Přes to všechno spolu ❤️

21

Ani jsem neměla náladu na nějaké dnešní rozepře s Harrym, tím kreténem, který zmrzačil Johna. Nemohla jsem uvěřit, že něčeho takového byl schopný. Taky jsem z toho večer nespala, bylo mi celkem úzko, nevěděla jsem, jak na tom je, ale dneska jsem chtěla udělat jednu věc.
Bulat první dvě hodiny abych se na něj mohla zajít podívat.
,,Nad čím přemýšlíš Katie?" zeptala se mě máma. Zavrtěla jsem hlavou a upoutala pohled k ní. ,,Uh....nad ničím." řekla jsem ji.
Trochu se ale na mě zamračila a já nechápala proč. ,,Vypadáš příšerně nevyspaně, spala si vůbec?" řekla máma a měřila si mě pohledem.
,,Nespala nešlo mi to, nebyl náhodou úplněk?" zeptala jsem se jí schválně aby věděla, že to není nic strašného.
Máma nakonec mykla rameny a nechala mě tak.
Dojedla jsem snídani a povzdechla si.
,,Nechceš zůstat doma nebo jít dneska radši do práce než do školy?" zeptala se mě a já se na ni překvapeně podívala.
,,To bych mohla?" zeptala jsem se nevěřícně.
,,No tak školu zvládáš, a navíc ta práce tě baví." mykla rameny. Nemohla jsem uvěřit, že bych mohla do práce místo do školy.
,,I zítra by si taky v podstatě mohla." navrhla a já ji běžela obejmout.
Bože já mám tak úžasnou mamku, že ti není možné. ,,Prosím mohla bych vážně." zamrkala jsem na ni. ,,Ano napíšu do školy a můžeš jít." usmála se a odcházela mi napsat omluvenku.
Rychle jsem se šla převléct do košile a džín a pak si jen vzala kabelku do které jsme naházela peněženku, mobil a klíče.
Dole jsem dala máme pusu, vlastně asi tak deset a pak běžela na bus, ale který nejel do kavárny ale do nemocnice.

Nebyla daleko takže jsem jela nějakých 6 zastávek a vystoupila. Nějakých 500 m jsem jen došla a byla u ní. Pomalu jsem do ní vyšla a okamžitě zamířila na informace. Stála tam mladá paní s milým úsměvem na tváři, tak jsem za ní šla. ,,Dobrý den, přejete si?" zeptala se mě. ,,Dobrý, chtěla bych se zeptat na jakém pokoji je John Winter?" mile jsem se usmála. Na chvíli svůj pohled přesměřovala na počítač a začala hledat. Po chvíli se na mě podívala a usmála se. ,,Je na pokoji 16." řekla a já ji jen poděkovala. Vydala jsem se tedy k pokoji. Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a pak vešla dovnitř. Otevřela jsem pusu dokořán když jsem viděla, jak dopadl. Měl límec kolem krku, nohu v sádře, ruku zřejmě pohmožděnou a obličej měl posetý menšímy šrámy. Přišla jsem k jeho posteli a všimla si, že spí. Potichu jsem dosedla na židli vedle postele a přisunula se k ní. ,,Je mi děsně líto co se ti stalo Johne." řekla jsem potichu a chytla mu ruku. Měl ji studenou tak jsem se snažila ji zahřát. Měla jsem celkem špatnou náladu. Když jsem ho viděla tak ležet tak mě bolelo srdce. Už jsem chápala, co tím Jacob myslel, když řekl že to poznám až se něco stane. Bohužel jsem nevěděla že se stane něco takového. ,,Víš já...mám ohledně tebe divný pocit. V jednu chvíli bych tě nechtěla vidět a ve druhé bych zase nechtěla, aby si odešel, protože si fajn společník. vlastně...no v posledních dnech...uh...." zasekla jsem se, protože jsem nevěděla, jestli to říct. Sklopila jsem na chvíli pohled a nadechla se. Neslyšel mě, ale já to ze sebe potřebovala dostat. ,,Víš já...já tě miluji Johne, no a je to venku, ale asi zbytečně stejně si to neslyšel." povzdechla jsem si.
Ještě chvíli jsem seděla u něj v tichosti a snažila se být klidná. ,,Navíc k ničemu to nepomůže, stejně spolu nemůžeme být." naposledy jsem ze sebe vydala.
No moc mi to nešlo, protože se mi třepala ruka a brečela jsem. Nevím takhle jsem se cítila už jednou, tehdy když jsem ještě byla s Lukem.
Nějak si blbě zlomil nohu a já z toho byla špatná, ale teď to bylo takové zřetelnější.
Věděla jsem, co cítím. Prostě jsem to sakra věděla. Jenže jsem se bála, že to dopadne jako s Lukem. My odjedeme a všechno skončí.
To byl hlavní strach.
Zvedla jsem se, že židle, protože jsem chtěla odejít, ale před tím jsem se naklonila nad něj a políbila ho na líčko. ,,Miluji tě, prosím nevzdávej se." zašeptala jsem, a ještě před tím jsem ho pohladila po vlasech.

