Přes to všechno spolu ❤️

56

Kate

Pořád mě překvapovalo, že mě před několika týdny pořádal o ruku, nečekala jsem to, protože jsme spolu vlastně byli jen půl roku. Ale i tak už jsem věděla že bych neměnila, i když je někdy na zabití. Jenže to i já.
Když už jsem nemohla spát, sledovala jsem ho.
Vypadal roztomile. Rychle jsem si ale musela odběhnout na záchod. Bohužel jsem nevěděla co se to děje. V posledních týdnech se mi to celkem často stávalo taky a dneska taky. Asi to je z jídla. Nejedla jsem zrovna dvakrát dobré kombinace.
Když jsem si umyla pusu, zuby a celý obličej, vrátila jsem se zpátky k němu. Ležel na břiše s hlavou otočenou k oknu a spokojeně oddechoval. Nemohla jsem uvěřit že my dva jsme zasnoubení. Tohle byl můj sen, těšila jsem se. Trochu už jsem přemýšlela i nad svatbou. Nikde v kostele nechci, chci někde na louce, někde kde je pěkně. Moc lidí taky nechci pozvat, nejraději kdyby to byla blízká rodina a pak pár přátel.
Usmívala jsem se nad tím a zároveň jsem dostala jednu myšlenku.
Těhotná?
Sklopila jsem pohled na své břicho. Pohladila jsem ho a přimhouřila oči.
,,Kdy bychom to stihli?" zašeptala jsem a zapřemýšlela, kdy jsme nebyli opatrní. Ani ne do pěti minut mi něco došlo.
,,No...sakra." pobaveně jsem kroutila hlavou.
,,Copak se děje?" vyděsil mě John, když jsem ho uslyšela se mě zeptat. Uvědomila jsem si, že jsem se držela za břicho, tak jsem dala ruku dolů a pousmála se. ,,Ale nic, jinak dobré ráno."
,,Dobré ráno." uculil se na mě.
Pak mi něco došlo. ,,Zlato musíme jít. Víš že je dneska ta svatba. Lucy chtěla ještě pomoct." řekla jsem mu na což protočil očima. ,,Sakra no jo Rayen chtěl taky pomoct." zabručel si pro sebe, ale pak se konečně zvedl z postele. My o vlků a vlk volá.
John sebral mobil a přijal to.
,,Jasné posnídám, dám se dokupy a přijedeme....jo...Lucy ať zavolá Kate sama, protože ji u ní kdyžtak vyhodím...dobře...jasné v klidu...tak čau." položil mobil na stoleček a podíval se na mě. ,,Pojď ke mě." natáhl ruku i se svým šibalským úsměvem na tváři. Přímo jsem věděla co bude chtít, a proto jsem zakroutila hlavou a vydala se z pokoje do kuchyně, abych si ukuchtila něco k jídlu. Trochu jsem přemýšlela nad tím těhotenstvím a proto jsem se ani nedívala co to zase beru za kombinace jídla.
Sedla jsem si v klidu ke stolu a začala jíst to co jsem si vzala.
,,Uhm lásko?" ozval se John, tak jsem se na něj podívala se zvednutým obočím, aby mu řekla co chce. ,,To co jíš je nechutné, tobě to chutná?" otřepal se, když se mě ptal. Podívala jsem se na jídlo a kývla hlavou. ,,Chutná." pokrčila jsem rameny. Znechucen tím co jsem jedla se otočil a odešel do koupelny. Ani ne za chvíli co odešel mi začal zvonit mobil.

Ahoj Kate

Ahoj Lucy s čímpak by si chtěla pomoct?

No víš moje kamarádka, která mě měla učesat nemůže dorazit, myslíš že by si mi mohla pomoct ty?

Ale ovšem, jen mi dej nějaký čas ještě si někam musím skočit, ale do dvou hodin tam jsem

Děkuji si zlatá pa

Není zač pa

Rychle jsem dojedla tu mou snídani a nahrnula se do koupelny vedle Johna. Nebyl moc rád, protože jsem se mu tam věčně pletla, ale teď to bylo akutní. ,,Zlato uhni." odstrčila jsem ho na stranu, abych se mohla rychle zkulturnit.
,,Lásko, ale já spěchám." zabručel nevrle a snažil se mě odstrčit nabok. ,,Jenže já taky, Lucy volala a má stav nouze." zavrčela jsem na něj na což zvedl ruce do obranného gesta a poodstoupil.

