Přes to všechno spolu ❤️

13

,,Vstávejte děcka! Musíme jít!" vyjekl za dveřmi učitel jako bychom už teď nestíhali. S Marley sem se rychle začaly oblékat do kraťas, já si dala tílko a na to košili zatímco ona to nechala jen s tílkem. Obě jsme ještě vpadly do koupelny, kde jsem se namalovaly já ji zapletla vlasy, já si je nechala rozčesané a volné. Obě jsem se obuly, vzaly si peněženky s mobily a vyrazily z pokoje pryč. Kluci už čekali i s učitelem v hale, ale jak nás uviděli tak se rozešli k východu kromě Jacoba, který si počkal na Marley a pak jsme vyšli za nimi.

,,Takže doufám že jste si vše probrali a připravili, teď se ukážete." řekl učitel. Došli jsme ke Edgware Academy. Byla to jazyková škola, v které jsme se právě nacházeli. Byla celkem pěkná, ale naše byla hezčí. Procházeli jsme kolem několika studentů, kteří se na nás nechápavě dívali, ale pak tam byl jeden kluk, který mi někoho připomínal.
Chvíli déle jsem se na něj dívala dokud si mě nevšiml.
Jeho překvapení bylo stejné jako to mé.
,,Juliene?" zeptala jsem se potichu a on ke mě vykročil.
,,Katie!" vyjekl a najednou jsem byla v jeho objetí. Byla jsem tak šťastná že jsem ho viděla. Bože jak moc mi chybělo to pako co právě objímám.
Ten bloňďáček mi moc chyběl.
,,Chyběla mi, víš jak dlouho jsem přemýšlel že se ti ozvu, ale nevěděl jsem jestli to bude platné." povzdechl si.
,,Nebylo, protože mám jiné číslo a fb taky." odpověděla jsem pořád dojatě a zase ho objala.
,,Uhm...kdo je ten černovlasý kluk?" zeptal se mě potichu. Jediný kdo tu měl takové vlasy byl John. ,,John, proč?" zeptala jsem se. ,,Celkem mě propaluje pohledem." pobaveně odpověděl.
Povzdechla jsem si. ,,Juli už musím jít, ale určitě bych se sešla jestli by si dnes odpoledne mohl." řekla jsem mu.
,,Jasně holka, dám ti číslo." zahubil se na mě a začal mi ho psát na papírek co odněkud vytáhl.
Jen co mi ho dal jsem si ho schovala a šla jsem za Marley.
Chvíli jsem se ještě dívala na Juliana, ale pak jsem se usmála na Marley.
,,Kdo to byl Kate?" zeptala se mě udiveně a kluci na mě čuměli.
,,Starý známý." uculila jsem se a naznačila ji že jí to pak řeknu, na což se jen usmála a šly jsme dál.

Sešli jsme se s ostatními studenty, kteří tady byli taky na soutěži, v jedné z učeben této školy a čekali na zahájení.
Musela jsem si zopakovat to co jsem si připravila a pak ještě pomohla Marley.
Kluci totiž měli soutěž zvlášť, ale na ten samý způsob. Byly totiž dvě soutěže a to dívčí a klučičí. Naši kluci to měli lepší, protože jich bylo více a my jsme byly dvě. Jenže my jsme si věděly rady, díky bohu.
,,Vítáme vás všechny na dnešní soutěži v jazycích. Budeme moc rádi, když si to tady užijete." rozléhal se hlas jedné paní. Když upoutala pozornost všech lidí v místnosti pokračovala.
,,Soutěž můžeme klidně zahájit. Takže ať vyhraje ta lepší škola." řekla s milým úsměvem.
Bylo až neuvěřitelné jak hodně lidí tu bylo a zastupovalo dívčí kategorii a kolik škol tu bylo.
Nestačila jsem se divit, taky mi po nějaké páté škole došlo, že je tu moje škola, na které jsem měla všechny své kamarády.
Když jsme přišli na řadu s Marley, tak jsem začala první já.
,,Mattapoisett es más pequeño que Londres...." pokračovala jsem v přednášení toho co jsem měla přepravené a co všechno jsme si zjistila.
Já jsem byla v klidu, ale na Marley šlo vidět že je nervózní. Snažila jsem se jí ještě uklidnit. Chvíli to trvalo, ale povedlo se a Marley pokračovala v tom co si připravila. Byla jsem tak děsně moc nadšená, že nám to spolu tak šlo.
,,Matapoisett es pequeño campo donde tenemos el teatro, museo y cine...." rozmluvila se Marley až jsem se začala divit.
Když už mluvila delší dobu všichni se na nás dívali jako na mimozemšťany, ale nám to bylo jedno. Měly jsme toho tolik připraveného.
Nakonec jsme se zastavily a nechaly mluvit i naše soupeřky. Ty totaky měly pěkně připravené, ale my se nijak moc o ně nezajímaly a trochu si spolu povídaly.

