Because of you ✓

-April-

Ačkoli jsem se ze všech sil snažila čas zpomalit, ani jsem se nenadála a blížil se květen. Dneškem začíná poslední víkend před maturitním plesem, na který jdu s Dylanem i Augustem, abychom podpořili Jacka. Je pátek a Dylanova rodina odjíždí k babičce, proto má celý dům pro sebe. A abychom toho využili, Dylan dnes pořádá večírek, na kterém budeme s kapelou hrát. 

,,Uvidíme se teda odpoledne?" chytne mě kolem pasu a sladce přitiskne své rty na mé. 

,,Budu spěchat," hlesnu a znovu se k němu natáhnu pro polibek. Pak nasednu k Augustovi do auta. Zašklebil se. ,,Mlč!" praštím ho do ramene, načež se rozesměje. 

,,Vypadáš šťastně," podotkne po chvíli ticha panující mezi námi. Jednou rukou pevně svíral volant, zatímco druhou měl volně položenou na řadící páce. Upřeně pozoroval silnici před námi, ale při konstatování této věty, se na mě na vteřinu ohlédl. 

,,Taky jsem," pousměju se. Nenápadně si položím ruku na zadní část krku, kde si mě Dylan lehce označkoval. ,,Už ví Jack něco o vysoký?" přesměruju hovor jinam, aby si August ničeho nevšiml. 

,,Myslím, že ne. Čekáme to ale každým dnem," ztrápeně si povzdychl. Bylo mi jasné, že se bojí vztahu na dálku a bylo mi ho líto. Mě samotnou děsilo, co s námi bude za rok. Obzvlášť mě děsila reakce táty. V poslední době jsem nad svojí budoucností dost přemýšlela. Miluju zpěv a hudbu. Vlastně jsem si uvědomila, že se tomu chci věnovat celý život. Ale k tomu nic víc, než můj hlas nepotřebuju, proto jsem se rozhodla nejít na vysokou. Chci s Dylanem a kapelou procestovat svět, koncertovat a užívat si volnosti, dokud to jen půjde. 

Když jsme dojeli domů, ihned jsem zapadla do pokoje, abych se co nejrychleji připravila. Dylan jel nakoupit nějaké jídlo a pití a až se vrátí, budu mu pomáhat s přípravou. Dala jsem si rychlou sprchu, lehce jsem se nalíčila a vlasy si nechala volně padat na ramena. Oblékla jsem se a hned jsem vystřelila z pokoje. Ve stejnou chvíli před sousedním domem zastavilo auto Dylanovi matky, která spolu s manželem a dcerou naložila tašky do kufru a odjeli pryč. 

,,A jsme sami," hlesne těsně u mé tváře načež mě políbí. Ruce spojím za jeho krkem a nechám se vyzvednout na jídelní stůl. Rty brzy přesunul na můj krk. Hned, jak narazil na jeho znaménko, se roztomile uchechtl. Zatahala jsem za lem jeho trika, které jsem mu chtěla přetáhnout přes hlavu. V té chvíli se ale ozval zvonek. ,,Myslím, že je tu Kat s Annou," dlouze si povzdychne a o krok ode mě odstoupí. Seskočím dolů ze stolu a doběhnu ke dveřím. 

,,Ahoj!" vypísknou a obě mě obejmou. ,,Nerušíme?" pozvedne Anna obočí s pohledem upřeným na mém krku. 

,,Ehm, ne. Akorát jsem dorazila," mé tváře bez varování nabraly rudou barvu. Raději jsem je nechala za sebou a vrátila se k Dylanovi. Ten už se pustil do příprav. Do hodiny bylo vše hotové a postupně se začali hrnout lidi. Kolem deváté jsem vyběhla na pódium a začali jsme náš "koncert". Srdce se mi rozbušilo na maximum, mou hruď zaplnila ta podivná energie a ústa nešla zastavit od usmívání. Miluju tenhle pocit. 

,,To bylo skvělý!" vrhnu se Dylanovi do náruče a vesele ho políbím. Oba jsme si skočili pro pití a konečně se začali bavit. ,,Zlato, přišli mí přátelé s minulé školy, tak je půjdu pozdravit, dobře?" křikne mi do ucha, abych ho přes hlasitou hudbu slyšela. Když mě opustil, zůstala jsem na zahradě jen s Annou a Kat. Brzy se ale obě dali do konverzace s nějakými kluky, takže jsem jen v tichosti popíjela pivo z plastového kelímku. 

,,Copak, že tu si tak sama?" ozve se slizký hlas Nathaniela Hase. Bez zeptání se posadil vedle mě a bokem se natiskl na ten můj. 

