Přes to všechno spolu ❤️

61

Poté co jsem utrpěla nejspíš infarkt jsem byla vlastně ráda že tam kluci byli, když mě Jacob chytil a Rayen se rozeběhl za Johnem. V ten moment jsem bulela, protože mi John spadl před očima. V ten moment jsem i omdlela. Když jsem se ale probudila byla jsem v autě Rayena. Jenže jsem tam byla sama a tak jsem se rozhlížela kde to vlastně jsem. Nemocnice.

Teď už tu sedím dvě hodiny u Johnovy postele, držím ho za ruku a sleduji ho. Prostě čekám až se konečně probudí. Tolik blbých pocitů co mě zevnitř užírají se nadají ani spočítat. Stále mám blbý pocit ohledně Johna. Vypadá opravdu mizerně. Teď ale nemyslím jeho vousy, ale jeho obličej celkově. Je trochu vyhublý, má kruhy pod očima, suché rty. Nebo jeho ruce. Jsou úplně suché. A ten přístroj co teď pípa mě děsně irituje. Čím dál tím víc. Tak samo jako narůstá můj strach o Johna.
Sleduji jeho obličej, hlavně mimiku a jeho oční víčka. Vidím jak se pohybují. Něco se mu zdá.
Hladila jsem ho palcem po ruce jako by ho to mělo zázračně probudit nebo vyléčit z toho co se mu stalo. Z toho co jsem mu já způsobila. Jeho ruka najednou ucukla. Srdce mi poskočilo, ale pak se hned splašilo když na chvíli přístroje začaly monotónně pípat. Bylo to nejdelších mých 5 vteřin na světě. Po té době se vrátily do původního stavu a já si oddechla. I tak to bylo celé neobvyklé a já si nebyla jistá zda se to může tak stát. Protřepala jsem hlavou a opět se zaměřila na něj. ,,Jsem příšerná přítelkyně, moc se ti omlouvám že jsem ti to způsobila Johne." zašeptala jsem potichu spíše pro sebe. Zavřela jsem oči a promnula si tvář. Byla jsem tak pitomá. ,,Snoubenka, jsi má snoubenka." slyšela jsem ho najednou zamumlat. Chytla jsem se za pusu a podívala se na jeho obličej, ve kterém šlo vidět jeho mírný úsměv na tváři. Začala jsem kroutit hlavou. ,,Vždyť jsem ti ho vrátila." pořád jsem nevěřícně šeptala. ,,To si nemohla." zakroutil slabě hlavou. ,,Opotřebované zboží se nevrací." vydal vtipně ze sebe.
Milovala jsem ho.
Vždyť jsem s ním čekala dítě.
Jak jsem mohla být tak hnusná?!
Začaly mi slzet oči, jen protože jsem tohle způsobila, že jsem po něm tak vyjela.
Ale i proto že se konečně probral.
Velice pomalu ke mě natáhl ruku se kterou mi setřel slzy z tváři a chytl mě za bradu.
,,Bolelo mě to odloučení od tebe lásko."
,,Promiň že jsem tohle udělala, nevím kde se to ve mě vzalo. Moc se ti omlouvám za vše co jsem ti způsobila." vydechla jsem teď já. Vážně mi to všechno bylo líto. Hlavně to jak teď vlastně vypadá.
,,Já bych ti odpustil vše, otázka je jestli ty mně odpustíš." podíval se na mě tím svým zvědavými výrazem ve tváři a čekal. Věděla jsem že by čekal dlouho kdyby na tom záleželo, ale já nepotřebovala aby čekal.
Předem jsem věděla co mu odpovím, ale než jsem to stihla zase otevřel pusu.
,,Bude to kluk nebo holčička?"
Podívala jsem se spěšně na bříško a pohladila si ho. Na rtech se mi rozlil úsměv.
,,Nevím, chci se nechat překvapit." pokrčila jsem rameny a pohlédla zpátky na něj. Vypadal velmi roztomile. Najednou ale se jeho obličej zkroutil do bolestné grimasy. Vyděšeně jsem se na něj podívala a stiskla mu ruku.
,,Co se děje?" zeptala jsem se.
,,Bolí to. Moje noha." Vydal ze sebe a druhou rukou si stiskl nohu. ,,Proč ji necítím?" byl náhle vylekaný a proto se začal odkrývat.
,,Johne ne..." chtěla jsem ho zastavit ale bylo už pozdě. V okamžiku začal jančit. Pustil mou ruku. 
,,Kate." vydechl vyděšeně.
,,Johne to bude dobrý."
,,Dobrý? Jak dobrý? Vždyť mi chybí noha od kolene dolů." začal hysterčit.
,,Já vím." zašeptala jsem zničeně. Moc dobře jsem věděla jak se cítí. Bolelo mě to za něj a taky mě to moc trápilo.
Byla to moje vina.

***

,,Tak to vidíš." vydechla jsem zničeně když jsem seděla vedle Lucy a Marley. ,,Holka je mi to líto co se stalo, ale to zvládnete." pohladila mě Lee.
Kéž by měla pravdu.
John je od té doby takový nevrlý. Vůbec nechce cvičit, nechce ani pomoct. Já nevím co už dělat.
,,Kate, hlavní je aby jsi se moc nepřemáhala v tomhle stavu, prostě klid a pohoda." řekla najednou Lucy. Věděla jsem že i ji něco trápí. Moc dobře jsem věděla co. Bylo to mé bříško.
To že já byla těhotná a ona ne. Pořád jim to s Rayenem nejde. Nevěděla jsem jak jim pomoct, moc ráda bych jim pomohla ale nevěděla jsem jak.
Holky se na mě dívaly jako by ještě něco měly na jazyku ale nechtěly to říct. Zvedla jsem překvapeně obočí. ,,Řekněte to." pobídla jsem je obě dvě. Myslím že se k tomu ani moc nechtěly vyjadřovat ale nakonec....
Obě se na sebe navzájem podívaly a povzdechly si.
,,Jak to teď s Johnem máte? Vím že teď je to těžké období pro vás, ale jestli jste ho nezvládli tak proč..." ani nemusely doříct co si vážně myslí.
Věděla jsem že ty pochybnosti mají všichni, ale od nikoho jsem to neslyšela říct nahlas. Nemělo by mě to zaskočit že si to myslí, ale i tak zaskočilo. Nahlas to má jiný efekt.
,,My to zvládneme, společně." odpověděla jsem jim. Uvnitř mě něco hrklo. Jako bych byla na to připravena. Byla to pravda. Chtěla jsem to jednou pro vždy zvládnout s ním.
Vždyť jsme si opět řekli ano, tak teď už to vydržíme až do konce, i když cesta bude hrbolatá nebo to bude něco vážného. Prostě to dáme až do konce.