Přes to všechno spolu ❤️

45

John

Nadšený z toho že nejede do Bostonu, protože ji rodiče nechají dodělat maturitu tady. To jsem byl já ráno před školou, a před tím než jsem vůbec sešel schody dolů.
Jediný kdo věděl že jsme spolu byli její rodiče a taky můj brácha. Oliver byl snad nadšenější než já, což je trochu blbé.
,,Dobré ráno mami." dal jsem jí pusu a sedl si ke stolu. ,,Dobré." odpověděla mezitím co mi na stůl dala snídani v podobě toastů. Bože miloval jsem je.
,,Co že máš tak dobrou náladu?" zeptal se mě pobaveně. Asi jsem byl až moc natěšený, což znamenalo že bych to měl ve škole trochu omezit.
,,Uhm....těším se na to až mi skončí škola, jen jsem si vzpomněl na to, že po maturitě mám volno a...no mami pak chci s tebou něco probrat." poškrábal jsem se na zátylku, když mi došlo že jsem ji neřekl, že mě vzali na konzervatoř fotografování, vlastně mě vzali na obě školy, na které jsem se přihlásil. No byl jsem z toho nadšený, ale máma to nevěděla, neřekl jsem jí to, protože jsem nevěděl jak bude reagovat, no a vůbec jak zareaguje bráška.
,,Dobře, odpoledne si promluvíme jen co odvezu Olivera do kroužku." řekla a já zvedl obočí.
,,Co dělá?" zeptal jsme se jí.
,,No chci aby se učil bránit, tak jsem ho dala na karate." mykla rameny a já se pousmál.
Ve správnou chvíli sešel Oli schody a zamračil se na mě jako bych za to mohl já.
Pobaveně jsem ho sledoval jak k nám jde, ale radši jsem začal jíst.

Vydal jsem se do školy s dobrou náladou, když v tom jsem uslyšel jak někdo zapištěl.
,,Katie ty neodjíždíš!" byl to hlas Marley. Nad tím jsem se pousmál, ale zase jsem se musel nastavit kamennou tvář.
Tohle bylo ze všeho nejhorší. Dívat se na někoho koho miluješ a nic nemůžeš.
Jsi od té osoby 50cm a nic nemůžeš.
Bohužel dneska máme 4 hodiny a ještě k tomu máme španělštinu. No to bude zase sranda.
Věci jsem si nejdříve vytáhl na matiku a šel do třídy.
,,Wintere!" vyjekla jedna osoba, kterou vážně moc nechci vidět. Kašlal jsem to a rovnou mířil do třídy, když mě někdo zatahal za bundu, tak jsem se otočil.
,,Co si myslíš jakože děláš? Nemůžeš se mi týden vyhýbat s ignorovat mě." zabručela Melissa.
,,Sleduj, můžu, navíc jsem to ukončil, takže mě nech na pokoji." odpověděl jsem ji klidně, ale ona se začala chovat jako bych za to vše mohl já.
,,Ukončil si to kvůli ní, beztak si za mými zády s ní šukal." zavrčela na mě.
,,O ní se bavit nebudeme, ty se jí ani nedotkneš, a když jo a já to zjistím, tak uvidíš čeho jsem schopný." odsekl jsem ji a odešel do třídy na matiku.

,,Tak děcka chci vám popřát hodně štěstí u maturity, ať vám vše vyjde a doufám, že se z vás s nikým neuvidím v září." zasmál se učitel na což jsem si povzdechl.
Matika, ajina, španělština a dějepis.
No úžasné věci budu mít u maturity.
Těším se jak to dám.
,,Dneska si uděláme tím pádem takový klidný den, každý si dělejte co chcete nebo můžeme projet ještě příklady, když si nejste jistí." zvedl obočí a čekal až se někdo přihlásí že chce něco zopakovat. Nikdo nic, takže jsem se zvedl stejně jako někteří další spolužáci a já se vydal do knihovny. Chtěl jsem si aspoň na chvíli odpočinout, ale cestou jsem šel kolem Katienine třídy abych se podíval co dělá. Zrovna byla u tabule a něco říkala, všichni ji hypnotizovaně sledovali a byli ticho.
Pousmál jsem se nad tím, a když otočila hlavu trochu směrem ke dveřím, tak jsem si všiml že ví že tu jsem.
Rty jsem ji naznačil ať pak jde do knihovny na což mírně kývla, ale pořád pokračovala dál.
Byla úžasná.
Mezitím já zamířil do knihovny, která byla volná teda až na jednu osobu. Melissa.
Čekala tam se založenýma rukama a propalaovala mě pohledem.
Teď tu Kate nemůže.
Sakra.
,,Ty s ní něco máš!" řekla ostře.
,,Ne." odsekl jsem. Taky jsem se postavil do jejího postavení a sledoval co chce jako teď dělat.
,,Tak proč se na ni tak usmíváš?" vyštěkla po mě.
Nemohl jsem uvěřit co to teď jako dělá.
,,Můžu se usmívat a dívat na kohokoliv, ty si mě podvedla, tak máš smůlu a vypadni." zavrčel jsem na ni nepříjemně. Ona mě probodávala pohledem, když odcházela. ,,Budu tě sledovat a ji taky." řekla a zmizela z knihovny. Oddechla jsem si, když jsem ji ztratil z dohledu, mohl jsem tak v klidu čekat na Kate, která měla každou chvíli přijít. Mezitím jsem totiž procházel regály plné starých a zaprášených knih, které nikdo moc nemusí. Jako je tu pár nadšenců, ale stejně je jich málo a já mezi ně nepatřím. Já radši focení. Chvíli jsem jen tak pochodoval v sekci staré antiky a prohlížel si knížky. Celkem jsem byl nervozní, protože jsem chtěl aspoň na chvíli ji mít pro sebe, ale taky jsem ji chtěl něco říct.

