Because of you ✓

-April-

Když jsem v pondělí ráno došla dolů do kuchyně, byli tam už všichni. Táta si klasicky četl noviny, mamka popíjela kávu a odepisovala na emaily a August seděl před svou snídaní. Zdál se ale jiný. Jen na všechno to jídlo hleděl a snědl sotva dva kousky. Všechny jsem pozdravila, ale on ani nevzhlédl. Okamžitě mi spadl úsměv ze rtů a starostlivě si ho prohlédla. 

,,Počkám v autě," zvedne se z ničeho nic. Líbne mamku na tvář a bez výrazu opustí dům. S povzdechem jsem se rychle nasnídala a vypila celou sklenici džusu. Rozloučila jsem se s rodiči a přes rameno si přehodila svůj batoh. Jakmile jsem došla k jeho autu, zapadla jsem na místo pro spolujezdce a batoh pohodila k nohám. 

,,Takže o co jde?" vyhrkla jsem skoro okamžitě. August v tichosti nastartoval a vyjel po cestě do školy. ,,Augu, mluv se mnou," naléhám. On ale jen upřeně hleděl před sebe a byl ponořený ve svých myšlenkách. ,,Poznám, že se něco děje. Chci vědět, co."

,,O nic nejde. Jsem ještě unavený z toho večírku," zamumlal. Zahnul do leva a my se tak ocitli na školním parkovišti. Zaparkoval na svém obvyklém místě a vypnul motor. 

,,Auguste," povzdychla jsem si. 

,,Nechci o tom mluvit, dobře? Dej mi prostě pokoj!" vyprskne. Prudce rozrazí dveře, vezme si batoh a s třísknutím je zabouchne. Leknutím jsem až nadskočila. Ihned jsem se vydala za ním, ale pro jistotu jsem si držela menší odstup. Věřím ale, že by mi nikdy neublížil. 

,,Něco s tebou je a já to chci vědět," stojím si za svým. Zastoupím mu cestu a založím si ruce na hrudi. Tentokrát se mu v očích už objevili plamínky zlosti, což mě překvapilo. 

,,Přestaň se o mě starat!" odstrčil mě stranou a zrychlil v chůzi. Brzy zapadl do školy a mě nechal stát na parkovišti. Něco se děje a bude to vážné. Takhle jsem totiž svého bratra nikdy neviděla. Nikdy se ke mně takhle nechoval. Se sklopeným hlasem jsem došla až do hlavní chodby a vyhledala svou skříňku. Vzala jsem si nějaké sešity a strčila si je do batohu. Rozhlédla jsem se, jestli náhodou nezahlédnu Augusta, ale bylo tu tolik lidí, že bylo skoro nemožné ho najít. 

,,Ahoj," ozve se vedle mého ucha. Vylekaně nadskočím a překvapeně pohlédnu do studánkových očí. ,,Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Máš chvíli čas?" pozvedne Dylan obočí a strčí si ruce do kapes, přičemž se ledabyle opře ramenem o skříňky. Vlasy měl o něco rozcuchanější, než dříve a v očích mu podivně jiskřilo. Na dokonale plných rtech mu pohrával roztomilý úsměv a pevná hruď se zvedala ve stejném tempu, jako ta má. Stále jsem byla smutná kvůli Augustovi, ale stačil jeden pohled na něj a hned se mi o trochu zvedla nálada. 

,,Musím na hodinu, ale musíme spolu poobědvat. Jestli chceš," kmitnu rameny. Zabouchnu dvířka a spolu se vydáme k mé třídě. 

,,Místo oběda chodím do hudebny. Nikdo tam v tu hodinu není a já potřebuju trénovat. Co takhle po škole? Odchytím si tě a můžeme jít spolu domů?" napadne ho. Vlastně se mi to hodilo. Nechtěla jsem jet s bratrem, protože se mi nelíbila ta představa, že by se to celé opakovalo. 

,,Dobře. Najdeš mě před školou," pousměju se. Zastavili jsme u jazykové třídy, kde mám francouzštinu a já se na něj trochu rozpačitě podívala. Nastalo mezi námi ticho a vzájemně jsme na sebe hleděli. ,,Máš nový účes?" uchechtnu se, abych prolomila to husté napětí mezi námi. 

,,Ráno jsem zaspal, takže jsem toho moc nestihl," zakoulí očima a já se jen slabě zasměju. ,,No tak po škole," mrkne na mě a zapadne do třídy naproti té mé. Zapadla jsem do třídy a sedla si vedle Anny. Hned po mém příchodu započala hodina. POdepřela jsem si hlavu rukou a zahleděla se nepřítomně na tabuli. Musela jsem se kousnout do dolního rtu, aby se nad vzpomínkou nad pátečním večerem nezačala culit. Anna si všimla mého výrazu, ale nijak to nekomentovala. To přišlo až při obědě. Obě mě začali vyslýchat, ale já jim hrdě všechno zamítla. Chci si tohle, ať to je cokoli, nechat pro sebe. Alespoň na chvíli. 

