Přes to všechno spolu ❤️

7

Poté co jsem probrečela skoro celý večer jsem ráno vypadala celkem fit.
Žádné kruhy pod očima, žádné opuchlé oči nic. Za to jsem byla ráda, hlavně když jsem se oblékla do mikiny, džín a vlasy jsem dala do culíku, a když jsem sešla schody dolů i s batohem tak jsem uviděla mámu jak se baví o něčem s tátou a usmívají se na sebe. Tohle mě povzbudilo, pomohlo mi to v tomhle dni, protože jsem je viděla ráda šťastné aniž by se ohlíželi na tu máminu chorobu.
,,Dobré ráno." pozdravila jsem je a přidala se na snídani k nim.
,,Jak ses vyspala?" zeptali se mě s úsměvem. Nevěděla jsem zda mám říct pravdu nebo ne, ale myslím že v tomhle případě bych měla použít spíš lež.
,,Ale jo vyspala, navíc musela, když mám dneska práci až do osmi a než přijdu domů." oddechla jsem si už teď vyčerpaně. Na to se začali smát a já se přidala k nim.

,,Zlatíčko můžu tě večer klidně vyzvednout ať nejdeš večer někde sama." navrhl mi táta, když už jsem vysedala z auta. Na chvíli jsem se zastavila a zapřemýšlela se. ,,Byla bych moc ráda tati." usmála jsem se a dala mu ještě rychlou pusu než odjel pryč.
Já se vydala ke škole, do které se už hrnuli všichni studenti. Přidala jsem do davu a doufala že dneska nebudu muset dělat něco co nebudu opět chtít.
Najednou jsem uslyšela naštvané hlasy, tak jsem se šla podívat, protože jsem byla zvědavá. ,,Co to sakra je?! Děláš si srandu?!" zakřičel na někoho Harry.
Ten druhý byl potichu a nic neříkal.
,,Proč ji pořád fotíš? Co na ní vidíš!" vyjekl opět. Myslím že se dočkal odpovědi, ale já nic neslyšela a proto jsem chtěla jít blíž, ale věděla jsem, že by to bylo ohrožené.
,,Cože?! Jak to myslíš?!" zněl vážně naštvaně. Najednou se něco rozbilo a já uslyšela zalapání po dechu. ,,S tím přestaneš, jestli ne, tak mezi námi je konec." řekl klidně a pak už jsem slyšela kroky, takže jsem se jen schovala.
Jen co zmizel z obzoru, tak jsem utíkala do třídy na hodinu.
Měli jsme mít biologii s učitelkou, kterou nenávidím, takže jsem si jen sedla a nic nedělala. Bohužel mě učitelka za to seřvala a já začala teda pracovat.
Jsem tu teprve třetím týdnem a už tu mám takové problémy.
Za co mě teď život trestá? Co jsem komu takového udělala?

No poté co jsem asi další dvě hodiny nedávala pozor co se děje, a přemýšlela nad vším co mě napadlo, jsem se zastavila u skříněk. Vytáhla jsem si španělštinu a rozešla se ke třídě. Trochu jsem se divila jakto že se dneska nic neděje, protože mi většinou ničili každý den, ale dneska ne. Jen co jsem vstoupila do třídy jsem v mojí lavici viděla Johna s ne veselým výrazem ve tváři.
Pomalu jsem tam došla a posadila se vedle něj. Vytáhla si věci a po očku se na něj podívala. Díval se na jedno místo, ruce držel v pěsti, vypadal celkem naštvaně, ale oči říkaly něco jiného.
Byl spíš zničený a smutný...
Nebyla jsem ten typ co se ptá, tak jsem radši byla ticho, ale prostě mi to nedalo a já jen trochu pootevřela pusu a aniž bych něco řekla mi přišla odpověď.
,,Špatný den." řekl jen ke mě.
Nechala jsem ho tak a podívala se do sešitu co jsme probírali minule.
Myslím že jsem jen měli ty rozhovory a já se nezúčastnila...takže dneska budu muset.

