažíš tak byl na tebe milý. Takže jsem si oblíbila pár předmětů z dnešního dne. V hodině jsem šla na záchod, když jsem uslyšela jeden rozhovor. „Ne mami...nic takového jsem neudělal, prostě jen mi zase učitel dal jen tak poznámku," byl to tak pěkný hrubý hlas, takže jsem se potichu šla podívat kdo to je. „Cože?! Ne, já se snažím jen prostě...ale no tak...dobře...mám tě rád ahoj," ukončil rozhovor. V momentě, kdy se otočil jsem v něm poznala Johna. Začala jsem couvat, a nakonec se dala na útěk k těm záchodům. Po tomhle jsem ani po hodině nešla na oběd, ale radši šla rovnou pryč ze školy a běžela rovnou domů.

Jen co jsem vpadla do dveří tak jsem za sebou zavřela dveře a sundala bundu. „Ahoj zlatíčko," usmála se na mě máma. Rozešla jsem se za ní a objala ji. „Ahoj," vydechla jsem. „Tak jak bylo ve škole?" zeptala se mě nadšeně a já si povzdechla. „Bylo dobře, vlastě jsou to dobří učitelé, takže si nestěžuji," řekla jsem s mírným úsměvem který jsem nasadila. Ano nikdy jsem moc mámě nelhala, ale tohle bylo zbytečné řešit. „To jsem ráda, doufám že si najdeš kamarády a my už se moc nebudeme stěhovat," odmlčela se a pak dodala „protože já už toho mám dost a nedělá mi to dobře," v ten moment jsem věděla o co jde. Bylo mi ji moc líto tak jsem ji objala.