Najednou k nám ke konci přišel učitel.
,,Tak co děvčata jak vám to šlo?" zeptal se nás, protože celou dobu byl s kluky, protože řekl že oni jsou neschopní oproti holkám.
,,Šlo to, ale jsou tu i lepší." odpověděly jsme najednou. ,,To chápu, ale vám dvěma věřím více než klukům, oni se moc nepředvedli...tedy hlavně Harry a trochu to dneska nejde Tonymu." povzdechl si Bloomfield. Ani jsme se nedivila, že to zrovna jemu nejde.
Včera jsem ho totiž slyšela jak se bavil s Johnem, že se mu nelíbí, když jsme teď tam v té společnosti a že mě nemá jak zastrašit.
Prostě je to debil.
,,To nevadí kluci to ještě nějak zítra spraví." pousmála se Marley. ,,V to doufám." řekl učitel a povzdechl si.
Už už byl na odchodu, když jsme si ještě na něco vzpomněla.
,,Pane učiteli, budu moct jít odpoledne pryč z hotelu?" zeptala jsme se ho opatrně. Usmál se na mě a kývl.
,,Ale ano samozřejmě že ano, od toho máte to odpoledne, můžete se procházet Londýnem." řekl klidně a nadšeně.
,,Tak děkuji." uculila jsem se.

Byla jsem z toho nadšená, takže když jsme odcházeli ze soutěže s tím že my holky jsme zatím třetí a kluci jsou zatím šesti, jsem se pořád usmívala a psala si s Julim. Tak strašně moc jsem ho zase chtěla vidět.
Marley jsem ještě tak rychle řekla o koho se jedná, ale pak už jsme u hotelu pádila ven, kde mě měl čekat.
Ale cítila jsem se jakoby mě někdo sledoval. Když jsem se ale otočila nikdo tam nebyl.
,,Koho vyhlížíš." zasmál se přede mnou Julian. Usmála jsem se a objala ho.
,,Už nikoho." odpověděla jsem spokojeně.
,,Tak kam půjdeme?" zeptala jsem se ho.
,,Na nějakou dlouhou procházku, protože si toho máme tolik co říct." vydechl pobaveně, ale měl pravdu.
,,Takže jak ses dostal tady do Londýna?" zněla první moje otázka.
,,Stěhovali jsme se." odpověděl prostě, ale ještě pokračoval. ,,Poté co si se odstěhovala se naše parta přestala skoro bavit, Luke byl z toho špatný, tak to trochu přeháněl s alkoholem, Jena ta se s námi nebavila, protože prý jsme za to mohli my, no takže se nám to rozpadlo. Jediný kdo nám ještě věřil byl Patrick, ten se nás snažil dávat dohromady." řekl a některé části trochu opatrně.
Jediné co mě překvapilo byl Luke.
,,Alkohol?" zvedla jsem obočí.
Julian si povzdechl. ,,Alkohol, drogy a štětky."
To mě trochu zabolelo u srdce a začaly mi slzet oči. Juli mě chytl kolem pasu a snažil se mě cestou uklidnit.
Musela jsem, protože jsem mu chtěla tolik toho říct, hlavně to jak mi každou chvíli v životě chyběli všichni a ještě pořád mi chybí.
,,Juli já se nechci stěhovat, ale táta vždy najde problém v práci a my musíme, jenže máma už na tom není sakra moc dobře, bojím se o ní." povzdechla jsem si a Juli taky. ,,Prosím Katie, že budeš ode mě tvojí mámu pozdravovat, celkem mi chybí jak si ze mě dělala srandu a jak mi vždy, když jsem byl u vás, dělala palačinky." zasnil se mi Julian nad čímž jsem se pousmála.
,,Jasné Juli." odpověděla jsem.
Procházeli jsme se parkem, ulicemi, nějakým nákupním centrem...no prostě všude možně jen když jsme si povídali jako bychom se neviděli dva roky.....
Počkat.
My se tak dlouho kurva neviděli..
Když mě odvedl zpátky k hotelu měla jsem takovou zvláštní náladu. Nevěděla jsem zda se mám smát, nebo brečet, protože to co se naši partě stalo bylo děs.
Objala jsem ho dala mu pusu na líčko a šla k výtahu.
Byla jsem taková rozpolcená. Jedna část mě by se smála, ale druhá zase ne.
Ach jo Kate.
To sis zase dala.
Proč to tak blbě musí vše končit.
Můj bývalý jede v drogách.
Moje nej kamarádka se odstřihla od lidí.
Patrick pořád jen doufá a já s Julim jsme se už viděli naposled.
To mám ale blbý život.
No ale on přece může být horší.
Jen co jsem nastoupila do výtahu nastoupl i Harry. Byl to konec Kate?
No doufám že ano, protože tohle už nedávám.