Přes to všechno spolu ❤️

22

John

Být zavřený už čtvrtý den ve stejném pokoji je celkem ubíjející. Je tu nuda nemůžeš nic dělat, když máš sádru na noze, máš pohmožděnou ruku a s krkem pořádně ani hýbat nemůžeš.
Jsem rád že je Oli v pořádku, nedovedl bych si odpustit kdyby se mu něco stalo.
Jako kterýkoliv den tady jsem ležel a díval se do stropu. Dneska v hlavě s tím co bylo včera.
Je hnusné když předstíráš že spíš?
Možná bych jí to měl říct.
Slyšel jsem každé její slovo, musím říct že jsem měl hned lepší náladu, ale zase jsem nic neřekl.
Katie je nádherná, milá a vtipná holka, už od prvního okamžiku jsem věděl že je něčím  zvláštní, ale i přesto jsem udělal tolik chyb, že bych se za to nejraději nafackoval. 
Nevím ale co myslela tím že spolu stejně nemůžeme být, to byl celkem šok.
Najednou mě někdo vyrušil z přemýšlení když zaklepal a vešel. Byla to máma s Oliverem.
,,Ahoj zlato." pousmála se. ,,Brácho!" vyjekl Oli a běžel ke mě. Vylezl si na postel a objal mě.
,,Ahoj." usmál jsem se. ,,Tak jak se máš? Co jídlo tady? Jsou na tebe hodní?" ptala se mě pořád máma. ,,Je to tu tak moc bezva, že se mi odsud nechce domů." zažertoval jsem a máma to pochopila, dokonce i Oli.
Pohladila mě po vlasech a mě se připomněl včerejší den, tak jsem si povzdechl.
,,Dneska jsme tu na chvíli musím Olivera odvést do školy a musím do práce takže se odpoledne stavíme znovu dobře." oznámila mi a já přikývl.
Samozřejmě že jsem to chápal nemůžou být v nemocnici pořád.
,,Však já vám nikam neuteču." uchechtl jsem se.
,,Jsem ráda že ti ty vtípky zůstaly." zasmála se máma. ,,Bráško? Ten špatný řidič půjde do vězení?" zeptal se mě najednou Oli a já se podíval na mámu, která mykla rameny.
,,No víš policie za mnou byla, ale od té doby nic neříkali, takže nevím, proč tě to zajímá." zeptal jsem se ho.
,,Katie říkala že by měl jít sedět, že to prý není normální aby takový labilní člověk byl ve škole." řekl a za zvedl obočí. Překvapilo mě to co právě řekl.
,,Ty jsi byl za Kate?" zeptal jsem se. ,,Byl, protože mi utekl z parku až do kavárny." dala mu máma pohlavek a trochu se na něj zamračila.
,,Co ještě říkala?" zajímalo mě jestli to říkala i ostatním nebo jen mě. ,,No...už nic jen jsem viděl jak plakala." zamrkal na mě a já se pousmál. ,,Katie tě má ráda." řekl nadšeně.
Máma se na mě pořád dívala s tím svým úsměvem a čekala co udělám. ,,No nic my už půjdeme a ty si odpočiň." řekla máma ale ještě mi položila fotoaparát na stůl. ,,Aby ses mohl podívat." dala mi pusu na líčko, Oli mě zase objal a pak odešli z pokoje pryč.