,,Dej si odchod, Nathanieli," odseknu. Pokoušela jsem se ho nevnímat, ale neustále na mě mluvil. Proto jsem raději pila, abych se alespoň nějak zabavila. Očima jsem přejížděla po pokoji a hledala jakoukoli duši, která by mě mohla od něj spasit. Dylan byl ale stále někde s přáteli, holky si stále povídali s kluky a můj bratr se tu zřejmě ani neukázal. Určitě využil příležitosti prázdného domu, jelikož naši si tenhle hluk chtěli nechat ujít, a tak jeli na noc k tetě, kde byli i na Nový rok. Ačkoli jsem v sobě měla jen dvě piva, cítila jsem se přiopile. Brzy se mé tělo vedle Nathaniela uvolnilo a přestalo ho vnímat. Neustále jsem očima kmitala ke dveřím, jestli se v nich náhodou neobjeví Dylan, ale bylo to marné. 

,,Skočím ti pro další," ochotně se zvedl a vzal si můj kelímek. Ani nevím, proč jsem ho vlastně nechala sedět vedle mě nebo proč jsem ho nechala mi dojít pro pití. Brzy jsem ale cítila, jak mi pomalu klesají víčka k sobě. Ani nevím, co se stalo, ale vše kolem zčernalo a já se ponořila do říše snů. 

Když jsem se probudila, byla jsem v něčím pokoji. Stočila jsem pohled do strany a spatřila modrý noční stolek, který je v Dylanově pokoji. Zřejmě mě sem odnesl, když jsem dole usnula. Zvedla jsem se do sedu a rukou si vjela do vlasů. Hlava mě bolela jako střep. Když jsem ale otevřela oči, můj pohled spadl na rukáv cizího oděvu, který obklopoval mé zápěstí. Měla jsem na sobě cizí košili. Ztuhla jsem, když jsem zaregistrovala něčí dech. Vylekaně jsem trhla hlavou na druhou stranu postele a v té chvíli mé tělo vypovědělo svou funkci. Hleděla jsem na polonahého Nathaniela Hase, který si v klidu pochrupoval. Najednou mi došlo, že ta košile je to jediné, co jsem na sobě měla. Úplně jediné. Rychle jsem vystřelila z postele, čímž jsem ho probudila. 

,,Někam utíkáš?" slizky si oblízl rty a pokusil se natáhnout pro mou ruku, aby mě stáhl zpět vedle něj. Já ale pohotově ucukla a o krok couvla. 

,,Co se tu stalo?" hlas jsem měla rozklepaný stejně jako tělo. Zhoupl se mi žaludek. Tohle celé bylo špatně. 

,,Co myslíš?" arogantně se uchechtl a strčil si ruce za hlavu. Nadechla jsem se k dalším slovům, když se rozrazili dveře dokořán. Nejdřív Dylanovi oči padly na mě. Byly plné lásky. Když ale sklouzly k Nathanielovi, který se stále rozvaloval v jeho posteli, objevil se vztek. 

,,Co to-?" zasekl se, když si to dal celé dohromady. Bez dalších slov se prudce otočil na patě a rázně se vydal pryč. 

,,Dylane, počkej! Vysvětlím ti to," rozeběhla jsem se za ním a nechala Nathaniela Nathanielem. Doběhla jsem ho těsně u schodiště. ,,Prosím, stůj!" vzlykla jsem. Slzy mi po tvářích už nekontrolovatelně tekly. Mé tělo zaplavovala zoufalost. 

,,Co?!" rozhodil rukama. Tón jeho hlasu byl chladný a bezcitný. ,,Chceš mi říct, že to není tak, jak to vypadá? Že za to nemůžeš? Protože já o takový kecy nestojím!" odsunul mě stranou a seběhl všechny schody. Vzlykla jsem a znovu se za ním rozeběhla. Prudce vyletěl ze dveří. Doběhla jsem ho na trávníku před domem. Všichni už nás pozorně sledovali a čekali, co se bude dít. 

,,Já vážně nevím, co se stalo. Usnula jsem a-" nedořekla jsem to, protože mi nasupeně skočil do řeči. 

,,April, stačí! Já to nechci slyšet. Nechci, abys o tom mluvila nebo se mi to pokoušela vysvětlit. Vím, co jsem viděl," ucukl svým tělem kus ode mě. Frustrovaně si vjel prsty do vlasů a zatahal za ně. Jen periferně jsem si všimla Augusta, který se vynořil z davu studentů, co nás obklopil. 

,,Mrzí mě to," šeptnu a pokusím se k němu dojít. Zastaví mě svým hlasem. 

,,Potřebuju jít. Chci být sám," nevěnoval mi ani pohled. Rozeběhl se do ulice polité tmou a brzy zmizel v dáli. To už jsem se neudržela. Nekontrolovatelně jsem se rozvzlykala. Mé nohy už nedokázaly tu tíhu unést a podlomily se. Tvrdě jsem dopadla na kolena, až mi do nich vystřelila tupá bolest. Nic z toho jsem nevnímala tolik, jako mé bolavé srdce. Cítila jsem kolem svého těla dvě silné paže. Někdo si mě vzal do náruče a někam mě nesl. Už jsem ale neměla sílu se bránit nebo alespoň zjistit, kdo to je. Neměla jsem sílu na nic. 

Omlouvám se za týdenní pauzu :/