Because of you ✓

-April-

,,Můžu?" opatrně jsem zaklepala na dveře od ložnice rodičů a čekala na mamčinu výzvu. 

,,Pojď dál, zlatíčko. Co se děje?" počítač, na kterém zřejmě pracovala, odložila stranou na tátovu polovinu postele a kousek se posunula. Poklepala na místo vedle sebe, kam jsem si vzápětí hned sedla. Přitáhla jsem si nohy k bradě, opřela se zády o pelest postele a stočila pohled do láskyplné tváře mé mamky. 

,,Dylan od vedle mě pozval ven," začnu. Překvapeně pozvedla obočí, ale dál mlčky seděla a čekala. ,,A mě se vážně líbí, jen si nejsem jistá, jestli to není moc brzy. Víš Maxe jsem měla moc ráda a nevím, jestli je správné na něj takhle rychle zapomenout," svěřím se jí. Její překvapený výraz ihned vystřídal ten chápavý. Objala mě kolem ramen a dlouze mě políbila do vlasů. 

,,Víš rozloučit se se svou první láskou je vždycky těžké. Ať už jste se rozešli v dobrém nebo ve zlém. Jenže stejně tak rychle, jako si se do něj zamilovala, se můžeš od něj i odmilovat. Každý má myšlení i city jiné, ale v jednom se nelišíme. Pokud nám srdce říká běž, měli bychom jít. Takže jestli s Dylanem jít chceš, zapomeň na to, co je správné a co ne a prostě jdi," hlesne. Její slova se mi nějakou chvíli přehrávala v hlavě. Má pravdu. K Maxovi už nic necítím, Dylan se mi líbí, což znamená, že neexistuje důvod, proč s ním nejít. 

,,Máš pravdu. Měla bych se jít připravit," vyskočím radostně na nohy. Mamka se na mě zářivě usměje a předá mi tak svou nehynoucí lásku. Radostnými kroky přejdu k sobě do pokoje, kde se začnu chystat. Pustím si nahlas rádio a dám si rychlou sprchu. S mým pěveckým doprovodem si vyfoukám vlasy, které nechám volně padat na má ramena. Lehce se nalíčím a nasoukám do letních šatů, přes které přehodím džínovou bundu. Podzim už je pomalu za dveřmi, tím pádem venku vládne chladný vítr. 

Hleděla jsem na svůj odraz v zrcadle. Vypadala jsem stejně, jako každý jiný den, ale něco bylo jinak. Ten úsměv na mých rtech. Nikdy nevypadal tak šťastně, jako dnes. A ačkoli jsem měla pochyby, díky tomuhle pohledu jsem věděla, že to je správné. 

Jakmile se dole ozval zvonek, kolena se mi rozklepala nedočkavostí. V břiše jsem cítila zvláštní pocit. I přesto, že jsem byla nervozní, to nadšení bylo větší. Jen díky tomu jsem se odhodlala odtrhnout od svého odrazu a vrátit se do reality. 

,,Zlato, je tu Dylan!" křikla na mě zezdola mamka. Rychle jsem popadla všechny potřebné věci, které jsem naházela do malé kabelky. Přehodila jsem si jí přes rameno, upravila si sukni šatů a vyšla ven z pokoje. Když jsem kráčela po schodech, Dylan se vybavoval s mamkou, takže se mi nevšiml, až do chvíle, než jsem spočinula u nich. 

,,Můžeme?" znovu ten úsměv. Rozlil se mi po celé tváři a úplně jsem cítila, jak se mi v očích zajiskřilo. I jemu oči zářili. Mamka nás s úsměvem pozorovala. 

,,Bavte se," vyprovodila nás ven a nakonec za námi zavřela dveře. Dylan se zdál lehce nervozní, ale jakmile jsme bok po boku došli k jeho autu a on mi slušně otevřel dveře od spolujezdce, sklonil se k mé tváři, o kterou se lehce otřel a hlasem se opřel o mé ucho. 

,,Jsi to nejkrásnější, co jsem kdy v životě viděl," z jeho slov mi srdce poskočilo. V břiše se mi rozlilo povědomé teplo a rty se mi roztáhly do ještě většího úsměvu. Člověk by si myslel, že víc už se usmívat nemůžu. Tváře mi nabraly sytě rudou barvu. 

Když se ode mě odtahoval, v očích mu pohrával chtíč, který nakonec překonal. Ačkoli mi hleděl dychtivě na rty, nepolíbil mě. Usadil mě na místo vedle řidiče, zavřel za mnou dveře a oběhl auto, aby se usadil vedle mě. Elegantně nastartoval a rozjel se po silnici pryč z města.