Přes to všechno spolu ❤️

37

Tentokrát se mi ale vůbec nechtělo vstávat.
Nevím, čím to bylo, možná jen špatnou předtuchou nebo jsem prostě byla o půl sedmé líná vstát.
No bohužel jsem musela jít do školy, tak jsem se vyhrabala z postele.
Začalo to jako obvykle ty moje rána.
Prostě jsem si šla umýt obličej, dát si řasenku pak když jsem rozčesala vlasy jsem se vydala ke skříni.
,,Má vůbec cenu se dneska chystat do školy." povzdechla jsem si před skříni.
Jasně že nemělo, ale musela jsem, takže jsem si vytáhla kraťasy, tílko a dneska to bylo vše.
Venku parádně hřálo slunce.
Popadla jsem popruh mého batohu a seběhla dolů.
,,Dobré ráno." pozdravila jsem mámu a dala jí jako vždy pusu na líčko.
,,Dobré zlato." povzdechla si, ale když jsem se ne ní podívala tak se na mě usmála.
Nevím, co to mělo znamenat ale i tak jsem to nechala být. Nechtělo se mi nic řešit.
Připravila jsem si bagetu se salámem a sýrem a sedla si k mámě ke stolu.
,,Lucy nechceš jí to říct?" ozval se zpoza dveří ložnice táta, což mě překvapilo, když by měl být v práci.
,,Co říct?" zeptala jsem se a zvedla obočí.
,,No víš...za týden se stěhujeme." dořekla máma a mě se asi zastavilo srdce.
Myslela jsem, že jsem přeslechla nebo že si že mě dělají srandu, ale oni zase měli jen kamenné tváře.
,,Ne. To nemůžete." začala jsem vyšilovat.
,,Nechci se stěhovat, mám tu kamarády chci dodělat školu a mám tu práci." skoro jsem přestala dýchat, když jsem vyváděla.
,,Holčičko táta dostal lepší práci v Bostonu." řekla máma a já zakroutila hlavou.
,,Ne, ne, ne." kroutila jsem hlavou a zároveň dala ruce na uši.
Nechtěla jsem to slyšet. Nechtěla jsem se stěhovat. Začala jsem zrychleně dýchat až mi to bylo nepříjemné a těžce jsem se nadechovala.
,,Katie klid, Katie poslouchej mě." řekl rychle táta a snažil se mě uklidnit. Bohužel už bylo pozdě. Byl to můj další začínající záchvat. Zvedla jsem se rychle od stolu a šla do pokoje nahoru, jenže pak jsem se nemohla nadechnout a nic víc si nepamatuji.

John

Byl jsem asi vděčný, když mi to všechno řekla o Melisse. Taky jsem byl rád že jsem do toho neskočil po hlavě jako dělám vše ostatní.
Navíc teď jsem byl volný a mohl jsem fotografovat, jak jsem chtěl. S Mel jsem nemohl, protože to neměla ráda tak jsem na chvíli přestal, no už mi to chybělo.
Takže jak jsem šel odvést Olivera, který byl taky spokojený že už nejsem s Mel, tak jsem fotil, co jsem chtěl s co se mi zdálo být pěkné.
,,Hele Johne." ukázal Oli na jedoucí sanitku co houkala.
,,No jo sanitka." mykl jsem rameny a šel dál.
Dneska jsem to vzal pěšky ale zítra jedu autem a chci přibrat i Katie.
Chci ji ještě jednou za ve poděkovat.
Vlastně i omluvit, jak jsem se k ní celou tu dobu choval. Nebylo to správné a já už vím že to ona chtěla abych se měl dobře.
To ona je ta, kterou bych měl mít, i když bude vzdorovat já si ji získám.
Měl jsem o ní usilovat už před tím měsícem a půl.
,,Ty mě neposloucháš." zabručel Oliver tak jsem se na něj podíval.
,,Co zase chceš." zabručel jsem stejně jako on.
,,Že tam byla máma od Kate." řekl a já si povzdechl. ,,Ty si ji někdy viděl?" zeptal jsem se ho a on kývl hlavou.
,,Katie mi ji ukazovala na fotce, no a přesně ta samá co jela v tom autě za sanitkou." zamrkal na mě a já přimhouřil oči. ,,Jsi si jistý Oli." řekl jsem a on zase jen kývl hlavou.
Sebral jsem ho rychle do náručí až vyjekl a běžel jsem s ním až k jeho škole. Kde jsme ho položil na zem a dal mu pusu.
,,Nezlob a odpoledne počkej na mě." řekl jsem mu a běžel směr nemocnice.
Jestli to byla její máma tak se Kate muselo něco stát, možná měla další její záchvat. Tehdy jsem se bál že se jí něco vážného stalo. Jenže bylo mi blbé se k ní hrnout, když jsem byl k ní tak hnusný.