,,Tak copak si potřeboval?" uslyšel jsem za sebou její hlas a trochu poskočil, protože jsem se lekl. Podíval jsem se na ni a pousmál se. ,,No chci ti něco říct a taky pojď ke mě." uculil jsem se a přitáhl jsem si ji k sobě. Ihned jsem ji políbil, ale ona se najednou odtáhla. ,,Johne tady ne, je to trochu nebezpečné." řekla a já si povzdechl. ,,Já vím." odpověděl jsem a poodstoupil. Viděl jsem její smutný výraz, ale pak trochu změnila výraz. ,,Copak si mi chtěl říct." zeptala se zvědavě. Byla hodně zvědavý člověk o tom už jsem se přesvědčil už několikrát, tak mě vůbec neudivilo to, že se ji tak rozšířily zorničky. ,,Myslím že mám dobrou zprávu pro nás dva." uculil jsem se. ,,No ták nenapínej mě." zasmála se potichu. ,,No vzali mě na vysokou." řekl jsem a její nadšení trochu pomizelo. ,,Myslíš tu v New Yorku? To není dobrá zpráva Johne, teda aspoň pro mě ne." zakroutila hlavou a já si povzdechl, ale byl jsem pobavený. Věděla jen o New Yorku, ale o Bostonu ne, protože jsem to zkusil narychlo minule jak jsem zjistil, že se bude stěhovat. ,,Ne v New Yorku, ale do Bostonu." řekl jsem ji na což se zarazila. ,,Zopakuj to?" nevěřícně na mě zírala. ,,Budu mít výšku kousek od toho kde se stěhujete." zasmál jsem se. Okamžitě mi sokčila kolem krku a začala mě objímat. ,,Proboha to je super." vyjekla mi u ucha div jsem neohluchl. Byl jsem ráda že je ráda. Miloval jsem když jsem ji dělal štastnou, miloval jsem její úsměv, takže bych udělal cokoliv, jen abych ji ho udržel na tváři.

Doma jsem to samozřejmě musel taky vyřídit, ale tu to bylo horší. Máma s bráchou nebudou moc nadšení. Jen co máma přišla domů, poté co odvezla Olivera. No nevěděl jsem jak ji to říct. V době co se šla převléct jsem chodil po obýváku a nervozně si mnul ruce. ,,Tak copak si mi to zlato chtěl říct?" zeptala se mě máma, když už tu byla. ,,No v prvé řadě asi by ses měla posadit." uchechtl jsem se nervozně. ,,Tak dobře." nechápavě řekla a posadila se. ,,No tak začal bych asi tím, že ti řeknu, že mě vzali na vysokou." uculil jsem se. Máma nevypadala nijak zaskočeně, spíš byla ráda. ,,To je bezva a kde ji máš?" zeptala se mě. ,,To je druhá věc mami." poškrábal jsem se na zátylku. ,,Takže?" zeptala se a čekala až ji to řeknu. ,,No...jedna je v New Yorku a druhá v Bostonu." hrál jsem si s prsty a radši se nedíval na mámu. Nechtěl jsem vidět její výraz, protože jsem si ho dokázal i sám představit. Myslel jsem že odešla když se nic nedělo, ale ona se objevila u mě i se svým  vražedným výrazem. ,,Cože?!" zaječela na mě. V ten moment jsem věděl, že je trochu zle, když jsem ji to neřekl hned, když jsem je podával. ,,Jak si představuješ neříct mi takovou důležitou věc jako města, do kterých chceš zmizet?!" zakřičela na mě. Nechal jsem ji ať si ten vztek vyřve na mě až pak jsem ji dořekl co jsem si naplánoval.