Učitel vstoupil do třídy i s dobrou náladou, usmíval se na nás a pobrukoval si melodii nějaké jeho oblíbené písničky.
,,Dečka mám dobrou zprávu" odmlčel se a pak pokračoval ,,šest z vás pojedou příští týden se mnou na soutěž ve španělštině, jedeme do Londýna." řekl nám klidně a nadšeně. ,,Je to na tři dny, všechno platí škola a ještě nějaké peníze dostanete...teď už je jen na vás zda  pojedete. Samozřejmě všichni chtěli, protože cesta do Londýna je celkem dráha a navíc kdo by se nechtěl ulít ze školy?
,,Vlastně mám pár adeptů, takže bych byl moc rád kdyby jste mi zítra dali motivační dopis a můžete jet, tedy vyberu jen ty nejlepší." rozzářil se. Pár lidí si začalo šuškat a já se jen podívala na Johna. Jen si povzdechl, ale pak se přihlásil. ,,Ano Johne?" zeptal se ho učitel.
,,Kdy bychom se dozvěděli jestli jedeme?" otázal se zase on a učitel pokýval hlavou.
,,No...přemýšlel jsem a seznam kdo se mnou pojede vyvěsím do vestibulu ve čtvrtek." odpověděl mu učitel.
Všimla jsem si nepatrné změny v Johnově tváři. Myslím že bude usilovat o to aby tam jel.
Jenže já taky, chci jet pryč od všeho abych tu nemusela trpět.

Po hodině se John vypařil jako pára nad hrncem, ale Rayen s Harrym ani náhodou. Už jsem viděla jak jdou ke mě, tak jsem se prostě otočila a utíkala pryč. Věděla jsem že utíkají taky, ale já jsem běžela za roh a tam jsem se jim schovala mezi skříňky.
,,No tak, víme že tu jsi." řekl Rayen.
,,Chtěl bych zase tu menší službičku, minule to ušlo." řekl a já o něco zakopla, takže jsem udělala rámus.
Viděla jsem jak už začínají být blízko, tak jsem se potichu vyplížila ke dveřím a rychle utekla pryč.
Ještě jsem měla hodinu, tak jsem na ni šla celkem s nechutí a strachem, ale z toho se vyklubal zájem a navíc jsem dneska neměla seminář, takže jsem byla v klidu a mohla jít na směnu.
Povedlo se mi vyklouznout bez toho, aby si mě někdo všiml, takže jsem se ale ještě šla převléct a pádila do kavárny, kde jsem měla službu.
Jen co jsem tam přišla mi Laura zamávala, tak jsem za ní šla a položila si věci za závěs.
,,Ahoj, jsem ráda že jsi tady dříve." usmála se na mě. ,,No mohla jsem jít dříve." řekla jsem jí a vzala si zástěru.
,,To je dobře aspoň si můžu dát pauza a pak tady přijdu abych tě zkontrolovala, i když si myslím že to zvládneš." mrkla na mě a já se spokojeně usmála. ,,Jasné šéfová." zahubila jsem se. Na to se jen zasmála a pak šla.

Musím říct že tu moc lidí nechodilo, ale všimla jsem si jedné věci.
Jeden pán tu chodil každý den (co jsem tu pracovala), dokonce i ve středu večer tady byl. Sedl si vždy do rohu, vytáhl notebook a začal něco sepisovat, pak se tu každé odpoledne objevovala jedna paní, která si koupila to samé a šla pryč.
Byla jsem tak ráda že za ty tři dny tady jsem si mohla oddechnout, naučit se do školy a taky pozorovat lidi.
Myslím že mě ale někdo sledoval, bohužel jsem nevěděla kdo a bylo to celkem strašidelné.
Jaké by vám bylo kdyby vás někdo sledoval, ale když se podíváte tak nikoho nevidíte?
Jednou jsem tu zahlédla toho kluka, ale za ty dva dny co jsem pracovala sama, vůbec nefotil. Trochu jsem se divila, ale nakonec jsem se věnovala vždy jen obsluhování nebo učení.
Laura mi časem vysvětlovala další věci, dokonce mi oznámila, kdy má malý přijít na svět. Dobře jsme si rozuměly, za což jsem byla ráda.