Konečně jsem měla prostor se připravit. Zvládla jsem to poměrně rychle na to, že mi to vždy trvá. Vyběhla jsem z koupelny do ložnice, kde jsem se začala převlékat, popadla jsem družičkovské šaty, běžela pro klíče od auta a obula si boty.
Měla jsem na spěch, potřebovala jsem si něco vyřídit, a tak jsem nehleděla na Johna.
,,Lásko, ale já potřebuji auto..." uslyšela jsem ho za sebou, ale to už jsem sbíhala schody dolů.
Vyběhla jsem z baráku hledat auto, které bylo zaparkované kousek od našeho baráku. Pousmála jsem se a rychle do něj nastoupila a odjela.
Co chvíli jsem se dívala na čas, nevím proč, asi jsem jen byla nervózní.
Nervózní z toho co zjistím.
Projela jsem semafor na červenou a doufala, že mě radary nezachytily. Nemohla jsem dostat pokutu, John by mě zabil.
Svištěla jsem ulicemi Bostonu jako by to byla nějaká závodní dráha a snažila se dostat jen k jednomu člověku a tím byla doktorka Orsen.
Co když nejsem v pořádku?
Co když jsem nemocná?
Co budu dělat?
Trochu jsem začala panikařit, ale čím víc jsem se přibližovala tím víc jsem se i uklidňovala.
Už jsem to chtěla vědět.

,,Další." oznámila sestra, která vstoupila do čekárny. Rychle jsem se postavila a šla do ordinace, kde se mě nejdříve zeptala na mé údaje, a pak jsem mohla za doktorkou.
,,Copak vás trápí slečno Baker?" pousmála se na mě příjemně zatímco já byla i tak nervózní.
,,No je mi špatně..." vydechla jsem a ona se uchechtla. ,,Takže si myslíte, že jste těhotná?" zeptala se narovinu. Váhavě jsem přikývla a šla si sednout na židli, když mi pokynula rukou.
,,Řekněte mi to přesně od začátku ano."
Zhluboka jsem se nadechla a spustila.
Řekla jsem jí že mi to začalo asi dva týdny zpátky, ale zvracela jsem od minulého týdne jen párkrát. Řekla jsem i že se na mě nemůže přítel podívat když jím, kvůli tomu jaké kombinace to jsou. Prostě jsem se nad tím musela pousmát stejně jako doktorka.
Když jsem se nad tím tak zamýšlela prostě mi to všechno přišlo vtipné. Prostě jsem těhotná nemohla být. Úplně normálně se mi stávalo že mi menstruace vynechala nějakou dobu. Dokonce prostě někdy jen špiním nic víc.
Když jsme přešly na prohlídku říkala mi, že i tak se mohla stát, že bych otěhotněla, i když beru prášky. Nechápala jsem to. Vždyť, když je beru, tak nemůžu otěhotnět, je to blbost.
Ano přemýšleli jsme o dětech, ale takhle brzo?
,,Slečno chci vám potvrdit, že jste těhotná." řekla s úsměvem. ,,To je nemožné paní doktorko." zakroutila jsem hlavou.
,,Ale proč by ne, vidíte tady to malinké...to je vaše miminko." ukázala na ultrazvuk. Nevěřícně jsem zamrkala na obrazovku. Když jsem se více zadívala už nebyl tak malinký, jak jsem si myslela, ale pořád byl ještě malý na to abych měla část těhotenství před sebou.
,,V...v jakém jsem měsíci?" vykoktala jsem.
,,No v v polovině čtvrtého." řekla mi s klidem. Celkem mě to udivilo. Vždyť mi ale není tak dlouho špatně.
,,Někdy ty příznaky nemusíte mít, každá žena to má jinak a vy jste měla štěstí, že vám nevolnosti přišly až teď." řekla mi doktorka.
,,Cože, jaké štěstí, vždyť jsem tomu malému mohla ublížit." zabručela jsem a pohladila si bříško, které už nebylo tak ploché jaké jsem kdysi měla. Trochu rostlo, ale bylo to až nepatrné na to, že jsem byla v polovině čtvrtého. Z jedné strany jsem byla ráda a těšila jsem se, ale z druhé strany jsem nevěděla co na to řekne John. Vždyť budeme rodiče.
Když jsem poděkovala doktorce a domluvila jsem se s ní na další prohlídce za měsíc. Jen jsem ještě přemýšlela jak tohle řeknu Johnovi. Měl by to vědět. Jenže asi né dnes. Budu muset o tomhle pomlčet až do doby než mu to řeknu. Zarazilo mě, že mi to nedošlo dříve, vždyť jsem si toho mohla všimnout dříve určitě.