Opět jsem mohl přemýšlet nad tím co mi řekl Oli a co mi včera řekla Katie. Musím říct, že mi asi srdce vyletí z hrudi, jak moc nadšený jsem. Prohlížel jsem si nakonec fotky co mám ve fotoaparátu abych si zkrátil dlouhou chvíli.
Všechny, na kterých byla, mě něčím nadchly.
Nevím proč ale líbilo se mi, když to nečekala.
Vypadala tak roztomilé a ten její úsměv je nádherný, nebo ty její oči když se rozzáří.
Mohl jsem jen snít o vztahu s ní? Ne. Nevzdám se toho. Až budu fit tak to zkusím.
Jenže pak tu dopadlo to co jsem jí udělal, to co jsem musel na úkor Harryho. Bože za to bych se proklínal navěky.
Nikdy jsem ji neměl v plánu ubližovat, no dobře že začátku mi byla trochu u prdele, ale když jsem ji poznal....
Je úžasná...
Je nádherná...
Je....tady....sakra.
Vešla do dveří mého pokoje a šla ke mě.
Opět vypadala pěkně. Měla košili a jeany.
Bohužel jsem nemohla otáčet hlavou, tak jsem se na ni podíval až byla u mě.
,,Ahoj." pousmála se. ,,Katie." vydechl jsem a nevěděl co říct.
Sedla si na židli i s úsměvem a chvíli čekala.
,,Jak se máš?" zeptala se mě. ,,No mohlo by být lépe." odpověděl jsem.
Třeba s tebou, nebo kdyby si mi zase dala pusu...
Trochu se zasmála. ,,To věřím." řekla.
Nastalo trochu ticho, ani jeden z nás nevěděl co říct. Možná bych jí mohl říct že jsem to slyšel. Ale ne, protože by se vylekala a nebo by mě okřikla, že jsem nic neřekl.
Najednou jsem si ale uvědomil jednu věc.
,,Jakto že nejsi ve škole?" zeptal jsem se.
,,Máma mi napsala na včerejší den a dnešní omluvenku, takže jdu do práce." řekla klidně.
,,Jakto? Je ti něco? Nebo jsi..." zastavila mě.
,,Jsem v pořádku, jen trochu nevyspaná za poslední dva dny." mykla rameny.
Jen jsem chápavě přikývl a něco mě nepadlo.
,,Tak si tu ke mě lehni a vše dospi." zamrkal jsem na ni. Chvíli se na mě nevěřícně koukala, ale pak se začala smát, to nejlepší za celý tenhle den.
,,To je lákavá nabídka, ale musím do práce." pobaveně řekla.
,,Tak tam dnes nechoď a zůstaň se mnou, nemám se tu s kým bavit." posmutnil jsem. Čekal jsem že to stejně nezabere, protože tu kavárnu vede v podstatě sama.
Jenže ona mlčela, všiml jsem si že nad něčím přemýšlí a doufal jsem, že přemýšlí nad tím, že tu zůstane. Na chvíli sklopila hlavu jakoby se s něčím v sobě prala.
Najednou se na mě smutně podívala.
,,Johne já...já nemůžu, musím už jít." řekla. Rychle se zvedla a byla pryč z pokoje.
Tohle mě trochu zabolelo u srdce, ale když jsem si zase vzpomněl co jsem jí udělal ani jsem se nedivil.
,,Kurva." zabručel jsem a chtěl do něčeho bouchnout, ale nikde jsem nemohl, tak jsem vzal kelímek a mrštil jsem s ním o zeď.
,,Proč si takový kretén Wintere." zavrčel jsem si pro sebe.
Měl jsem chuť za ní jít, ale noha, ruka a krk mi to zakazovaly.
Byl jsem tu tři dny, tři zasrané dny. Už mě to tu nebavilo chtěl jsem nějaké vycházky aspoň. Na ten posraný vozík mě můžou dát ne?!

Zbytek dne jsem byl celkem nevrlý na sestřičky, na doktora a trochu i na mámu s Oliverem. Potřeboval jsem prostě být někde pryč, ale nikam jsem nemohl. Nevěděl jsem jak mám zachránit situaci s Katie, když nic nemůžu. Strašně moc jsem nad tím přemýšlel, protože jsem chtěl udělat něco správného za tu dobu co tu ona je. Chtěl jsem ji vše vynahradit, ale jak, to už jsem neměl ponětí.
Kytka? Jak ji získám?
Říct ji co cítím? Co když už nepřijde.
Dát kytku a říct jí to? Co když mě odmítne?
Prostě jsem nevěděl co dělat. Napadlo mě že o ten vozík vážně požádám a prostě se s někým pojedu projet. Nad tím vším jsem si prostě zanadával. Byl jsem pravák a moje pravá ruka byla v blbém stavu zatím, ale hýbat jsem s ní mohl, takže jsem v 9 večer ještě zazvonil na sesternu a čekal až někdo přijde. ,,Pane Wintere copak potřebujete tak pozdě večer?" zeptala se mě postarší sestra, kterou mám jakž takž rád. ,,Sestřičko? Mohla by jste něco pro mě udělat?" zeptal jsem se a smutně se na ni podíval. ,,Ale jistě, copak to bude?" pousmála se, zřejmě byla ráda, že už nejsem takový nabručený. ,,Chci aby jste koupila zítra růže, vzkaz bych vám dal, když mi půjčíte propisku a papír, chtěl bych aby jste to odnesla do jedné kavárny..." ani jsem nemusel dokončovat, protože mi okamžitě odsouhlasila. ,,Té slečně co tu byla? Do kavárny na rohu 4 a hlavní? Znám ji, je to milé děvče." uculila se. ,,Klidně to s radostí udělám." řekla nadšeně. ,,Moc děkuji." odpověděl jsem. Tole mi zlepšilo náladu, aspoň o něco.