,,April! April, počkej!" ozve se za mnou. Chtěla jsem konečně opustit školu a vydat se domů. Zastavil mě ale Maxův hlas, nad kterým jsem se nepříjemně ošila. Myslela jsem, že se tomu dnes vyhnu. ,,Můžeme si promluvit?" natáhne se pro mou ruku, ale o krok ucouvnu. 

,,Není o čem mluvit, Maxi. Je konec," zakroutím hlavou. 

,,To ale nejde. Víš, že mě to všechno mrzí a já zase vím, že se občas chovám jako idiot a dělám chyby. Jenže mě na tobě záleží a nechci to všechno jen tak zahodit. To pro tebe ty dva roky nic neznamenaly?" strčil si ruce do kapes a pohlédne na mě zpod svých dlouhých řas. To se to opravdu pokouší svést na mě?

,,Nikdy na to nezapomenu. Milovala jsem tě, ale to už vyprchalo. Ublížil jsi mi a já už to tak nechci. Takže mě nech být a smiř se s tím," otočím se na patě a sebejistými kroky od něj odejdu. 

,,April!" křikl za mnou. Kolem mě se ale prohnal August a ihned na Maxe zaútočil. Započala bitka a kolem nich se utvořil chlum studentů. 

,,Co se to tu děje?!" Konečně jsem se dostala dopředu a pohlédla na ně. Max seděl na Augustovi a vrážel mu jednu ránu za druhou. Učitel je od sebe odtrhl a rozehnal studenty. ,,Oba dva do ředitelny!" křikl. 

,,Jsi v pohodě?" položím Augustovi ruku na rameno. On jí ale setřese a vydá se za Maxem do ředitelny. Nasupeně jsem se vydala ven. Už mám po krk jeho nálad. Když mě něco trápí, hned mu to řeknu, ale jakmile se děje něco jemu, mlčí jako hrob. Nebaví mě být ta, která to odnese za oba. 

,,April," vydechne Dylan a ihned ke mně přistoupí. ,,Jsi v pohodě? Slyšel jsem, že se August popral," vysvětlí. Starostlivě si mě prohlédne a pak se mi něžně zahledí do očí. Stačil jeden jemný dotyk jeho dlaně na mé tváři a já mu okamžitě propadla. Odhodila jsem batoh k zemi a vrhl se mu do náruče, přičemž jsem svou tvář zabořila do jeho hřejivé hrudi. Bez váhání kolem mě ovanul své ruce a objímal mě, dokud jsem se sama neodtáhla. Udivovalo mě, jak moc jsem mu propadla. 

,,Děkuju," šeptnu vděčně. Sebere mi ze země batoh a ochotně si ho přehodí přes rameno, i přes to, že už měl na zádech ten svůj. ,,O čem jsi chtěl tedy mluvit?" společně se rozejdeme domů. Ruce jsem spustila podél těla. Zamrazilo mě, jak blízko jsem byla k té jeho. Stačil milimetr a mohla bych jí v té jeho schovat. 

,,Mluvil jsem s kapelou. O tobě," začne. Vylekaně mu pohlédnu do tváře. Jeho úsměv mě ale uklidnil. ,,Máš nádherný hlas a tvé texty jsou úžasné. A tak se tě ptáme, jestli bys nechtěla k nám do kapely," nejdříve jsem nad jeho poznámkami trochu zrudla, ale jakmile vyslovil tu otázku, celá jsem ztuhla. 

,,To nejde," zakroutím hlavou. ,,Nerada zpívat před publikem. Mám z toho strach."

,,Pomůžu ti s tím. Víš, naše kapela je fajn, ale s tvým hlasem a klávesy by to bylo něco úplně jiného. Navíc by sis mohla přivydělat," jeho tvář byla plná naděje. Nechtěla jsem mu jí vzít. Jenže já to nedokážu. Nejsem na takové věci. ,,Jsi naše poslední záchrana. A já chci, aby si tam s námi byla. Prosím. Kvůli mě," hluboce se mi zahleděl do očí. Začala jsem se v jeho modři topit, což mi zřejmě ovládlo i mozek, protože jsem bez přemýšlení přikývla. ,,Vážně?" vydechne. ,,Zítra je tvá první zkouška. Vyzvednu tě," informuje mě. Zastavili jsme se před naším domem a on mi podal batoh. ,,Vážně to pro mě hodně znamená," skloní se ke mně a krátce mě obejme. Když se ode mě odtahoval, na vteřinu se zastavil a pak mě jemně políbil na tvář.

Tak co vy na to? :D