Se skleslou náladou jsem se dostala až do kavárny, kde jsem ji prostě otevřela.
Byla jsem tam zbytek dopoledne, na oběd jsme si musela zajít kousek od kavárny a pak jsem se vrátila.
Všimla jsem si, že mi tu chodili zase noví zákazníci. ,Dobrý den paní Presley." pozdravila jsem ji, zase jako obvykle, mile. Pousmála se na mě a povídá. ,,Dobrý slečno, no vy vypadáte nějak bez nálady takovou jsem vás tu neviděla." Trochu jsem se pousmála. Měla pravdu asi jsem se tak špatně nikdy necítila. Ne v kavárně.
,,Máte pravdu, ale to bude dobrý." ubezpečila jsem ji a podala ji kávu kterou si objednala.
,,Copak se vám stalo?" zeptala se mě zvědavě.
Popravdě jsem nikdy neměla ráda zvědavé lidi, ale chtěla jsem se někomu vyzpovídat jenže ne ji, potřebovala jsem Marley.
,,Ale nic jen prostě mám nějaký den blbec." odpověděla jsem. Naštěstí se mě už dál nevyptávala což bylo super.

Bylo kolem půl třetí, když jsem napsala Lee o to, aby přišla do kavárny.

Já: Lee prosím přijdeš do kavárny? Chci si s někým popovídat

Marley💕: Jasné Kate jsem tam do patnácti minut

Já: Děkuji moc ❤️

Marley💕: Není zač to je samozřejmost😉

Byla jsem ráda že mám někoho, komu se smím svěřit, nechtěla jsem máme nebo tátovi, protože jsem se styděla. Vždy když šlo o vztahy tak jsem se styděla a byla jsem radši když to věděli mi kamarádi.
Kupodivu jsem přežila těch patnáct minut, než přišla s úsměvem na tváři.
,,Katie jakto že si nebyla ve škole?" zeptala se mě a já si povzdechla. ,,To je důvod, proč jsem chtěla, aby si přišla." skousla jsem si ret.
,,Aha, tak mi prosím udělej kávu a sedne si ne chvíli." řekla a já ji šla teda připravit kávu.

Chvíli to trvalo, protože jsem ještě obsluhovala zákazníky, ale to už byli poslední, co jsem si myslela. Protože většinou tak pozdě do kavárny nezavítají noví, maximálně si vezmou kávu s sebou. Když už nikdo nepřicházel tak jsem si sedla k Lee.
,,Tak copak se děje?" zeptala se mě okamžitě.
,,Lee já...já jsem zamilovaná." zakoktala jsem, jenže ona to i tak slyšela a poskočila na židli.
,,Pane bože to jsem ráda a už to ví?" zeptala se nadšeně. ,,To je ten problém." posmutněla jsem.
Lee se trochu zavrtěla na židli a zamračila se.
,,Je to John že jo? Proč mu to neřekneš? Proč vlastně není ve škole?" zeptala se mě.
Párkrát jsem rychle zamrkala a povzdechla si.
,,Lee, John je v nemocnici, protože ho srazilo auto." odpověděla jsem ji a cítila, jak mi slzy tečou po tváři. Na to mě Lee okamžitě objala.
Věděla jsem, že ona je správná kamarádka.
,,Ššššššš to bude dobrý, je naživu." řekla a utěšovala mě. ,,Lee on vypadá příšerně, dneska jsem u něj byla a....spal, tak jsem mu vše řekla." zamumlala jsem. Lee se na mě překvapeně podívala. ,,Ty si mu to řekla, když spal? Proč ne z očí do očí." povzdechla si. ,,Bojím se, protože jestli se budeme stěhovat tak mi vztah jen ublíží, nechci abych se já vázala k někomu a on zase ke mně." popotáhla jsem. Cítila jsem se děsně.
Lee se mnou zůstala až do zavíračky, a ještě mě odvezla domů. Abych tam byla co nejrychleji a netrápila se. Byla jsem ji za to všechno moc vděčná.