Doběhl jsem do nemocnice po hodině běhu, takže školu jsem dneska asi skončil. Nebylo tam moc lidí ale i tak tam byl fofr. Došel jsem k informacím, kde byla poměrně mladá sestřička tak jsem se ji šel zeptat. ,,Dobrý den, mohl bych se zeptat, jestli tu za poslední hodinu někdo nepřijel rychlou?" mile jsem se usmál. ,,Dobrý, ještě že mohl, podívám se." řekla a začala něco hledat v počítači. ,,Přijeli tři pacienti." řekla, když zvedla hlavu. ,,A byla mezi nimi 19letá dívka se záchvatem?" optal jsem se znovu. ,,Ano ale měla ještě otřes mozku tak ji rychle odvezli na CT hlavy, ale je už na pokoji." řekla mi okamžitě a já si povzdechl že měl Oli pravdu. ,,Mohl bych znát číslo pokoje?" ,,Ano, číslo 10." pousmála se a já se vydal k tomu pokoji, jenže jsem si pomalu uvědomoval že nevím co říct.
Vždyť jsem se k ní až do pátku choval hnusně.
Navíc tam bude určitě mít rodiče. Zastavil jsem se těsně před jejím pokojem a nevěděl co dál.
,,Nevěděla jsem, že tak bude reagovat, kdybych to věděla tak ji to neřeknu." povzdechla si nějaká paní která vyšla z jejího pokoje tak jsem trochu změnil směr a dělal že odcházím.
,,Lucy vždy tak reaguje, když ji řekneme, že se stěhujeme." řekl muž v jejím doprovodu a mě došly dvě věci.
1) jsou ti její rodiče
2) stěhují se pryč
Ta druhá věc mě trochu vyděsila. Nechtěl jsem ji ztratit vím, že jsem se hnusně choval, ale nechci o ní přijít. Už vím že mi na ní záleží více než na mě, chci ji mít v životě.
,,Má tu kamarády a my ji chceme odvést zase pryč, vždyť už ti to teď nebere dobře."
,,Bude muset Boston je poslední zastávka." dodal muž, pak už kolem mě prošli pryč z nemocnice.
Na chvíli jsem vypl a sjel po zdi na zem.
Bylo to jako bodnutí do srdce, už jsem chápal, proč odmítla se mnou být. Už vím, jak bych se cítil. Měl jsem menší krizi a nevěděl jsem co mám sakra dělat. Choval jsem se hnusně protože jsem si myslel, že mi chce prostě ublížit, ale ona mi vlastně pomáhala. Nakonec jsem se vzchopil a řekl si, že bych to riskl, i kdybych měl za ni dojíždět, klidně to podstoupím, jediný zádrhel je to, že nevím, zda mi odpustí a dá mi tu šanci. Vydal jsem se tedy k jejímu pokoji, zaklepal jsem na dveře a počkal až mi to sama svolí. Po chvíli jsem slyšel svolení tak jsem vešel dovnitř a uviděl ji. Byla pořád stejná, akorát měla trochu obvázanou hlavu. Radši jsem rychle začal, aby mě nemohla vyhodit. ,,Katie chtěl jsem se ti omluvit za moje chování doteď, a chci ti poděkovat, že si mi ukázala, jaká je to mrcha. Nejsem s ní od doby, co si mi ukázala všechny fotky a uvědomil jsem si, že jsem ti ublížil, taky se za to stydím ale chci, aby si mi odpustila a dala šanci i přes to že jsem se spletl...no, a i přes to že odjíždíte pryč." vydechl jsem všechen vzduch z plic a zase se nadechl, protože jsem to vychrlil tak rychle že to není možné. Chvíli se na mě dívala takovým nechápavým pohledem, než řekla, Nevím, o čem to mluvíte, my se známe?" V ten moment jsem ztuhl a zůstal jsem jen překvapeně stát.